Grace, kněžna monacká: recenze filmu

Marek Čech

15. června 2014

Značně naivní lekce z historie francouzsko-monackých vztahů, v níž před silou osobnosti hollywoodské herečky a monacké kněžny Grace Kelly kapituluje i sám Charles de Gaulle.

Život americké herečky Grace Kelly (1929-1982) v něčem připomíná moderní pohádku, byť završenou tragickým koncem. Půvabné dívce z bohaté a přísně katolické rodiny úspěšných sportovců se dostalo vynikajícího vzdělání na dívčí katolické škole, kde si už ve dvanácti letech zahrála hlavní roli ve školním představení.

V osmnácti letech odjela do New Yorku, kde se i přes nevůli jejího otce zapsala ke studiu herectví na American Academy of Dramatic Arts. Na studia si přivydělávala jako modelka a příležitostně se objevovala také v reklamách v televizi.

Byla pilnou studentkou, která pracovala na svém hlasovém projevu, neboť si byla vědoma svého handicapu v podobě slabého a vysokého hlasu, který by jí mohl brzdit v její snaze prorazit na Broadway. Proto si své projevy nahrávala na diktafon.

Hitchcockova ikonická blondýna

Filmová kamera jí ale milovala hned od počátku. Debutovala před ní menší roličkou v roce 1951 a o rok později již získala sedmiletou smlouvu se studiem MGM. Zlomový se pro ni stal rok 1954, kdy ji Alfred Htchcock obsadil do své Vraždy na objednávku.

Stala se jednou z jeho ikonických blondýn, na jejíž adresu později ve slavné knize Rozhovory Hitchcock-Truffaut prohlásil: „Když je sex příliš prvoplánový, není v tom žádné napětí. Víte, proč do svých filmů tak rád obsazuji sofistikované blondýny? Jde mi o skutečné dámy, které se v ložnici promění v děvky."

Přesně tuto vlastnost, přirovnávanou jím rovněž k zasněženému vulkánu, v ní objevil a neváhal ji využít v dalších dvou filmech jeho zlaté éry padesátých let. V Oknu do dvora a Chyťte zloděje (1955). Mezi těmito dvěma filmy si vystřihla ještě jeden, Venkovské děvče, v němž ztvárnila utrápenou manželku na alkoholu závislé bývalé muzikálové hvězdy. Byl z toho Oscar a vstupenka mezi nejzářivější hvězdy Hollywoodu.

V Cannes to začalo

Na jaře roku 1955 vedla Grace Kelly americkou delegaci na festivalu v Cannes, kde celá výprava dostala osobní pozvání od monackého knížete Rainiera III. na fotografování v jeho paláci. Záhy poté si s ním Grace začala soukromě dopisovat, on se jí dvořil a na konci roku ji požádal o ruku.

O čtvrt roku později se konala velkolepá svatba, která byla spjatá s premiérou jejího filmu The Swan, v němž ztvárnila roli princezny Alexandry, kterou rodina nutí do sňatku s jejím bratrancem, korunním princem Albertem.

Tímto jedenáctým celovečerním filmem se završila její filmová kariéra. Grace přijala titul „Její Knížecí Jasnost Kněžna Monacká" a promítání všech jejích filmů bylo po svatbě na příkaz jejího manžela v Monaku zakázáno. Proto, aby nebyl znevažován její šlechtický majestát.

Osvojení role kněžny

Grace si osvojila roli manželky a matky tří dětí, která se veřejně angažovala tak, jak se to od manželek státníků očekává. Charita, podpora mladých uměleckých talentů, prezidentství Monackého Červeného kříže, vánoční večeře pro sirotky apod. Své umělecké ambice pak realizovala ve čtení poezie na jevišti nebo namlouvání komentářů k dokumentům.

