V komentářích se většinou věnuji technice, nebo technologiím. Tentokrát udělám změnu a budu psát... o knihách. Přesněji knihách a filmech. Nová filmová Duna šla nedávno do kin a opět se ozvali čtenáři, že „Filmové zpracování je špatné, neboť neodpovídá předloze“.
Můžeme přidat i další výtky, které často v podobných případech padají: „Děj knihy je jiný“ – „Vzhled postav je v knize popsaný jinak“, – „Některé postavy chybějí“, nebo naopak „Tyto v knize vůbec nejsou“.
Jenže film není kniha
Knihy fungují jinak než filmy – ne lépe či hůře, ale jinak. I když nové zpracování zachová samotný příběh a jeho poselství, musí respektovat také postupy charakteristické pro zvolené médium. Samozřejmě existují špatně převedené knihy na filmové plátno, ale také zdařilé nové verze, kterým se přesto vytýkají změny vůči předloze.
Film ani seriál nejsou nafukovací. Literární autor placený od napsané stránky se může vyžívat v detailních popisech politických struktur nebo vlivu obchodních cechů na výsledky dávné války. Ve filmu je ale třeba zachovat jen to podstatné pro příběh a jeho atmosféru budovat jinými prostředky.
Vděčným terčem kritiky jsou pak hlavně vizuální změny hrdinů. Když to ale nezasáhne do celkového vyznění a podstaty příběhu, není důvod se pozastavovat. Často se i v rámci zjednodušení spojí více vedlejších postav do jediné s větším vlivem na příběh.
Největší a často oprávněná kritika se ale na filmaře snese, když zcela změní samotný příběh nebo zásadní motivaci jednotlivých postav. Vyjadřuje to pak spíše aroganci a neúctu k předloze než nezbytné změny. Protože ale taková změna někdy vyznění příběhu pomůže, stále to někdo zkouší.
Velmi často ale kritika znalců předloh chybně míří na samou podstatu média. Tedy že vizuální podoba je jiná, než jakou mají ve svých představách.
Vypadá to jinak než na papíru
V knize může být například popis hlavní postavy sebepřesnější, ale vždy zapracuje lidská fantazie a skutečnou podobu si každý vytvoří ve své hlavě. Dva různí čtenáři se nikdy zcela neshodnou.
První a druhé filmové zpracování Duny (z roku 1984 a 2021) se značně odlišuje – atmosférou, způsobem vyprávění a hereckým pojetím. Přitom obojí vychází ze stejné předlohy
Důležité ale je, že ne každý člověk si text dokáže vizualizovat – slova přetvořit do obrazové představy. Dle některých výzkumů jde až o polovinu populace. Někdo má představivost větší, někdo menší, ale i tak se musí trénovat. Čtení knížek v dětství tomu vydatně pomáhá a pokud se zanedbá, člověk si tuto schopnost nevytvoří. Z písmenek si pak takový čtenář vezme informace, nikoliv představu.
Důvody, proč lidé zvolí film místo knihy, mohou být různé. Čtení zabere více času, případně předloha je méně kvalitní a samotná by u diváka neobstála. Příkladem budiž seriál Světlo a stíny, u něhož tvůrci vzali dvě různé knižní série a dějové linky i postavy z nich zkombinovali.
Filmový a seriálový Jack Reacher
Zastavme se ještě u knižního popisu vzhledu postav. Často bývá specifický. V knížce si spisovatel může vymyslet výšku, hmotnost, klidně napíše, že jde o genetickou hříčku přírody a je hotovo. Knižní Reacher má například dle autora 195 cm, 110 kg a je samý sval, aniž by kdykoliv navštívil posilovnu a držel dietu.
Tom Cruise může být vynikající herec, ale s jeho 170 cm a 77 kg mu zkrátka málokdo věří, že má nad ostatními až brutální fyzickou převahou. Seriálový Alan Ritchson se svými 191 cm a 105 kg je knižnímu popisu přece jen blíže (a zbytek udělá kamera). Na rozdíl od knižní předlohy sice do posilovny musí a „pomáhá“ genetice, ale už fyzicky v rámci příběhu působí tak, jak je popsáno v knihách.
