Horáček, Putin a Gorbačov na festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě

Pokračování 2 / 5

Máme na víc

r. Robin Kvapil, Radim Procházka, Česko, 2018

Robin Kvapil (1982) vystudoval divadelní režii na JAMU a dokumentaristiku na FAMU. Byl spoluzakladatelem a členem původně recesistického sdružení Žít Brno. Loni představil svůj celovečerní debut, satiru Všechno bude fajn, jejímž tématem je život v Brně, včetně toho politického.

Politice, nebo přesněji jejímu zákulisí, se věnuje i ve svém dokumentu Máme na víc, který na konci ledna příštího roku přijde do kin. Kvapil ho vytvořil spolu s producentem a dokumentaristou Radimem Procházkou (1975), který tu zafungoval jako člověk, který má od toho množství materiálu, jež Kvapil během prezidentské kampaně Michala Horáčka natočil, potřebný odstup.

Kvapil byl totiž součástí Horáčkova týmu, v němž fungoval jako jeho poradce. A zároveň i jako dokumentarista, který celé jeho tažení předvolební kampaní od roku 2016 do konce ledna roku 2018 zaznamenával. Na kameru, mobil, tablet, co bylo zrovna v tu dobu po ruce.

Na začátku stála Kvapilova úvaha, že když se hnutí Žít Brno podařilo smést v Brně na radnici onderkovské vedení, že by se to samé mohlo podařit i s výměnou prezidenta Zemana. Michala Horáčka jako jednoho z mužů Sametové revoluce pak viděl jako člověka všeobecně známého, kterému by se mohlo podařit Miloše Zemana porazit.

Dokument je pak nejen autentickým pohledem do zákulisí Horáčkovy prezidentské kampaně s televizními debatami s protikandidáty, setkáváními s občany a všemi spory uvnitř týmu ohledně strategie, kterou v kampani zvolit, ale i hledáním odpovědi na to, proč to Michalu Horáčkovi nevyšlo a co musí kandidát udělat pro to, aby uspěl proti Miloši Zemanovi.

Závěr v odpovědi na tuto otázku vyznívá poměrně skepticky, protože říká, že takový kandidát musí ohýbat realitu podobně, jako to činil v kampani Miloš Zeman například s heslem „Stop imigrantům a Drahošovi.“ Naději a příspěvek k politické kultuře do budoucnosti ale vidí v gestu, kdy ostatní Zemanovi protikandidáti po vyhlášení výsledků prvního kola přišli před tím druhým podpořit profesora Drahoše do jeho štábu.

Pokračování 3 / 5

Setkání s Gorbačovem

r. Werner Herzog, André Singer, Velká Británie / USA / Německo, 2018

Werner Herzog (1942) je slavný německý filmový a operní režisér, který ve svých hraných filmech často spolupracoval s hercem Klausem Kinskim (Aguirre, hněv Boží, Woyzeck, Nosferatu - Fantom noci, Fitzcarraldo, Zelená kobra). Od konce 60. let se věnuje také dokumentu, kde jeho tvorba na tomto poli čítá více než 40 položek. Ta nejnovější se jmenuje Setkání s Gorbačovem a Herzog na ní spolupracoval s režisérem, scenáristou a producentem Andrém Singerem.

Herzog své setkání s bývalým sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem (1931) inscenuje jako dějinné setkání Němce a Rusa. Však také jeho první otázka míří na Gorbačovovu válečnou zkušenost s Němci z doby druhé světové války. Ta ale není negativní, Michail Sergejevič vypráví, jak u sousedů, Němců, okusil koláčky.

Sladkostmi, i když bez cukru, protože je diabetik, si Herzog a jeho štáb Gorbačova také předcházejí, když mu k narozeninám dají velkou krabic, plnou sladkostí. Společně se pak smějí, že se odlouplo z velké čokolády s jeho jménem písmeno G cestou z Německa.