Přísně sešněrovaný život na knížecím dvoře a podřizování se jeho pravidlům ale snášela čím dál hůř. Navenek hrála roli dokonalé kněžny, ale uvnitř toužila po volnějším způsobu bytí, na nějž byla zvyklá z Ameriky. Když do toho přišla nabídka Alfreda Hitchcocka, aby po boku tehdy čerstvého představitele Jamese Bonda Seana Conneryho ztvárnila hlavní ženskou roli ve filmu Marnie, otevřel se jí znovu prostor k návratu k milované práci.

Právě v této výchozí situaci zachycuje hlavní hrdinku Grace Kelly (Nicole Kidman) nový film francouzského režiséra Oliviera Dahana. Ten má na svém kontě jak dvojku Purpurových řek Andělé apokalypsy, tak především velmi zdařilý biografický film o nejslavnější francouzské šansoniérce Edith Piaf, již nezapomenutelným způsobem ztvárnila Marion Cotillard.

Hrozba ekonomické blokády

Pokud od zpracování životních osudů Grace Kelly čekáte biografii podobného střihu jako v případě Edith Piaf, tedy od kolébky až do hrobu, dočkáte se něčeho jiného. Neobjeví se zde ani vzplanutí mezi herečkou a vladařem druhé nejmenšího státu na světě, ani tragická smrt v prudkých serpentinách nad Monte Carlem, když se s dcerou Stéphanií vracela otevřeným vozem zpět z víkendového pobytu.

Neboť film zachycuje jen krátký, časově asi roční interval ze života milované kněžny, v němž je důraz položen na politickou situaci, v níž se monacké knížectví v té době nacházelo.

Píše se rok 1962 a mezi Francií a Monakem vypukla diplomatická válka, spojená s hrozbou vpádu Francie na území suverénního Monaka. Válkou v Alžíru vyčerpaná Francie chtěla z něčeho hradit své nadměrné výdaje a tak se ústy prezidenta Charlese de Gaullea (André Penvern) snažila zatlačit na představitele monackého knížectví. Kníže Rainer III (Tim Roth) si ale postavil hlavu a na podmínky Paříže ohledně zdanění svých občanů a firem ve prospěch Země galského kohouta odmítl přistoupit.

Monako se tedy zmítá v krizi, visí nad ním hrozba ekonomické blokády či možná i invaze (dle tvůrců filmu) a ne úplně konformní členka panovnické rodiny dostává od velkého Hitche (Roger Ashton-Griffiths) nabídku na to hrát frigidní kleptomanku. Sama tuší, že z hlediska protokolu není tato herecká výzva až tak košer, ale zkuste říct ne režisérovi, který vás proslavil.

Ve zlaté klícce dvorní etikety

Šest let od svatby sice Grace stojí věrně po boku svého muže, ale častěji se hádají a on se na ni utrhuje, že se nemá plést do řemesla mužů, tedy politiky. Vysvětlete to ale svobodomyslné a emancipované Američance, která se necítí v manželství šťastná, protože v roli monacké kněžny musela zapřít hodně ze sebe samé a obětovat se ve prospěch iluze šťastného majestátu.

Trápí se tím, že v ní manžel víc vidí ten vnějškový lesklý obal, který působí tak účinně na veřejnost a že se tolik nezajímá o to, co ve skutečnosti prožívá. Se svými trýzněmi se svěřuje otci Francisovi (Frank Langella), který ji učí jak být lepší manželkou, matkou a vládkyní. Grace všechny tyto role přijme a naučí se je hrát stejně dokonale jako ty herecké. Byť je to někdy s velkým sebezapřením a pláčem, které se zračí v hereččiných zarudlých očích.

Rainer je představen jako muž, který je nucen žít ve stínu své ženy, jejíž popularita mu sice dělá dobře, ale zároveň na ni i žárlí a proto se jí snaží srážet. Jeho postavení vůči ní je znázorněno celkem výmluvně na jejich výškovém rozdílu.

Máme tu tedy milujícího, ale navenek rezervovaného vladaře, který není zvyklý dávat na veřejnosti své city, pokud tedy nejde o obranu cti jeho ženy. A svatou trpitelku, uvězněnou ve zlaté klícce dvorní etikety, která shání peníze na přestavbu sirotčince. Jaký příběh nám to jen připomíná? Že by ten lady Diany z loňského zpracování s Naomi Watts v hlavní roli?