Knižní Tyrion Lannister přijde v bitvě o nos,
v seriálu se spokojili jen s jizvou. Tato by vypadal seriálový vzhled dle knihy
Problémem může také být, když má knižní postava nějaké fyzické postižení. Například ve Hře o trůny si postavu Tyriona Lannistera zahrál Peter Dinklage. Na rozdíl od knihy nemá blond vlasy a každé oko jiné (po pravdě na začátku první sezony byl blond a vlasy mu zhnědly postupně). Také v knize během bitvy přijde postava o nos; v milosrdnějším seriálu mu zůstane jen jizva. A nemusíme se věnovat jen vzhledu – v knižní předloze má celkově bezohlednější charakter.
Smrtelné stroje: Knižní a filmová Hester
Zdroj:hester-shaw-cosplay
Podobně milosrdně se filmoví tvůrci zachovali k hrdince knihy Smrtelné stroje, dívce Hester. V knize je viditelně zmrzačená, ve filmu z toho opět zůstala jizva.
Když už se podaří vyřešit fyzické rozdíly, zůstává vždy problém s věrohodným stárnutím postav. V knize stačí napsat „po deseti letech“, velké změny popsat a autor se už nemusí věnovat podrobnostem. Ve filmu to ale přináší spousty komplikací. Ostatně v seriálech se reálné fyzické změny stárnoucích postav spíše odbývají (jinak povedený sci-fi seriál For All Mankind je dobrým příkladem).
Najednou, nebo postupně
Je také rozumné respektovat odlišný vyprávěcí jazyk filmů a knih. Zatímco v knize popisujete místnost postupně, ve filmu vidíte vše najednou. V knihách je také časté vyprávění v ich-formě (v první osobě jednotného čísla) a působí autenticky, ve filmech ale funguje málokdy. Postupným vyprávěním budujete atmosféru a určujete, kam zamíří pozornost čtenáře.
Film má ale jiný jazyk vyprávění a také atmosféra se v něm buduje jinak. Samozřejmě má také jiné tempo. Částečnou výjimkou mohou být grafické romány, které jsou velmi zjednodušeně už storyboardem a předem vizualizují vzhled popisované scény i postav.
Známým a velmi úspěšným přepisem komiksu do filmové podoby je 300: Bitva u Thermopyl. Kompozice filmových záběrů je prakticky identická s předlohou
Z knihy na film a zase zpátky
Důkazem jiného jazyka a nutnosti respektovat použitý formát jsou knihy, které vzniknou až podle natočeného filmu. Například film Rambo: První krev vznikl dle knihy Davida Morrella (jen v knize Rambo umírá, ve filmu nikoliv).
Následující dva filmy byly ale nejdříve natočeny a až poté je David Morrell přepsal do knižní formy. Ta díky možnosti popisovat pocity a myšlenky působí lidštěji a reálněji. Ale například ve třetí knize se David Morrell od filmové předlohy už hodně odchyluje.
Slavné Osvícení režiséra Stanleyho Kubricka se často řadí do stovky nejlepších filmů všech dob. Autor knihy Stephen King ho ale označil za nejhůře zfilmovanou adaptaci svého díla
Nedá se jednoznačně říct, že film nebo kniha je lepší a basta. Jde o jiná média. U filmu záleží také na více proměnných, zda se to podaří a zda výsledek divákovi sedne. Kvalitní předloha není zárukou úspěchu, tvůrci někdy selžou... a jindy uspějí.
Ví se o tom, že například spisovatel Stephen King nemá rád slavný film Osvícení, natočený dle jeho knihy. Dá se dokonce říct, že spousta filmových zpracování jeho knih je mizerná a zdaleka nedosahují kvality předlohy. A pak tu máme výborné filmy Vykoupení z věznice Shawshank, či Zelenou míli, ve kterých režisér jiný vyprávěcí jazyk zvládl s noblesou. Stephen King osobně za nejlepší adaptaci své předlohy považuje film Stůj při mně.
Fanoušci a dogmatičtí uctívači předloh
Vášniví čtenáři, kteří mají rádi knižní předlohu a četli ji často několikrát, bývají fanoušky. Bohužel občas nezůstává jen u toho a ve vyhrocené podobě se z nich stávají uctívači předlohy.
