Wes Anderson groteskním způsobem oživuje alternativní historii středoevropského prostoru a připomene vám tím tvorbu Karla Zemana nebo filmy Tajemný hrad v Karpatech a Adéla ještě nevečeřela.
Kapitoly článku:
Americký režisér Wes Anderson (Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc) patří k nejoriginálnějším tvůrcům současnosti. Jeho styl je jedinečný a nespletete si ho s jinými.
Dětská hravost
Vyznačuje se výrazně stylizovanou mizanscénou, bizarní poetikou, groteskně laděným způsobem vyprávění a spoluprací s tradičním hereckým ansámblem, jenž je pravidelně občerstvován novou krví, která se posléze též stává součástí „andresonovské rodiny“.
Nejinak je tomu i v případě jeho novinky Grandhotel Budapešť, kterou s velkým úspěchem uvedl na festivalu Berlinale, kde za ni získal Velkou cenu poroty. Záhy poté ji za osobní účasti několika herců (Jeff Goldblum, Saoirse Ronan, Tony Revolori) představil i u nás v pražském kině Lucerna.
Wes Anderson má v současném Hollywoodu v něčem podobné postavení jako Woody Allen. Jeho filmy jsou nízkonákladové, autorské a herci si považují za čest, že se v nich objeví byť jen na sekundu. Jejich poetika se ale liší. Pro Andersonovy snímky je typická dětská hravost, kterou v sobě mají dospělé postavy jeho příběhů. V opozici k nim naopak děti a dospívající osvědčují až nebývalé vyzrálý pohled na svět.
Mentor a jeho žák
A roztomile hravý je i jeho výlet do nádherného grandhotelu ve fiktivní středoevropské zemi Zubrowka, kde mezi dvěma světovými válkami pracuje jako concierge pan Gustave (Ralph Fiennes). Concierge je něco jako správce a manažer pro styk s personálem i klienty hotelu v jednom, který dělá vše pro to, aby byl host maximálně spokojený.
Díky tomuto zodpovědnému přístupu k práci je Gustave velmi oblíben, především mezi dámami staršího data narození z vyšší společnosti. Když jedna z nich, bohatá a více jak osmdesátiletá Madame D. (Tilda Swinton) zemře, odkáže svému milenci v závěti vzácný obraz. K nemalé potěše hraběnčina přímého potomstva.
Zvlášť syn Dimitri (Adrien Brody) se s tímto pošetilým matčiným rozhodnutím nehodlá smířit a pošle na Gustava zabijáka, pana Joplinga (Willem Dafoe). Aby připadl rodový majetek jemu. Tím se rozeběhne kolotoč bizarních událostí, do nichž výraznou měrou zasáhne i mladý hotelový poslíček Zero Moustafa (Tony Revolori), jehož si vzal pan Gustave pod svá ochranná křídla.
Když začne jeho mentorovi, který je falešně obviněn z vraždy Madame M., téct pořádně do bot, odvděčí se mu za důvěru, kterou mu Gustave prokázal. Z hierarchizovaného vztahu, daného jejich odlišným postavením, se postupně stává přátelství, ústící v to, že si Gustave vybere Moustafu jako svého nástupce ve vedení hotelu.
Gustave je na útěku polapen, ocitá se ve vězení, odkud mu právě Moustafa s cukrářkou Agathou (Saoirse Ronan) pomáhá. Tak aby mohl prokázat svou nevinu a najít viníka záhadné vraždy staré dámy. Ke všem strázním, jež ústřední dvojice zažívá, přibývá i ta, že právě začíná válka.
Hotel, jímž prochází dějiny
Zběsile pádící děj se odehrává ve čtyřech časových rovinách, přičemž nám ho zprostředkovávají vypravěči z časově vzdálenější budoucnosti od té (rok 1932), v níž se odvíjí stěžejní část vyprávění.
Nejprve se tak v tomto rámcovém vyprávění seznamujeme s mladou dívkou, která vzpomíná u hrobu slavného spisovatele. Toho stárnoucího spisovatele (Tom Wilkinson), jenž začne v další rovině vyprávět příběh o tom, jak se zamlada (Jude Law) v kdysi slavném grandhotelu seznámil s jeho podivným majitelem (F. Murray Abraham). Ten ho během večeře zasvětil do svého vlastního příběhu, kdy jako mladý pikolík začínal u pana Gustava.
Děj, překlikávající mezi léty 1932, 1968, 1985 a současností, má v každé časové ose svého vypravěče, který probíhající děj jemně ironizuje a zároveň se snaží zachytit postupně mizející lesk a slávu vyhledávaného hotelu na horském masivu.
Na proměňující se podobě budovy hotelu, od jeho honosné secesní tváře až po tu socialisticky chátrající, Anderson alegoricky vykresluje historii tohoto středo nebo východoevropského prostoru. Na dějiny, jež si s tímto regionem dost nehezky pohrály, pak nahlíží nostalgicky smířlivou optikou naší individuální paměti, jež má vždy tendenci ty nejhorší události zlehčit či vytěsnit.
Česká stopa
Jako předobraz pro vzhled grandhotelu Budapešť mu posloužily budovy v lázeňských Karlových Varech, odkud si režisér vypůjčil i motiv lanovky a kamzíka na skále. Tím ale výčet inspirujících českých reálií zdaleka nekončí, neboť pro fiktivní velké město Lutz zas posloužila jako předloha Praha.
Sám Anderson v rozhovorech zmínil, že nápomocna mu byla k postižení středoevropské mentality díla rakouského spisovatele Stefana Zweiga či židovské filozofky Hannah Arendtové. A rovněž vycházel ze svých dojmů při cestování po Evropě.
Alternativní středoevropský prostor
Přesný otisk historie tohoto prostoru ale v jeho díle nehledejte. Anderson vytváří něco na způsob alternativního vesmíru, kde imaginární republika Zubrowka do sebe nasává rysy mnoha zemí tohoto regionu. Česká republika, Rakousko, Rumunsko či další země východního bloku. Zaniklé historické epochy v jeho imaginativním podání znovu ožívají a dostávají svůj specifický tvar, sloužící k postižení nejvýraznějších rysů dané doby.