Vstřícný přístup

Bezprostřední kontakt je tady navázán a režisér svůj dokument tvoří ze tří společných rozhovorů, při nichž se on ptá anglicky s německým přízvukem a Gorbačov odpovídá rusky. Tyto rozhovory pak prokládá archivními záběry, mapujícími Gorbačovovu cestu stranickou hierarchií až na vrchol a jeho rozporuplné nebo až negativní vnímání v období po rozpadu Sovětského svazu.

Herzog jako režisér je znám jako velký bouřlivák a maximalista, ale jeho přístup ke Gorbačovovi je velmi vstřícný. Děkuje mu za sjednocení Německa a označuje ho za jednoho z největších politiků 20. století. Společně pak diskutují o Gorbačovově snaze zlidštit komunismus, studené válce, jaderném odzbrojování, vztahu Rusů a Němců, evropanství i o tom, zda je v tak velkém impériu možná demokracie.

Rozhovor má i ale velmi silnou osobní rovinu, když Gorbačov vzpomíná na svou ženu Raisu, která zemřela v roce 1999 na leukémii. Je znát, že za těch skoro dvacet let se s její smrtí nevyrovnal a že mu hodně chybí. A že je dnes osamělým starým mužem, který ztratil nejen ženu svého života, ale i člověka, se kterým se byl zvyklý o svých krocích radit.

Střídání vládců po Brežněvově smrti

Herzogův melodický, hluboký a hypnotický hlas nás provází jeho životem, především tím stranickým, veřejným. Od působení ve Stavropolském kraji, kde se narodil, přes jeho cestu vzhůru až k pozici Generálního tajemníka ÚV KSSS.

Než se k ní dopracoval, tak se po Brežněvově smrti (1982) vystřídali na této pozici během necelých dvou a půl let Andropov s Černěnkem, přičemž druhý zmíněný už nastupoval do úřadu těžce nemocný a vykonával ho z nemocničního pokoje.

Zdravotní stav sovětských vládců dobře zrcadlí záznam, kdy Gorbačov dostává od Brežněva vyznamenání za vybudování stavropolského zavlažovacího kanálu a Brežněv se ho zmateně ptá, co že to tam vlastně vybudovali. Rychlému střídání vládců po Brežněvově smrti dává Herzog ironický nádech v tom, jak ukazuje stejné aranžmá těchto státních pohřbů, při nichž se následný vládce poznal podle toho, že stál nejblíž tomu, který právě vedl smuteční řeč nad hrobem svého předchůdce.

Glasnosť a perestrojka

Éru Gorbačova vládnutí pak charakterizují dvě slova. Glasnosť a perestrojka. K jeho působení se vyjadřují i zahraniční politici jako poslední premiér socialistického Maďarska Miklós Németh nebo vůdce Solidarity a pozdější prezident Lech Wałęsa.

Neméth Gorbačova charakterizuje jako člověka, který se značně lišil od ostatních sovětských vládců. Nepil alkohol a zajímal se o řešení konkrétních problémů, jako například, proč jsou v Maďarsku obchody plné jídla a je potravinově soběstačné a v Sovětském svazu je tomu naopak.

Wałęsa přiznává, že v jeho reformy nevěřil, ale cítil, že mohou nastartovat proces, který přispěje k pádu komunismu ve východní Evropě a v zemích bývalého SSSR. Což se přesně stalo. A v tom vězí i ona tragičnost či tragikomičnost Gorbačovova politického působení.

Když vás předběhnou dějiny

Snažil se o reformy sovětského zřízení, které ale neměly překročit jeho socialistický rámec. Proces demokratizace a touhu jednotlivých států Sovětského svazu po samostatnosti už ale zastavit nemohl a tak se nakonec stal trochu smutnou figurou, která se sice stala prezidentem SSSR, ale jen na dobu roku a tři čtvrtě, kdy tato funkce zanikla spolu se Sovětským svazem.

Dějiny, které pomáhal tvořit, ho předběhly, což opět výborně dokresluje moment, kdy je Gorbačov televizním štábem tlačen k tomu, aby podepsal prohlášení o zániku Sovětského svazu v přímém přenosu. On to rozčíleně odmítá, že to udělá, kdy on bude chtít a tak se také stane.