Fanoušci chtějí knihu, její příběh a myšlenky dostat k co největšímu počtu dalších lidí. Dogmatičtí uctívači předloh jsou přesvědčeni, že je toho možné dosáhnout jen doslovným přepisem knihy do scénáře a vizuálního ztvárnění. Mají často zcela přesnou představu, jak jejich hrdinové vypadají.
Ale také fanoušci mají svoji hranici. Některé změny jsou zjevné a snadno akceptovatelné, u jiných si už i tolerantní čtenář/divák říká: „Muselo to být?“
Glossu Rabban Harkonnen. Paul L. Smith ze filmu Duna (1984) a Dave Bautista z filmu Duna (2021)
Příkladem budiž Duna. Postava Glossu Rabban Harkonnena v novém zpracování přišla o vlasy, které v knize má. Postavu doktora Lieta Kynese, imperiálního planetologa a ekologa, hraje v nové verzi žena.
Doktor Liet Kynes. Max von Sydow ve filmu Duna (1984) a Sharon Duncan-Brewsterová ve filmu Duna (2021)
V tomto případě ale vizuální podoba postav nebude pro vášnivé čtenáře větší překážkou. Větší problémy budou mít u Duny z roku 1984 se škrty a zásahy do předlohy, které tam zanesl David Lynch.
Trochu na hraně jsou černí elfové z Prstenů moci, neboť jde o ryze fiktivní rasu, za hranou pak černá Kleopatra, která jde přímo proti historickým reáliím. Ale jen to, že si „myslíte“ jak má daná postava vypadat, nedává důvod ke kritice. Spíše kritizujte celkový výkon herce či herečky, jak se s danou postavou vypořádali.
Equalizer – tři různá pojetí hlavní postavy
Podívejme se na Equalizer a postavu Roberta McCalla. V osmdesátých letech ji v seriálu hrál anglický herec Edward Woodward, v novém filmovém zpracování Denzel Washington. A protože byl Denzel excelentní, nikomu to nevadilo. Seriálová verze pak změnila i pohlaví postavy, zahrála si ji Queen Latifah, což je skvělá herečka. Bohužel jí divák už nevěří, že se živila celý život jako zabiják.
Líbí, nebo nelíbí? O to tu kráčí
Na výsledek má také vliv rozsah předlohy, ale i zde záleží na tvůrci. Stačí se podívat na trilogii Pán prstenů a trilogii Hobit, které točil stejný režisér Peter Jackson. Byť obojí mělo knižní předlohu, v případě Hobita bylo až zoufale vidět, že základem byla tenká pohádka pro děti, zatímco u Pána prstenů tři relativně tlusté romány. Jakmile máte z malé předlohy udělat velkou trilogii, čelíte problému, byť jste sebelepší.
Nemusíte mít ale velký román, abyste dostali dobrý film. Parádním příkladem může být sci-fi Na hraně zítřka. Vzniklo podle relativně krátké povídky japonského autora Hirošiho Sakurazaky All You Need Is Kill (u nás vyšla jako manga). Ale filmové zpracování vzalo myšlenku, kterou posunulo, dalo do jiných souvislostí a vzhledem k vysoké kvalitě výsledku se nikdo nezlobí, že film neodpovídá předloze.
Dunou jsme začali a také skončíme. Přes zmíněné rozpory s předlohou režisér Denis Villeneuve natočil dva filmy, které se dle žebříčků řadí na samý vrchol současné filmové tvorby. Duna: Část druhá má na ČSFD hodnocení 92 %, což z ní dělá devátý nejlepší film všech dob. Někomu nemusí sednout herecké obsazení, jinému změny, ve výsledku je ale důležité, jestli film funguje a je kvalitní.
Vždy záleží na výsledku, na celkové kvalitě filmu či seriálu. Snaha se sice také cení, ale konečný výsledek nesmí být mizerný. Pokud bude naopak výborný, tak vlastně nezáleží na tom, jak se film nebo seriál předloze vzdálily. Navíc vždy máme volbu, možnost sáhnout po tom, co máme raději – po filmu, či po knize.
Napadnou vás další příklady, kdy se převedení knižní předlohy do filmové nebo seriálové podoby hodně nepovedlo? Anebo kdy naopak film knihu překonal?