Se ziskem Zlatého glóbu za režii a jedenácti oscarovými nominacemi ve třech hlavních (nejlepší film, režie, scénář) a osmi spíše technických kategoriích vstupuje do českých kin film, který představuje pro režisérského veterána Martina Scorseseho (Zuřící býk, Taxikář, Prokletý ostrov) hned dvojí setkání s něčím novým a nevyzkoušeným. A to s 3D technologií i látkou, určenou primárně pro dětské publikum. Za způsob, jakým se k oběma výzvám postavil, si zaslouží náš obdiv.
Scorsese a rodinný film?
Devětašedesátiletý rodák z newyorského Queensu, který proslul jako mistrovský realizátor gangsterských opusů (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino) se vydal na dosud neznámé území rodinných dobrodružství, jemuž kraluje jeho kolega Steven Spielberg. A s jeho Tintinovými dobrodružstvími, které pro mě trochu nepochopitelně upozadila Akademie v nominacích na úkor jiného jeho počinu Válečný kůň, má Hugo a jeho velký objev mnoho společného.
Nejde jen o starosvětský, až pohádkový retro nádech, filmařskou hravost, která si podává ruku s precizností a 3D, které neslouží jen jako prvoplánová vábnička na diváky, ale především to, jak oba slovutní režiséři skrze magický a kouzelný svět dětství objevují pro mladší publikum charakteristické rysy dobové kinematografie, v níž se příběh odehrává.
Oba filmy rovněž vychází z knižní předlohy. Tintin z komiksu belgického výtvarníka Hergého, Hugo z ilustrované, více jak pětisetstránkové knížky Briana Selznicka. V ní se kongeniálním způsobem doplňují ilustrace a fotografie s textem, což tvůrcům při filmovém převedení zajisté posloužilo jako dokonalý storyboard. Kniha získala v roce 2008 prestižní ocenění v oblasti literatury pro děti - Caldecottovu medaili a vyšla i u nás pod názvem Velký objev Huga Cabreta. Nyní se na pultech knihkupectví objevuje v novém vydání, které na obálce marketingově upozorňuje na spojitost se Scorseseho snímkem.
Pokud vám zní jméno autora knížky Briana Selznicka (1966) povědomě, vězte, že jde o příbuzného věhlasného hollywoodského magnáta Davida O. Selznicka (1902 - 1965), který je znám například jako producent oscarového hitu Jih proti Severu (1939). Nelze se proto u jeho příbuzného divit zájmu o období počátků filmu, kdy se rodilo okouzlení desátou múzou. Právě dětský hrdina jeho knížky objevuje krásu starých snímků a pomáhá navrátit ztracenou důstojnost jednomu z průkopníků trikového filmu.
Nádražní Oliver Twist
Scorsese nás společně s autorem předlohy Brianem Selznickem a scenáristou Johnem Loganem (Letec, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, Rango) přenáší do třicátých let minulého století. Píše se na rok 1931 a na pařížském vlakovém nádraží Gare Montparnasse se zjevuje osiřelý dvanáctiletý chlapec Hugo (Asa Butterfield), kterého se po smrti jeho otce (Jude Law) ujímá alkoholický strýc (Ray Winstone). Ten zde má na starosti seřizování a fungování obřích nádražních hodin. Do tajů tohoto řemesla zasvětí i svého svěřence a záhy nečekaně zmizí.
Vynalézavý a zručný Hugo, který by jinak skončil v sirotčinci, se tajně a bez povšimnutí okolí ujímá jeho práce. Kromě toho dál pokračuje v opravování jediné pozůstalosti, jež mu po otci zbyla. Porouchaného automatona (předchůdce robota) s klíčovou dírkou ve tvaru srdce, jehož ukrývá v půdních prostorách nádraží, kde sám přespává. Součástky, jež na jeho rekonstrukci potřebuje, ho přivedou k nádražnímu krámku s mechanickými hračkami jednoho nerudně morousovitého staříka (Ben Kingsley). Ten velmi prudce zareaguje na fakt, že dospívající chlapec vlastní náčrtky k opravě této mechanické loutky a zabaví mu je. Proč tak asi činí?
Hugo se seznamuje s jeho chráněnkou Isabelle (Chloë Grace Moretzová), která na krku nosí zvláštní klíč ve tvaru srdce. Stejný, jako on hledá. Jak k němu ale přišla? A kdo je doopravdy její adoptivní rodič?
Hugo věří, že samohybný natahovací mechanismus v sobě ukrývá nějaký důležitý vzkaz, který mu otec zapomněl sdělit. Ukáže se ale, že automaton na klíček ve tvaru srdce otevírá dveře do minulosti někoho úplně jiného než jeho otce.
