Filmový festival: Babišův Matrix a jihlavská obrana proti němu

7. listopadu 2015
TWEET SDÍLET
Filmový festival: Babišův Matrix a jihlavská obrana proti němu
Reflexe 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, kde se debatovalo o české transformační cestě, uprchlické krizi, svobodě v Rusku a Americe i politickém populismu a moci médií.
  • Kapitoly článku Další článek
  • Matrix AB
  • Česká cesta, Ocelové slzy, Rino, Nebezpečný svět, Všichni mají pravdu?

Česká cesta (r. Martin Kohout, ČR 2014)

Student dokumentaristiky na FAMU Martin Kohout (1984) na MFDF Ji.hlava uvedl své studentské filmy JUDr. Michal Danišovič (2010) o příslušníkovi VB, který zodpovídal za policejní zásahy během sametové revoluce, a Neviditelná ruka trhu: Privatizace Barrandova (2012). Podílel se na cyklu Expremiéři a nyní představuje svůj celovečerní film, věnovaný kupónové privatizaci. Ta byla ostatně tématem i jeho diplomové práce na katedře sociologie FF UK, kterou absolvoval.

K tématu přistupuje poučeně a kriticky. Dává prostor ekonomům z okruhu ministra průmyslu Pithartovy vlády Jana Vrby, kteří měli jiný názor na průběh kupónové privatizace než federální ministerstvo financí pod vedením Václava Klause. Ten v dokumentu vystupuje jen prostřednictvím archivních záběrů, ale k jeho postavě se většina zúčastněných respondentů (Petr Kučera, Petr Pithart, Tomáš Ježek) kriticky vztahuje.

Ukazuje se zrod fenoménu Václava Klause, který byl umožněn i tím, že lidé z disidentského prostředí, kteří přišli po revoluci do politiky, nerozuměli moc ekonomice a Klausovi v tomto ohledu ustupovali. Vývoj kupónové privatizace, kterou Klaus nevymyslel, ale přijal, protože cítil, že se z ní dá vytřískat politický kapitál, je doveden až do okamžiku vyhlášení prezidentské amnestie, která je zde označena za transformační finále.

Celým filmem se pak vine konflikt dravého kapitalistického uspořádání a sociálněji pojatých alternativ, který je v české politice dodnes živý. Po filmu se strhla diskuse, do níž porotce a velký obhájce Václava Klause Milan Knížák zasáhl tím, že film nezachycuje optimistickou atmosféru 90. let, plnou ideálů a nadšení. Na to mu bylo z publika kontrováno, že i nechvalně proslulá padesátá léta si na nedostatek optimismu nemohla stěžovat.

Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem

r. Tomáš Potočný, ČR 2015

Na počátek devadesátých let, k privatizaci a pádu slavné ocelárny Poldi Kladno, se vrací dokument Tomáše Potočného (1981). Tento absolvent sociologie na Masarykově univerzitě v Brně a poté dokumentární tvorby na FAMU spolupracuje s Českou televizí (cyklus Na cestě), společností Člověk v tísni a festivalem Jeden svět. Na MFDF Ji.hlava byly k vidění jeho filmy OO aneb Deníky paní Milady (2008) o důchodkyni starající se o veřejné toalety a Ice-land (poslední výlet) (2009), v němž se zamýšlel nad smyslem cesty na severský ostrov.

Ocelové slzy jsou jeho absolventským filmem na FAMU, v němž s humornou nadsázkou vypráví tragikomický příběh o čase velkých nadějí a ještě větších zklamání. Svádí dohromady generálního ředitele Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka a jeho osobního poradce Lubomíra Krystlíka a jejich vzletné i ublížené komentáře konfrontuje s archivními videi přímo z Poldovky nebo televizními zpravodajskými pořady o jejím krachu.

Z výpovědi Vladimíra Stehlíka je znát, že se s odchodem z Poldovky nikdy nesmířil a že neustále sní o svém návratu do ní. Nebo alespoň chce, aby to navenek tak vypadalo. Své vystupování ve filmu pojímá jako exhibiční show, která díky jeho nadávání na poměry a účasti na demonstracích, pořádaných Tomiem Okamurou, působí zábavně i smutně. Jako snaha o připomenutí někoho, kdo byl hodně nahoře a nyní se musí naučit vyžít se starobním důchodem, který je ještě obstaven několika exekucemi.

Rino

r. Jakub Wagner, ČR 2015

Absolvent katedry dokumentární tvorby FAMU Jakub Wagner (1979) se zaměřuje se hlavně na portrétní dokument. Na MFDF Ji.hlava byly uváděny jeho filmy Profil: Jan Kaplický (2004), Váňa (2012) a Rodinné záležitosti / něco z videodeníků (2014).

