Svůj debut Star Wreck: In the Pirkinning připravoval dvaatřicetiletý finský režisér Timo Vuorensola sedm let. Nakonec z toho vznikla amatérská fanouškovská parodie seriálů Star Trek a Babylon 5, určená pro videotrh a internetové sdílení. V geekovských kruzích se jí dostalo vřelého přijetí. Dalších šest let si údajně vyžádala i práce na jeho druhém celovečerním filmu, který v první půli července vstoupí do našich kin.
Sci-fi komedie Iron Sky vzbudila pozornost už při únorovém uvedení na berlínském festivalu. Nejen chytlavým námětem, ale i způsobem financování jejího vzniku. Z celkového rozpočtu 7, 5 milionů eur přispěli fanoušci na její výrobu částkou jednoho milionu formou tzv. crowdfundingu. Tedy dobrovolným finančním příspěvkem, posílaným v rámci on-line komunity, která se kolem filmu po zveřejnění prvních zpráv o jeho zrodu objevila.
Tito a další fanoušci také producentům pomohli s náklady na marketingovou propagaci v tištěných i elektronických mediích, neboť jako zainteresovaní na jeho vzniku zprávy o něm šířili prostřednictvím sociálních sítí.
Když byla dlouholetá očekávání přiživena údernými trailery, slibujícími rozvedení tématu nacistické invaze z temné strany Měsíce na zem, našel by se asi jen málokdo, kdo by na snímek nebyl minimálně zvědavý. Bublina splaskla a my se můžeme nyní pokusit střízlivě pojmenovat, jak si tvůrci s daným tématem poradili.
První černoch na Měsíci
Začněme tím pozitivním. Námět je opravdu originální a pochází z hlavy někoho, kdo si rád utahuje nejen z konspiračních výkladů světa, ale především těch, jež na ně slyší. Posuďte sami bizarnost celé story.
49 let od přistání prvního člověka na Měsíci na něm objevuje další astronaut, který má také své historické prvenství. Jde totiž o prvního černocha, který zde zakotvil se svým vesmírným modulem. Na oběžnou dráhu ho vyslalo rozhodnutí americké prezidentky (Stephanie Paulová), usilující o znovuzvolení do tohoto úřadu. Body za politicky korektní přístup k dříve znevýhodňovaným etnikům se v kampani přeci přičítají k dobru.
Pilot lunárního modulu James Washington (Christopher Kirby) ke svému velkému úžasu nenachází opuštěnou měsíční krajinu, kde by mohl otisknout další velký krok pro lidstvo, ale vojenskou základnu Schwarze Sonne (Černé slunce) ve tvaru hákového kříže. Tu začali budovat nacisté na konci roku 1945, když cítili, že se blíží konec jejich světovládných ambicí.
Meteorblitzkrieg
Z tajné základny na Antarktidě proto vypustili vesmírné lodě s posádkou, určené k založení vojenské centrály na odvrácené straně Měsíce. V průběhu takřka sedmdesáti let se jim podařilo sílu jejich vzducholodí a létajících talířů posílit. Vesmírné koráby Rheingold (Zlato Rýna), Valkýra, Siegfried a Götterdämmerung (Soumrak bohů), jejichž názvy jsou odvozeny z titulů Wagnerovy nejslavnější operní tetralogie Prsten Nibelungův, jim mají posloužit k odvetě za dávné pokoření.
Plán chystané invazní operace, nazvané Meteorblitzkrieg, je příchodem afroamerického kosmonauta uspíšen. Nejprve je ale třeba získat ve velkém množství tu skvělou věcičku, již u zajatce zabaví. Mobilní telefon totiž považují nacisti za zmenšenou verzi obřích počítačů, které vlastní oni.
Jamesovi je podán doktorem Richterem (Tilo Prückner), který vypadá jak kříženec Einsteina a Mengeleho, arizační lektvar Albinizér. Po němž se promění v něco, co ze všeho nejvíc připomíná basketbalistu a herce Dennise Rodmana nebo zpěváka z Twenty 4 Seven. Tedy blonďatého černocha.James je naložen do vesmírného plavidla a spolu s ambiciózním důstojníkem Klausem Adlerem (Götz Otto) a jak se ukáže i jeho snoubenkou Renate Richterovou (Julia Dietzeová) se vypraví pro iPhony na Zem.