Proto je Gorbačov dnes v putinovském Rusku negativně vnímán jako ten, za něhož se rozpadl Sovětský svaz, což Vladimir Putin vidí jako největší geopolitickou tragédii 20. století. A na Západě je naopak pozitivně přijímán jako státník, který přispěl k pádu železné opony, nebo minimálně tomuto pádu nebránil.

Z rozhovorů s Herzogem je znát také to, že přes všechny proklamace o demokracii uvnitř zůstal stranickým aparátčíkem, který neumí překročit stín svého snu o socialismu. Když například tvrdí, že sovětská vláda netajila před domácí a mezinárodní veřejností rozsah černobylské tragédie, tak víte, že nemluví pravdu. Stejně tak se mu nelíbí interpretace, že Američané jsou vítězi studené války, on pád železné opony vnímá jako společné vítězství USA a Sovětského svazu.

Co dokumentu chybí, je větší přesah k současnosti. Z rozhovorů se nedozvíme, co si myslí o Putinovi a jeho politice, závěr je radši věnován osobnímu vyznání jeho vztahu k ženě Raise. A také tomu, co by chtěl mít jednou napsáno na náhrobku a co docela dobře vystihuje jeho politické působení. Jeho odpověď zní: „Pokusili jsme se.“

Pokračování 4 / 5

Waldheimův valčík

r. Ruth Beckermann, Rakousko, 2018

Ruth Beckermann (1952, Vídeň) je rakouská filmařka, spisovatelka a novinářka židovského původu. Studovala žurnalistiku a dějiny umění ve Vídni, Tel Avivu a New Yorku a diváci mohli v Ji.hlavě vidět její předchozí filmy Homemad(e) (2000) a Vysnění (2016).

Její nejnovější snímek je vzpomínkou na dobu nejhlubší krize identity rakouského národa po druhé světové válce. Způsobilo ji odhalení médií z roku 1986, že kandidát na prezidenta Kurt Waldheim (1918 - 2007) za druhé světové války sloužil jako důstojník Wehrmachtu.

Kurt Waldheim jako vystudovaný právník vstoupil v roce 1945 do diplomatických služeb. Pracoval na velvyslanectví v Paříži, na ministerstvu zahraničí, byl velvyslancem v Kanadě. V roce 1964 byl jmenován stálým zástupcem Rakouska v OSN. V roce 1971 neúspěšně kandidoval na prezidenta Rakouska a ve stejném roce byl zvolen v pořadí čtvrtým generálním tajemníkem OSN, kde v této funkci působil až do roku 1981. Během té doby byl znám jako kritik Izraele.

V roce 1986, když kandidoval na prezidenta, byly zveřejněny dokumenty o jeho působení v armádě mezi lety 1941 - 45. Waldheim krátce po anšlusu Rakouska vstoupil do Národně-socialistické německé unie studentů a stal se registrovaným členem SA (Sturmabteilung).

Začátkem roku 1941 byl povolán do Wehrmachtu a byl poslán na východní frontu. Podle své autobiografie byl ve stejném roce zraněn, uvolněn z vojenské služby a vrátil se do Vídně, kde údajně strávil zbytek války. V roce 1945 se vzdal britským jednotkám v Korutanech.

Dokumenty ale poukazovaly na to, že ve skutečnosti v armádě zůstal a v roce 1943 byl nasazen v řecké Soluni, kde byl členem speciální jednotky, likvidující tamní partyzánské jednotky. Také byl údajně členem štábu, který organizoval deportace 40 000 řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Waldheim následně prohlásil, že byl jen tlumočníkem a úředníkem a nevěděl o represáliích proti civilnímu obyvatelstvu.