Ve svém nejnovějším dokumentu se zabývá osobou Karla Köchera (1934, Bratislava), který byl údajně nejvýznamnějším agentem, kterého se rozvědkám východního bloku podařilo infiltrovat do americké CIA. Věrohodných zdrojů o jeho činnosti není mnoho, a proto tvůrci dokumentu zaměřují kameru převážně na přímého aktéra všech událostí.

Výsledkem je netradiční portrét, který mnohem více než o bulvarizované špionážní činnosti vypovídá o osobnosti muže, vedoucího minimálně dvojí život. Tajemství, halící jeho činy, totiž do jisté míry prostupuje samotnou Köcherovu osobu. A proto je tak těžké určit, co si doopravdy myslí člověk, který se perfektně kontroluje a dokáže obelstít detektor lži.

Karel Köcher byl vysazen do USA v roce 1965 s úkolem infiltrovat se do amerických zpravodajských služeb. Doprovázen svou ženou Hanou získal v Americe pověst antikomunisty, pracoval u Zbigniewa Brzezińského a v roce 1973 mu CIA skutečně nabídla místo v jednom ze svých nejtajnějších oddělení.

V roce 1982 se FBI dozvěděla od československého špióna, přeběhlého na stranu USA, že Köcher pracuje pro československou rozvědku, a začala manžele Köcherovy odposlouchávat. V listopadu 1984 byli Köcherovi agenty FBI zadrženi a vyslýcháni.

Köcher dostal doživotní trest, ale v roce 1986 byl v Berlíně na pověstném mostě Glienicker Brücke spolu s dalšími třemi agenty vyměněn za sovětského disidenta Anatolije Šaranského a dalších šest osob. V Československu pak Köcher pracoval nejprve na II. správě Federálního ministerstva vnitra a poté do roku 1990 v Prognostickém ústavu ČSAV.

Jeho životní osudy knižně zpracoval novinář Vladimír Ševela v knize Český krtek v CIA. Ševela se spolu s historikem Petrem Blažkem z ÚSTRu podílel i na rešerších k filmu, který ale spoléhá na diváka, který je s touto kauzou částečně obeznámen. Plno věcí zůstává nevyřčených nebo zamlžených protichůdnými výpověďmi svědků z prostředí sovětských i amerických tajných služeb.

Samotný aktér to dokumentaristům také moc neusnadňuje, když si po celou dobu udržuje image muže, jemuž šlo o vyrovnání poměrů v éře studené války. Köcherovo působení v Prognostickém ústavu je zmíněno jen okrajově, což je škoda, protože se čím dál častěji objeví hlasy, že by se historici měli zabývat rolí tohoto ústavu v procesu změny režimu.

O tom, že Köcher, podobně jako Andrej Babiš v případě Matrixu AB, nebyl po zhlédnutí filmu se svým obrazem spokojen, svědčí historka z jihlavského festivalu. Köcher po prvním zhlédnutí dokumentu na soukromém promítání začal hrozit tvůrcům žalobou a nechal začernit kontroverzní pasáž o účasti na mnoha swingers party. Veřejnému promítání před festivalovým publikem byl přítomen, ale po jeho skončení okamžitě zmizel a odmítl se zúčastnit diskuze. Prý proto, že jeho filmový obraz je nedokonalý a po pěti letech práce překládá obraz muže, který prohrál. Někdy je těžké si to přiznat.

Nebezpečný svět Rajka Dolečka

r. Kristýna Bartošová, ČR 2015

K bosensko-srbskému konfliktu se vrací studentka katedry dokumentární tvorby na FAMU Kristýna Bartošova. Pro svůj celovečerní debut si vybrala osobu známého česko-srbského lékaře, dietologa a endokrinologa Rajka Dolečka (1925), jehož se rozhodla konfrontovat s jeho kontroverzními postoji. Doleček se totiž s velkým nasazením věnuje obhajobě srbského generála Ratka Mladiće, obviněného Haagským tribunálem z genocidy osmi tisíc bosenských muslimů během války v bývalé Jugoslávii.

Mladiće považuje za svého osobního přítele a jeho obvinění v duchu konspiračních teorií zlehčuje. Kristýna Bartošová, jejíž rodina má kořeny v Bosně, se s ním vydává na vnitřně bolestnou cestu, při níž se snaží zjistit, o jaké konstanty se opírá lékařův vnitřně neotřesitelný názor.

