Masaryk: recenze filmu, který získal rekordních 12 Českých lvů

Režisér a scenárista filmu Julius Ševčík si ze života českého politika, velvyslance v Londýně a ministra zahraničí vybral krátký časový úsek asi tří let mezi zářím roku 1937

Masarykův nepříliš zmapovaný pobyt v Americe na přelomu let 1938/1939 posloužil k historické licenci, na jejímž pozadí film vykresluje psychologický portrét Jana Masaryka ve zlomovém období pro dějiny československého národa.

Jan Masaryk formálně požádal ministerstvo zahraničí, jehož byl jako vyslanec v Londýně zaměstnancem, o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou. 30. prosince 1938 odplul do USA, v březnu 1939 se přesunul do Londýna. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády. Tolik fakta.

Pocit viny za Mnichov a okupaci republiky, u jejíhož zrodu stál jeho otec a které nedokázal Jan Masaryk (Karel Roden) zabránit, ho dohnaly k hospitalizaci v psychiatrickém sanatoriu v New Jersey.

Samotný pobyt v léčebně je fikce, která se ale opírá o Masarykovu dřívější zkušenost s tímto typem zařízením i znalostí jeho křehkého duševního stavu.

Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval Masaryk ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie, mírnější forma schizofrenie.

Ve filmu je Masaryk zadržen policií poté, co si někdy na konci roku 1938 v Americe v cizím domě preluduje na piano českou hymnou.

Masaryk šňupe kokain srolovanou bankovkou s podobiznou jeho otce, spí s manželkami politických představitelů i zpěvačkami (Eva Herzigová), extaticky tančí.

Hovory v sanatoriu s doktorem Steinem se stávají zastřešujícím rámcem vyprávění, které nás nelineární, flashbackovou formou seznamuje se všemi zlomovými body před a po mnichovské doby (zabrání Sudet, všeobecná mobilizace).

Bulvární přístup se protíná se seriózním, subjektivita prožívání dějin s jejich objektivním chodem.

Historické události a role jednotlivých postav v nich okolo stěžejního Mnichova jsou součástí rozhovorů postav.

Masarykova horečnatá aktivita velvyslance v Londýně, který se snažil britské, ale i francouzské politiky přesvědčit, aby ve vztahu k agresorovi nepodléhali politice appeasementu, vedla po Mnichovské dohodě k pocitu těžkého osobního a politického zklamání a vyhoření.

Karel Roden všechny stránky jeho osobnosti umí ve svém hereckém výkonu věrohodně ztvárnit a odstínit.

Režisér Ševčík těží dramatický potenciál látky z tíživé doby, před níž Masaryk utíká do bujarého veselí. Je to ale trochu jako tanec na potápějícím se Titanicu.

Eva Herzigová

Mezinárodní herecký casting je vůbec velmi povedený, k čemuž přispívá i to, že herci mluví v jazyku svých postav. Oldřich Kaiser jako Edvard Beneš si stejně jako Karel Roden Českého lva zaslouží, po právu bylo oceněno i řemeslné zpracování snímku.