Nabídka reproduktorů – zejména těch bezdrátových – je v současné době obrovská, se svými modely se postupem času objevily na trhu prakticky všechny známé i neznámé značky.
Popularita bezdrátového audia je sice velká, ovšem má to i své omezení. Hlavním rozdílem oproti tradičnímu poslechu s využitím stereosoustavy je nejčastěji pouze jednokanálový (mono) poslech. Je to samozřejmě dáno konstrukcí bezdrátových reproduktorů – některé modely sice umožňují spárování dvou a více kusů a vytvoření stereoprostoru, znamená to však minimálně dvojnásobnou investici.
Na druhou stranu však má Bluetooth či bezdrátový reproduktor značnou výhodu v podobě přenositelnosti a mnohdy také v širší konektivitě. Tedy jako u každého jiného spotřebního zboží, i zde platí že je třeba ozvučení vybírat podle plánovaného účelu a používání.
Hudba nebo efekty
Asi nejjednodušší rozdělení je možné podle toho, k čemu mají reproduktory sloužit. Pokud je účelem jejich provozu zejména poslech hudby, pak nejlepší službu odvede pár kvalitních stereoreproduktorů, které mohou být jak pasivní (připojené k samostatnému zesilovači) nebo aktivní, kdy je zesilovač součástí sestavy.
Druhým nejčastějším účelem použití je zejména zvuková reprodukce při sledování filmů. V tomto směru je asi nejlepším řešení vícekanálový zvuk, kdy jsou použity dva až sedm reproduktorů, které doplňuje jeden nebo dva subwoofery.
Nejčastěji milovníci filmů provozují sestavu 3.1 nebo 5.1, kdy je v prvním případě přidaný samostatný reproduktor pro čitelnější řečové pásmo a v druhém případě jsou navíc použity efektové reproduktory pro lepší podání prostoru.
Pokud se však bavíme o prostorovém zvuku, je nutno podotknout, že většina uživatelů dnes dává přednost komponentovým systémům, kdy je nasazen samostatný zesilovač a šestice reprobeden. Nabídka vícekanálového zvuku v jednom balení se dnes smrskla na levnější sestavy určené zejména k počítači anebo pokročilejší systém, které jsou tvořeny soundbarem a subwooferem, případně dalšími samostatnými reproduktory.
Tento krok je logický, jelikož většina uživatelů provozuje podobný systém společně s televizorem nebo projektorem a podélný soundbar je pro takové ozvučení ideální. Někde mezi stereosoustavou a prostorovým zvukem pak mají své místo reproduktory v konfiguraci 2.1, které by měly nabídnout dobrý stereoposlech, doplněný o hutné nízké kmitočty sloužící zejména pro vykreslení efektní atmosféry při sledování filmů aneb taky pro pořádnou „tucárnu“ u příznivců elektronické hudby.
Opravdu chci 2.1?
Než přejdeme k další kapitole, tak musíme říct, že popularita sestav 2.1 v posledních letech klesá (spolu s rostoucím zájmem o bezdrátové repro a soundbary 2.1, které ve vyšší třídě 2.1 sestavy nahradily). Ve výsledku to znamená, že výběr je, ale menší než před lety, a také výrobci jim logicky většinou nevěnují takovou péči.
Pokud chcete systém k TV, pak opravdu má v dnešní době větší smysl soundbar (i kvůli HDMI a lepší spolupráci s TV). Jestli máte naopak vyšší nároky, tak vězte, že například poměrně dost mikrosystémů 2.0 nabízí možnost připojení aktivního subwooferu, kdy si můžete vybrat takový, který vás kvalitou a velikostí (a cenou) uspokojí. A to nemluvě o tom, že některé aktivní reprobedny podobné doplnění o umožňují také.
V praxi se tedy asi největší výběr 2.1 reprosestav omezuje na cenově orientované produkty určené k PC a pro počítačové hráče. Pokud máte iluze, že levné 2.1 sestavy jsou primárně laděné pro co nejkvalitnější reprodukci hudby, tak tomu tak skutečně není. Na to si pořiďte raději dobré 2.0 repro. Klidně letité, velmi levné, ale stále vzhledem ke své ceně výborné Creative T20. Ale zpět k výběru 2.1 repro.