Krotká politická satira
I přes na hollywoodské poměry nízký rozpočet (na finské naopak asi vysoký) vypadá vizuální pojetí celé základny opravdu skvostně. Steampunková stylizace odvrácené strany Měsíce coby prostoru alternativní historie si podává ruku s riefenstahlovsky vyobrazenými mechanismy chodu Čtvrté říše, které jsou nám ideově přiblíženy na hodinách dějepisu. Výprava i vizuální efekty jsou tedy přesně takové, jak to fanoušci očekávali. Navíc na nás z nich dýchá patina poctivě odvedené řemeslné trikové práce, nikoliv digitální kašírovaností.
Zde snímek získává své nejvyšší body, které pak postupně ztrácí především kvůli scenáristickému rozvedení ústředního nápadu. S přesunem na planetu Zemi totiž tvůrci pootáčejí žánrovým pojetím filmu. A předpokládaná ultimativní béčková sci-fi se mění v satirický komentář ke stavu americké a mezinárodní politiky.
Na tomto obratu by nemuselo být nic špatného, neboť se dal vytušit už z první půlhodiny, odehrávající se na Měsíci. Horší je spíš to, že gagy, narážky, vtipy a hlášky nejsou tak ostré, jak bychom chtěli a předpokládali. Pokud chtěli tvůrci na pozadí obsahově přiznaně béčkové a formálně naopak cíleně áčkově odvedené podívané rozvinout ambiciózní politickou satiru, moc se jim to nepovedlo nebo neměli zůstat ve svých atacích tak krotcí.
S tím souvisí i to, že se nemohou rozhodnout, jaký druh humoru chtějí vlastně v zápletce příběhu uplatnit. A Iron Sky tak nemůžeme ve výsledku s čistým svědomím označit ani za parodií, ani za satiru, grotesku, absurditu či crazy komedii. Z prvků všech těchto komediálních útvarů je živen humor snímku, ale nikdy ne tak přímočaře, aby z toho vznikly opravdu nezapomenutelné scény. Film tak působí spíš zábavně, než abychom ho označili za třeskutě vtipný.
Recyklace ideologických hesel
Snaživě, ale ve výsledku příliš povrchně, je zde nahlíženo téma neduhů světové politiky. Na zasedáních Rady bezpečnosti OSN je ironizováno pokrytectví nejen Spojených států, ale i ostatních zemí (Severní Korea, Indie), které se paktují do různých unií jen proto, aby prostřednictvím svých vesmírných programů mohli dávat najevo převahu nad státy a zeměmi, které se nemohou pochlubit tak rozvinutým technickým a zbrojním arzenálem jako oni.
Trenažérový jogging neustále provozující hysterická americká prezidentka pak nese shodné rysy s ultrakonzervativní aljašskou ex-guvernérkou Sarah Palinovou. Její postava je dobře a zábavně použita k poukázání na to, jak hladce může politik do své kampaně včlenit ideologickou podstatu hesel nacistické ideologie a přetvořit ji do jednoduchých a účinných sloganů o potřebě změny a cestě vpřed ke šťastným zítřkům. Takže až to s vámi zas nějaký „křišťálově čistý Standa“ bude myslet upřímně, zkuste si vzpomenout, jaké jsou skutečné cíle těch imagologů.
Do konzervativců se zde ale šije z více stran. Útočný galaktický křižník americké armády například nese jméno posledního republikánského prezidenta George W. Bushe. Což mi přijde jako sarkastický komentář ke směřování americké vnější politiky trochu vyčpělé a předvídatelné.
Nacistický director's cut
Se střídavým úspěchem je využit i motiv přesunu v času a prostoru, kdy se postavy ocitají v historicky úplně jiné etapě. Vtipy typu vojáci si prohlížejí časopis Playboy, v němž jim úprava dívčího pubického ochlupení připomíná Führerův knír, mi přijdou trochu pubertální.
Naopak za zdařilé je možno označit prozření sexy nacistky Richterové po zhlédnutí Chaplinova Diktátora v americkém kině. Do té doby z něho totiž znala jen desetiminutovou slavnou pasáž s glóbem, znázorňujícím zeměkouli, již interpretovala jako metaforické vyjádření vůle obyvatel celého světa skončit jednoho dne ve vůdcově vlídné a všeobjímající náruči. Tento nacistický director's cut, který mylně chápala jako náborové video, hravě poukazuje na to, jak se dá umění ohýbat ve jménu ideologie.
Typové herectví
Blonďatá učitelka, fräulein Richterová v přiléhavé uniformě zároveň ve filmu splňuje funkci sexuálního stimulu a fetiše, jemuž by mužská část publika určitě ráda poskytla část ze svých neárijských tělních tekutin. Zvlášť v momentě, kdy na její šatstvo zapůsobí vzduch z přetlakové komory. Funguje tedy přesně tak, jak jsou pohledné nacistky vyobrazovány v erotických, válečných nebo hororových produkcích béčkového ražení.