Báječný muž s klikou
A to pozapomenutého génia a francouzského filmového průkopníka Georgese Mélièse (1861 - 1931). Dědice obuvnické firmy a eskamotéra, který v roce 1988 zakoupil divadlo Roberta Houdiniho a začal v něm za pomocí laterny magiky promítat vlastní obrázky. Muže, který zdokonalil vynález bratří Lumièrů a vybudoval první filmový ateliér na světě. V něm vytvořil více jak 500 krátkých filmečků, které oproti dokumentárně laděným záznamům každodenní reality bratří Lumièrů (Dělníci, odcházející z Lumièrovy továrny, Příjezd vlaku) oplývaly využitím prvků filmové magie.
Méliès při jejich realizaci zhodnotil své divadelní a kouzelnické zkušenosti. Zapojil do hry kouřové efekty, kostýmy i nákladné kulisy a za pomoci stop triku, inovativní animace nebo dvojexpozice představil barvitý svět svých fikčních fantazií. Ty vycházely z knih Julese Vernea nebo H. G. Wellse a Méliès se stal zakladatelem proudu v kinematografii, který si zvykneme označovat slovy vědeckofantastický nebo iluzorní.
Jeho příběhy Cesta na Měsíc (1902) nebo Cesta do Nemožna (1904) měly děj i zápletku a jejich tvůrce viděl v kinematografii velký potenciál. První světová válka ale jeho naděje zhatila. Na natáčení rezignoval a šestnáct let pracoval v hračkářství na nádraží Montparnasse. Objevili ho až surrealisti, kteří začali vzývat jeho nesmírnou imaginaci.
Propletení fikčního a reálného
Co dělá Georges Méliès v dětském světě? Ptáte se možná. Scorsese přejímá vyprávěcí optiku z předlohy, ale odráží se od ní k mnohem ambicióznější a niternější výpovědi o počátcích kinematografie. O posedlosti a zápalu zakladatelů, kteří objevením každého záběru psali její dnešní dějiny. Ve způsobu, jakým příběh konstruuje, ale klame tělem a nabízí trochu něco jiného, než na co lákají trailery.
Původní dickensovskou historku o sirotkovi, jenž spolu s kamarádkou Isabelle zažívá různá dobrodružství při snaze zprovoznit píšící a kreslící automat, posouvá do zcela jiné dimenze jejím propletením s mírně poupraveným a přibarveným osudem legendárního filmaře Georgese Méliése.
Ten byl na počátku 30. let opravdu zlomeným starcem, provozujícím na pařížském nádraží krámek s mechanickými hračkami. Autor předlohy i její adaptátoři vsazují jeho osud do fikčního světa vyprávění. Podobně zachází i s historickými událostmi, které nechávají projít hned několika vrstvami reality, od té snové až po fabulační. Jako příklad uveďme Hugovu noční můru o demolici nádraží vlakem, jež vychází ze skutečné události z října roku 1895.
Pohled do filmové minulosti
Martin Scorsese zručně tyto reality proplétá a kromě toho do vyprávění organicky včleňuje ikonické scény z němých filmů, jež určitě hravě rozpoznají nejen studenti filmových věd, ale i poučenější diváci, kteří se o film blíže zajímají a nedomnívají se s nadutou přehlíživostí, že dějiny kinematografie začínají Hvězdnými válkami nebo Matrixem.
Scénka z grotesky O patro výš (1923), v níž Harold Lloyd visí na výškově budově jen za ručičky na ciferníku obřích hodin, pak nachází odraz i v samotném ději Huga. Tím ale intertextuální odkazy na konkrétní díla a osobnosti zdaleka nekončí. Scorsese nám umožňuje nahlédnout přímo do Melièsovy tvůrčí kuchyně, což představuje asi nejvzácnější část vyprávění. Spatříme v něm autentické fragmenty ručně kolorovaných filmů z přelomu století, které v kombinaci s jejich rekonstrukcí ve 3D pojetí propojují minulost a současnost kinematografie a dávají odpověď na otázku, jakých atrakcí trikový film využívá.
Režisér ale netématizuje jen „magický“ proud ve filmovém vyprávění, ale všímá si i toho realističtějšího, když hned v několika variacích pracuje s motivem přijíždějící nebo vykolejené lokomotivy, před níž prchají diváci ze sálu kin i nástupiště. Lumièrovský Příjezd vlaku (1895) se vzhledem k prostředí, kde se děj odehrává, stává jakýmsi leitmotivem vyprávění.
