Strážci Galaxie Vol. 2: recenze filmu

První díl vydělal 773 milionů dolarů a dvojka jede už mnohem víc na jistotu klasické marvelovské podívané s rozrůstajícím se počtem hrdinů, kteří se stávají součástí jednoho velkého MCU universa.

Režisér James Gunn se osvědčil a ve dvojce naplňuje zlaté pravidlo všech sequelů. Tedy nabídnout toho, co minule fungovalo, minimálně dvakrát tolik.

Oproti hravé osobitosti nastupuje přeplácanost. Dobře je to vidět v závěrečné bitvě, která je utopená v digitálním CGI balastu. Mimo původní pětičlenné sestavy se do ní zapojují i další členové, ale platí zde pravidlo, že méně je někdy víc.

Více či méně sofistikované popkulturní odkazy a narážky na dobu Peterova dospívání v osmdesátých letech jsou tu spojeny s humorem sebeparodickým, kdy si hrdinové utahují sami ze sebe.

Humor zde má mnoho podob, od tohoto sebereflexivního, kdy se tvůrci pasou na žánrových klišé, přes situační, slovní nekorektní až po trochu infantilní, spojený s postavou Groota.

Neútočí se ale jen na bránice, ale i na slzné kanálky, v čemž tkví asi největší rozdíl oproti jedničce. Soundtrack s hity Fleetwood Mac, Parliament, Cata Stevense,Sama Cooka a dalších z konce sedmdesátých let se tu stává součástí nostalgického mapování vlastního dospívání i jeho poznávání.

Na podkladě rodinné historie pochopíte citový vztah Petera k těmto písním, jež zároveň tvoří pozadí k akčním scénám.

Akční scény provedeny v nejvyšší řemeslné a technické kvalitě, na kterou jste si u Marvelu zvykli. Škoda jen že se jimi druzí Strážci Galaxie až příliš přiřadili po bok svých komiksových bratříčků z této stáje.

Na jedničce se mě líbila excentrická nekorektnost ústřední pětice a sázka na její týmovou chemii. Na dvojce už je vidět větší příklon k blockbusterovému schématu, s dost výraznou melodramatickou linkou rodinných vztahů.