Hrombedna a satelity
Vícekanálový zvuk v konfiguraci 2.1 opravdu může přinést znatelné zlepšení zvukové reprodukce, platí to však zejména u dostatečně dimenzovaných reproduktorů, kterých je jako šafránu – především pak v nejvíce obsazené cenové kategorii do cca 15 000 Kč.
Takže ačkoli je teorie jaká chce, realita je trošku jiná a dala by se popsat jednoduše – buď to hraje věrně a kvalitně, ale něco to stojí, nebo to hraje „líbivě“ a hlasitě a seženeme to za dostupnou cenu. Aby byla vícekanálová reprodukce opravdu kvalitní, jev hodné proniknout alespoň do základů akustiky.
Poté snadno zjistíte, že přesná reprodukce nízkých kmitočtů vyžaduje jednak velký měnič, jednak je třeba poměrně velká ozvučnice (při průměru basového měniče kolem 10" je doporučovaný objem až 70 litrů) a samozřejmě také bude záležet na prostředí, kde je zvuk reprodukován.
Podíváme-li se na současnou nabídku 2.1 systémů, které najdeme na trhu, jsou subwoofery relativně malých rozměrů a osazeny bývají měniči o velikosti do 7“, o něco lépe jsou na tom soundbarové sestavy 2.1, kde výrobci obvykle po větším objemu basové bedny sáhnou. Většinou tedy nejde o doplnění frekvenčního pásma o opravdu hluboké tóny, ale spíše o zlepšení dynamiky přenosu a zajištění mohutného basového zvuku v rámci filmů.
Dunící kostka s elektronikou
Samotné subwoofery mohou mít různou konstrukci, nejčastěji se u těch lepších kousků setkáme s aktivní variantou, kdy je součástí ozvučnice i zesilovač s možností uživatelského nastavení horní dělící frekvence – tedy co půjde do subwooferu a co půjde do hlavních reproduktorů. Toliko teorie. Praxe je však u většiny na trhu dostupných 2.1 systémů trochu jiná.
Ozvučnice subwooferu ukrývá nejen zesilovač pro basový měnič, ale zároveň je osazena elektronikou i pro krmení satelitních reproduktorů, ty se tedy připojují kabelem k subwooferu a tvoří tak neoddělitelný all-in-one systém. Výhodou takové konstrukce jsou samozřejmě menší nároky na prostor a v případě vhodně naladěného subwooferu také možnost využití satelitů s menším objemem ozvučnice – tedy ideální pro umístění na zeď, pracovní stůl nebo televizní stolek.
Častým nešvarem levnějších sestav 2.1 dříve býval slyšitelný frekvenční propad mezi subwooferem a satelity, to se dnes již výrazně zlepšilo, ovšem najdeme i případy, kdy výrobce takové naladění přímo deklaruje. Od těchto sestav raději ruce pryč.
V honbě za zákazníkem se bohužel objevují i nejrůznější paskvily, které sice na pohled vypadají dobře, ale jsou špatně konstruované už z principu. Typickou ukázkou je například levný subwoofer, který má sice velké rozměry a poměrně velký průměr měniče, ovšem samotná ozvučnice je vedle toho osazena ještě pasivním zářičem a bassreflexem – tohle všechno dohromady prostě nemůže fungovat.
Konektivita jako za starých časů
U 2.1 konfigurací se soundbarem výrobce obvykle počítá s připojením k televizoru nebo projektoru a zařízení je tomu uzpůsobené. Není výjimkou bezdrátové připojení k televizoru a také bezdrátové propojení soundbaru se subwooferem.
V případě klasických systémů 2.1, složených ze subwooferu a dvojice satelitů je to však většinou stále stejná písnička, jako v dobách rozvoje tohoto segmentu trhu, kdy byl králem ten, kdo měl doma 5.1. sestavu Genius v dřevěném dekoru. Tedy klasikou je stále dvojice cinch konektorů, doplněná linkovým (AUX) vstupem a výstupem pro sluchátka.