Symfonie mechanických zařízení
Leitmotivem ale zdaleka ne jediným, jak ukazuje poukázání na souvztažnost různých mechanických zařízení. Ať už jde o automatona, hračky nebo věžní hodiny, jejichž fungování a přesné zapadání koleček, převodů a pružin do sebe je ukázáno jako něco na způsob vznešené strojové symfonie, v níž přestávají platit fyzikální zákony.
S úžasem sledujeme, jak se kamera lehce noří do útrob systému a doceňujeme přitom, jak poučeně a citlivě pracuje Martin Scorsese s možnostmi stereoskopického obrazu. Nevyužívá jej k samoúčelné exhibici, ale k detailnímu propracování hloubky prostoru, v němž se pohybuje. Pařížské nádraží díky tomu ožívá v plné jeho plasticitě a u nás se dostavuje pocit jako bychom byli jedněmi z jeho obyvatel nebo návštěvníků.
Režisér nám atmosféru nádraží a dění uvnitř něj přibližuje pomalu a s akcentem na náladu doby třicátých let, již evokuje za pomoci stylizovaných francouzských melodií soundtrack Howarda Shorea. Seznamujeme se s hlavními protagonisty, jejichž herečtí představitelé se s výjimkou Chloë Grace Moretzové rekrutují převážně z řad britského herectva. Asa Butterfield (Chlapec v pruhovaném pyžamu) jako Hugo i Chloë Grace Moretzová (Kick-Ass) jako vášnivá čtenářka Isabelle ztělesňují dychtivost a touhu mládí po dobrodružství, jež znají ze stránek knih.
U Bena Kingsleyho, s kterým Scorsese spolupracoval už na Prokletém ostrově, je zas nádherné sledovat, jak taje jeho nepřístupný výraz ve chvíli, kdy cítí, že se jeho dílu a úsilí do něj vloženému dostává satisfakce. Najednou máme před sebou obraz nadšence a vizionáře, realizujícího před kamerou své sny a fantazie. A i zlověstný nádražní komisař v podání Sachy Barona Cohena, který se snaží Huga dostat do sirotčince, se ukazuje jako spíše jako smutný vojenský invalida, toužící po lásce. Tu možná nalezne u romantické květinářky Emily Mortimerové, která spolu s knihovníkem v podání legendárního hororového herce Chrostphera Lee představuje dovršení velmi zdařilého castingu v hlavních, menších i epizodních rolích.
Melancholické spiklenectví milovníků filmu
Martin Scorsese, který se sám podílí na znovuobjevování a restaurování (Červené střevíčky) zlatých klenotů světové kinematografie, je znám jako vášnivý obdivovatel a znalec filmové historie. Hugo a jeho velký objev navazuje na jeho tvorbu z posledních desíti let, kdy prostřednictvím svých filmů vzdává hold filmům, obdobím a tvůrčím osobnostem, jež ovlivnily vývoj kinematografie a tím i jeho. Ať už jde o Howarda Hughese a Hollywood dvacátých až čtyřicátých let v Letcovi nebo paranoidní thrillery Alfreda Hitchcocka v Prokletém ostrovu. V Hugovi se vydává nejdál do historie a skládá poctu průkopníkovi trikového filmu Georgesovi Mélièsovi a Paříži jako jedné z kolébek kinematografie.
Jedná se o poctu melancholickou a zasněnou, která nesází na rychlý spád dobrodružného dětského vyprávění, ale spíš na užaslé vzrušení z každého nového objevu, jež má společné dětství biologické i to kinematografické. Iniciační zážitky z dospívání se kryjí s těmi filmovými a režisér s nostalgií zpřítomňuje časy, kdy v sobě návštěva kina ještě nesla punc sváteční nebo výjimečné události.
Všem těmto průkopníkům, kteří se přičinili o to, aby byla kinematografie brána jako průnik do světa snů, jimž se v běžném životě jen obtížně přiblížíme, vzdává hold a připomíná jejich význam, na který bychom neměli zapomínat. Vrací jim jejich místo v dějinách filmu i našich srdcích a povyšuje je na patrony filmařského pokroku. Činí tak způsobem, který bude mít možná problém s nalezením většinového cílového diváka, ale rozhodně ne toho, který si užívá spiklenecky slastného pocitu, že patří do stejného elitního klubu poučených milovníků kinematografie jako režisér, s nímž ho sdílí.
Hugo a jeho velký objev
- Žánr: rodinný
- Původní název: Hugo
- www.hugomovie.com/
- USA 2011
- Scénář: John Logan (podle stejnojmenné předlohy Briana Selznicka)
- Režie: Martin Scorsese
- Hrají: Asa Butterfield, Ben Kingsley, Chloë Grace Moretzová, Sacha Baron Cohen, Helen McCroryová, Jude Law, Christopher Lee, Ray Winstone, Emily Mortimerová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 02. 02. 2012