Příběh je inspirován skutečnou událostí, která se stala v Čechách. Zde před pár lety vyšel v novinách článek o děvčátku, které ukradlo miminko v kočárku a začalo si hrát na jeho mámu.
Takovým dítětem je i Jarka (Vanessa Szamuhelová). Je jí deset a má mámu Lucii (Katarína Kamencová), která nechce být mámou. Rodičovskou péči a cit jí neposkytuje ani babička Irena (Johanna Tesařová). Jarka se cítí jako nechtěné a přehlížené dítě.
Starost o dvě batolata, jejichž nezodpovědné matce se nabídla pohlídat kočárek, je u ní projevem touhy po funkční rodině.
Ve filmovém vyprávění si režisérka Iveta Grófová spolu se zkušeným scenáristou Markem Leščákem (filmy Martina Šulíka Zahrada, Orbis Pictus, Sluneční stát, Cigán) vybrala z textu jen rovinu dětského dobrodružství jako hledání rodičovské lásky a odpovědnosti nejen k sobě samému.
Dívčina osamělost je dána rodinným prostředím, v němž se pohybuje a kde ženy tří generací žijí vedle sebe, nikoliv spolu. To, co známe z odcizených manželských dramat, se tu odehrává v dvojité linii matka a dcera.
Snové výlety za hranici reality nám zároveň umožňují napojit se na to nejvnitřnější prožívání Jarky a pochopit její obavy, strachy, touhy a představy o lepší budoucnosti.
Režisérka přejímá dětskou optiku vnímání těchto událostí, která vám bude blízká, protože v ní naleznete kus svého dětství. Také vám přijde, že vůně, barvy a zvuky byly v dětství výraznější, intenzivnější, a že sny se zdály blíže k uskutečnění než v dospělosti?
Vizuální a zvuková stránka, připomínající hypnotický sen, se mi líbila už u režisérčina debutu Až do města Aš (2012) a Grófová v tomto pojetí v Páté lodi pokračuje. Rozhovorům dětí občas není rozumět, šumlují, ale vůbec to nevadí, protože dialogů je tu minimum a vypráví se především obrazem.
Přijetí odpovědnosti za druhé tu slouží nejen jako způsob, jak se vymezit vůči přehlíživosti rodičů a jejich neschopnosti či neochotě chovat se zodpovědně, ale i jak se s nimi smířit v momentu, kdy děti cítí, že starost o batolata je už nad jejich síly.
Jak pro Vanessu, tak pro Matúše jde o jejich herecký debut a oba si s ním poradili skvěle. Režisérka dbala i na to, aby se postavy podobaly svým knižním předobrazům.
Neudržovaná zahrada za městem se stává ostrůvkem dvou vyděděnců, kteří výchovou dětí překračují hranici mezi dětstvím a dospělostí. Spolužáky šikanovaný obrýlený chlapeček na sebe najednou bere úlohu obránce i živitele „rodiny“.
Dívka se učí mateřské odpovědnosti. Třeba ve chvíli, kdy miminka onemocní. Tehdy nachází i větší pochopení pro svou vlastní mámu. Jarka si zároveň do výchovy dětí přenáší některé stereotypy z vlastní rodiny, tak jako každý z nás. Dětem říká, že pokud budou zlobit, nebude je mít ráda. Tedy větu, kterou doma asi slyšela nesčetněkrát.