Režisérka prostřednictvím svého dokumentu s množstvím archivních záběrů jak z Waldheimových televizních vystoupení, tak z jeho předvolebních mítinků, ukazuje, jak se Waldheim snažil před veřejností hájit. Média, Světový židovský kongres i občané na demonstracích proti němu ho tlačili k přiznání o jeho válečném působení. On nadále tvrdil, že jako důstojník Wehrmachtu netušil, jakých krutostí se nacisté dopouštějí.

Právě jeho nevěrohodná obhajoba, do níž se zapojil i jeho syn, právník, ukazuje, jak se Waldheim pod tíhou argumentů snažil neustále zlehčovat svou vinu, včetně té morální. V roce 1986 byl přesto prezidentem Rakouska zvolen, ve druhém kolem, přičemž už v tom prvním se blížil k padesáti procentům odevzdaných hlasů.

Následně ho celá řada zemí označila za personu non grata a v roce 1987 mu byl zakázán vstup do USA. Rakouská vláda proto ustanovila mezinárodní výbor historiků k přezkoumání Waldheimova života v letech 1938 až 1945, který potvrdil, že Waldheim věděl o represáliích a vojenských zločinech, ale dementoval jeho osobní účast na nich. Mezinárodní ostrakizace pak vedla Waldheima k rozhodnutí neucházet se v prezidentských volbách v roce 1992 o znovuzvolení.

Pokračování 5 / 5

Sóla pro poslance a senátory

r. Tereza Bernátková, Česko, 2018

Zvláštní uznání poroty soutěžní sekce Česká radost, která představuje novinkové české dokumenty, získala Tereza Bernátková za film Sóla pro poslance a senátory. Tereza Bernátková (1986) je studentkou čtvrtého ročníku katedry dokumentární tvorby na FAMU. Mezi její předchozí snímky patří Stát! Knížák (2014), bakalářský film Techsquat (2015) nebo Jamalovy vlastní záběry z vězení (2016). Autorka v nich zkoumá vztah jedince a systému a prostupnost mezi politickou a občanskou sférou.

Svůj nejnovější snímek postavila na jednoduchém nápadu, kdy oslovila 281 zákonodárců z obou komor Parlamentu ČR s otázkou, jak vidí budoucnost naší republiky. Všem dotazovaným v tomto anketním pásmu dala stejné podmínky. Mohli odpovědět jakoukoliv formou, v jakékoliv délce, nic se nestříhalo, jejich odpovědi zůstaly zachovány tak, jak přišly.

Této možnosti využilo nakonec jednadvacet poslanců a senátorů, kteří nejčastěji odpovídají, že budoucnost vidí v rozvoji informačně-technologické společnosti, v přijetí či nepřijetí eura, v našem setrvání v Evropské unii, v podpoře rodin, v citlivém přístupu k životnímu prostředí, ve vzdělání nebo v dbání na tom, abychom neopustili mantinely demokracie a nevydali se směrem k autoritativnější správě státu.

Režisérka odpovědi politiků jako je Ivan Bartoš, Helena Langšádlová, Markéta Pekarová-Adamová, Marian Jurečka, Jana Černochová, Olga Richterová, Alena Gajdůšková, Radek Rozvoral, Vít Rakušan, Miloš Vystrčil nebo Karel Schwarzenberg řadí v dokumentu bez uvedení jmen a jejich stranické příslušnosti, které zmíní až na konci v titulcích.

Je to z důvodu toho, že chce, aby vyniklo, že namísto vizí politici spíš deklamují obecnosti z volebního programu. Vzkazy politiků, natočené v přírodě či poslaneckých kancelářích, tak více než o budoucnosti vypovídají o přítomnosti a opakujících se rétorických figurách, které politici používají. Tyto figury u diváků na festivalu vzbuzovaly v jednotlivých příspěvcích lehký smích, kterým byl odměněn i bývalý hejtman kraje Vysočina a předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil, jenž se promítání filmu na festivalu zúčastnil.

Zhodnocení poroty, že dokument svou přímočarostí odhaluje absenci politické imaginace a zanechává divačky a diváky ve stavu tragikomické opuštěnosti, co do vizí, jež politici a političky nabízejí, je v tomto ohledu velmi příhodné.