Naivní lekce z dějepisu

Oba tyto filmy spojuje jejich až telenovelový melodramatický charakter, který zapříčiňuje, že obě ústřední hrdinky se dočkávají značné idealizace. A idealizující je i vyřešení celého konfliktu mezi Francií a Monakem.

Grace uspořádá dobročinný ples Červeného kříže s mezinárodní účastí, na němž má dlouhý projev o lásce, dobrotě, odpovědnosti, víře ve sny, vlasti a míru. Hraje k tomu tesklivá hudba, všichni jsou dojatí a před kněžniným srdcebolným projevem musí kapitulovat i de Gaulle, jehož Grace pozváním na ples vlákala tak trochu do pasti. Z ní už teď před zraky mezinárodní veřejnosti nemůže couvnout. Následuje dovětek, že žádná invaze se nekonala a blokáda skončila.

Pokud se nám scenárista Arash Amel (akční thriller Agent na útěku, Já, legenda 2) snaží vnutit tezi, že doutnající politické konflikty vyřeší emotivní projev prostořeké Američanky, ctící na rozdíl rigidních Frantíků hodnoty práva a demokracie, pouští se na hodně tenký led zjednodušené a dosti naivní lekce dějepisu. Tvůrci to ostatně sami přiznávají, když svému dílu přisuzují fiktivní charakter, jenž je pouze inspirovaný skutečnými událostmi.

Ve světle této historické licence se odehrává i detektivní podzápletka s odhalením zrádce v knížecí rodině, který vynáší informace protistraně. Grace zabrání palácovému převratu, chystanému manželovou sestrou a nám je zřejmé, že do vyprávění se pouští čím víc tvůrčí fantazie.

Odmítavé reakce z více stran

A taky emocí, přičemž s fakty se nakládá značně volně a účelově. Že ne každému toto pojetí sedí, o tom svědčí jak odmítavé vyjádření členů knížecí rodiny, tak reakce, jichž se film dočkal při slavnostním uvedení na zahájení festivalu v Cannes. Pískot a bučení k festivalu, zaměřenému na umělecké filmy, patří, zvlášť když specifickému publiku někdo předloží takovou kýčovitou limonádu.

Že by byl ale tak strašný výkon i Nicole Kidman, jak o tom zahraniční tisk referoval, o tom přesvědčen nejsem. Zvlášť když se velká část těchto výtek týkala jejího botoxem vyztuženého obličeje, pod nímž úpí její mimika. V čase, kdy se děj filmu odehrává, bylo Grace Kelly 33 let, tedy o nějakých třináct let míň než je dnes Nicole. Nejsem si ale jistý, zda by nějaká jiná herečka, třeba původně zvažovaná Amy Adams, víc uhrála se scénářem, který měla k ruce.

Na tvůrcích bylo vidět, že měli velké ambice, čemuž odpovídalo i symbolické uvedení snímku v místě, kde se monacký pár seznámil. Spory režiséra s americkým distributorem Harveym Weinsteinem ohledně konečného střihu a lehká distance scenáristy od celého projektu ale naznačily, že něco s tímto dílem není v pořádku.

Co naplat, že má vydařenou kameru i retro stylizaci, kterou si užijí všichni milovníci drahých kostýmů a zdobných scenérií paláců, když se pod tímto honosným nádechem skrývá režijně nepříliš invenční a obsahově naivní vyprávěnka o královně lidských srdcí, jejíž sílu a státnickou odpovědnost prověřuje krize v zemi, jež není její vlastí, ale jež ji za vlastní přijala.

Nicole Kidman se může snažit, jak chce, ale sterilitu zpracování jinak zajímavého námětu nezakryje. Lady Diana i Grace Kelly by si zkrátka zasloužily důstojnější, méně vyfabulovaný a životnější filmový pomník, než jakého se jim dosud dostalo. Kvalitní biografické drama vypadá opravdu jinak.