I ostatní herci jsou obsazeni víc typově než kvůli tomu, že bychom u nich očekávali charakterový vývoj nebo akcentování nějakého silného tématu. To platí jak pro Udo Kiera v roli Měsíčního vůdce Wolfganga Kortzfleische, tak pro Götze Otta, jehož sexuální libido strádá v důsledku jeho fanatické touhy po moci. Snad jen u vyběleného černocha Jamese je ukázán náznak krize identity v důsledku jeho změněného vzhledu a tím vyloučení z jeho přirozeného rasového společenství.
Povinné protiamerické pošťouchnutí
Od Iron Sky, podobně jako od Scottova Promethea, fanoušci, natěšení dobře střiženými teasery a trailery, očekávali víc, než jim tyto filmy pak nabídly. Oběma snímkům předcházela propracovaná marketingová kampaň, na níž se v případě finského počinu podíleli i sami internetoví uživatelé, zapojení do financování filmu.
Ta v případě Iron Sky lákala na téma invaze nacistů na Zemi a chystané snahy o převzetí vlády nad ní. Více než o válečné dobrodružství a vesmírné bitevní scény, které jsou přítomné v závěrečné třetině vyprávění, jde ale v příběhu o ironické poukázání na mechanismy mocenského a ideologického působení, které občas vyjevují shodné znaky se systémem, k němuž by tzv. demokratičtí vládci určitě nechtěli být přirovnáváni.
Ukazuje, jak bývají líbivá hesla zneužívána k prosazení těch nejpřízemnějších pragmatických cílů, ale nečiní tak způsobem, z něhož by sálal mrazivý přesah. Spíše jde o takové lehké pošťouchnutí, které se stává skoro už povinnou součástí protiamerického diskurzu.
Splnění geekovského snu
Režisér Timo Vueronsola, jinak též zpěvák industriální kapely Älymystö, si dal velmi záležet na vizuálním vzhledu základny nacistů na Měsíci a neohlídal si až tolik celkovou představu toho, v jakém módu se ponese jejich působení na zemi. Možná měl dovést víc do extrému koncepci béčkové podívané, udělat z chyb přednosti a vytvořit guilty pleasure podívanou s blonďatými nymfami v nacistických uniformách a galaktickými souboji.
Na jeho dílu je ale vidět, že není žádný Ed Wood ani Uwe Boll a že měl ambice trochu jiné, chtělo by se říci vyšší. Poučeně střídá popkulturní odkazy na filmy Pád třetí říše nebo Kubrickovu mistrovskou satiru Dr. Divnoláska s těmi politickými a historickými. Takže například invaze měsíčních nacistů na zemi začíná ve stejný čas, kdy Německo obsadilo Polsko, čímž začala druhá světová válka. Hudba slovinské kapely Laibach zas pracuje s motivy z Wagnerových oper.
Vuorensola umí tyto dílčí motivy ve filmu spojit do jednoho celku, ale postrádá přitom sofistikovanou hravost a současně i ideologickou podvratnost třeba takové Hvězdné pěchoty od Paula Verhoevena. Mnohem blíž má ke Světu zítřka s Judem Lawem, který působil také snaživě a propracovaně, ale takovým trochu neškodným způsobem. Ze všeho nejvíc proto Iron Sky vnímám jako splnění geekovského snu, který působil v trailerech odvážněji než v celovečerní metráži.
Režisér se tohoto snu chce zřejmě i nadále držet, neboť už teď se objevují zprávy nejen o tom, že jeho příští projekt by se měl jmenovat Zabil jsem Adolfa Hitlera a Führer v něm bude vyveden ve 3D, ale že chystá i prequel a sequel k Iron Sky. První by měl odpovědět na otázku, jak se dostali nacisté na Měsíc, druhý by měl na něj dějově navázat. Prostor tu myslím je v obou případech.
P. S. Závěrečné hodnocení bych v nadsázce přiblížil asi takto. Jedna hvězdička za nápad, druhá za vizuální pojetí a třetí za Julii Dietzeovou.
Iron Sky
- Žánr: satirická sci-fi komedie
- Původní název: Iron Sky
- www.ironsky.net/
- Finsko/Německo/Austrálie 2012
- Scénář: Michael Kalesniko, Jarmo Puskala, Johanna Sinisalo
- Režie: Timo Vuorensola
- Hrají: Udo Kier, Julia Dietzeová, Tilo Prückner, Götz Otto, Peta Sergeantová, Jim Knobeloch, Christopher Kirby, Stephanie Paulová
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 12. 07. 2012