Nesnaží se ho odsoudit, ale pochopit. Její skromné, slušné, asertivní jednání kontrastuje s Dolečkovou familiérností a neochotou přijmout jiný názor než svůj vlastní. I v místě památníku masového vraždění v Srebrenici, plném bílých náhrobků, je znát, že se Dolečka tato skutečnost nijak nedotýká. Vyslovuje zde pochybnosti, zda jsou pohřbená těla, jejichž jména jsou napsaná na náhrobcích, pravá. Mnohem větší pohnutí zažívá ze setkání s Mladićem, jehož jde navštívit do vězení.

Zatímco Dolečkovi se předsudky během natáčení filmu nepodařilo překonat, Bartošová prokazuje empatii, kterou ocenila i porota ve zdůvodnění udělení zvláštní ceny. V diskusi se pak objevily názory, že lidé jako Rajko Doleček jsou příčinou toho, proč se rány po konfliktu v bývalé Jugoslávii stále nedaří zahojit.

Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí

r. Helena Všetečková, ČR 2015

Multiportrét vývoje českého porevolučního myšlení a cítění, centralizovaný kolem osobnosti filozofa, překladatele, pedagoga a levicového křesťana Karla Flosse. Helena Všetečková, která dokončuje studia na katedře dokumentárního filmu FAMU, se s Flossem potkala už před osmi lety na svém dokumentu Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007.

Ten se zabýval tématem amerického radaru a jeho (ne)přijetí v české společnosti. Režisérka nechala zaznít mnoha protichůdným názorům a myšlenkám, které skládala do kolážovité směsky, blízké opulentním opusům Karla Vachka.

Přiznaného vachkovského stylu, stavícího na významových kontrapunktech, situačním humoru a zcizujících formálních prvcích, využívá s jemnou ironií i ve svém absolventském filmu, který pod Vachkovým vedením vznikal.

Film se proměňuje v jakési audiovizuální koryto, kterým proudí kanalizovaný hněv národa, připomínajícího dítě, které se učí myslet a neví, k čemu se vztáhnout dřív - protože v jistém smyslu vlastně „všichni mají pravdu“. Flossovy ideje o bohu, pravdě i politice obkružují jako satelity výroky silně protikladných osobností.

Autorka se obrátila k zástupcům různých názorových skupin i směrů, zahrnující filozofy, politiky, představitele establishmentu i kontrakultury či levicové i pravicové extremisty a české národovce. V záznamech rozhovorů, univerzitních přednášek a pouličních demonstrací se osobnosti jako Noam Chomsky, Slavoj Žižek, Václav Klaus, Milan Knížák, Ondřej Slačálek, Michael Hauser a mnozí další vyjadřují k otázkám náboženství, demokracie, politiky a umění.

Témata článku: Filmy, Filmový festival

Určitě si přečtěte

Terminátor: Temný osud – recyklace toho, co měli diváci rádi na prvních dvou dílech série [recenze filmu]

Terminátor: Temný osud – recyklace toho, co měli diváci rádi na prvních dvou dílech série [recenze filmu]

Dobře zvládnutý akční film s fungující chemií mezi hereckými protagonisty, který obohacují subtilnější tóny v rámci ústředního ženského trojlístku.

13 Marek Čech

Poslední aristokratka: karikatura české mentality v adaptaci humoristického bestselleru [recenze filmu]

Poslední aristokratka: karikatura české mentality v adaptaci humoristického bestselleru [recenze filmu]

Jiří Vejdělek přichází s adaptací románu Evžena Bočka, která svým tématem, charakterem i humorem připomíná restituční komedie devadesátých let.

5 Marek Čech

10 tipů na levný televizor se skvělým poměrem cena/výkon

10 tipů na levný televizor se skvělým poměrem cena/výkon

Vybrali jsme nejzajímavější televizory s výborným poměrem cena/výkon. Od těch menších a velmi levných, po ty vybavenější a větší, které se však stále vyplatí.

45 Jaromír Puk

15 nejlepších válečných filmů, kterým můžete věřit. Víme, kde je najdete online

15 nejlepších válečných filmů, kterým můžete věřit. Víme, kde je najdete online

Vybrali jsme 15 jedinečných filmů, které se věnují válkám ve 20. století. Vybrané snímky mají společné to, že válku neoslavují nebo nevzývají. Naopak kriticky a bolestně obnažují její zrůdnost a nesmyslnost. Jsou to válečné filmy, kterým můžete věřit.

28 Marek Čech, Vojtěch Malý

14× nejlepší filmy o druhé světové válce

14× nejlepší filmy o druhé světové válce

Nejdelší den, Tucet špinavců, Generál Patton, Sophiina volba, Jdi a dívej se, Zachraňte vojína Ryana nebo Černá kniha. Nejlepší filmy s tématikou druhé světové války?

44 Marek Čech