Naštěstí se však někteří výrobci jsou s dobou a u vybraných modelů najdeme i velmi poptávaní připojení prostřednictvím Bluetooth. Takových sestav však zatím není mnoho, a pokud byste hledali model s podporou lepších kodeků (typicky aptX), tak to bude jako hledání jehly v kupce sena.
Standardem především u soundbarů je optický vstup, v případě klasické konfigurace 2.1 je toto rozhraní k dispozici výjimečně. U levné třídy reproduktorů je možné najít také vestavěný FM tuner, případně možnost přehrávání hudby přímo z připojeného USB disku nebo paměťové karty.
Ergonomie používání
Základním předpokladem provozu 2.1 systému je správní umístění jednotlivých reproduktorů, kdy by satelity měly tvořit s hlavou posluchače rovnostranný, případně rovnoramenný trojúhelník, přičemž vzdálenost mezi satelity samotnými má být alespoň 2,5–3 metry pro dostatečný stereoefekt a přednes prostoru.
Subwoofer je pak vhodné umístit na zem, jelikož nízké frekvence nejsou do cca 60 Hz směrové a posluchač nepotřebuje lokalizovat jejich zdroj. Umístěním hrombedny do rohu místnosti můžete basovou složku ještě zdůraznit – vyplatí se však chvíle experimentování s nasměrováním reproduktoru, na první dobrou to obvykle neklapne.
A jelikož jsou 2.1 reproduktory koncipovány nejčastěji jako pasivní satelity propojené kabelem s aktivním subwooferem, je třeba brát v potaz délku kabelů. Ty jsou totiž nejčastěji pevně spojené se satelity, takže zároveň dosáhnou pouze do omezené vzdálenosti od subwooferu.
Většina výrobců na to myslí a kabeláž je dostatečně dlouhá i pro použití např. s televizní stěnou nebo v rámci obývacího pokoje. Najdou se však i modely, kde jsou kabely relativně krátké a výrobce předpokládá použití především s počítačem – tedy umístěné na pracovním stole vedle monitoru – takové modely mohou být i více směrové, podobně, jako je tomu u monitorů pro blízký poslech.
Zcela zásadní je také ovládání, kde se můžeme setkat s několika řešeními:
- veškeré ovládací prvky jsou na subwooferu – z uživatelského pohledu velké mínus, pokud není bedna po ruce, ale je například pod stolem v rohu, i pro vypnutí je třeba se natáhnout pod stůl
- ovládací prvky na subwooferu + dálkové ovládání – vcelku univerzální kombinace s možností dvou způsobů ovládání, bohužel většinou pomocí ovladače neupravíte basy a výšky, pokud jsou tyto formou potenciometru pouze na bedně, na druhou stranu to asi nebudete dělat často
- dálkové ovládání na kabelu / v satelitu – velmi častá a pohodlná kombinace, kdy reproduktory zapínáte, nastavujete a případně volíte vstup na dálkovém ovládání, které je připojeno k subwooferu kabelem, případně je integrované do jednoho ze satelitů
- bezdrátové ovládání / ovládání přes počítač – zatím nepříliš časté řešení, dostupné zejména u dražších sestav nebo herních reproduktorů. U ovládání je výhoda jeho odložení kamkoli, někdy má integrované i Bluetooth rozhraní, nastavení z počítače obvykle vyžaduje propojení přes Bluetooth nebo pomocí USB kabelu a většinou přináší poměrně široké možnosti úpravy nastavení.
V případě, že budete požadovat sluchátkový výstup, připravte se na to, že není automaticky dostupný u všech modelů. Nejčastěji jej najdete u těch, co mají dálkové ovládání na kabelu, méně často pak u těch s ovládáním v satelitu.
Spotřeba a stand-by režim
Jak se zdá, tak poměrně velká část výrobců rezignovala na něco, jako je pohotovostní stand-by režim. Tedy stav, kdy jsou reproduktory napájeny s minimálním odběrem, jehož míra je mnohem menší než v zapnutém stavu. V takovém případě jsou obvykle odpojeny měniče a elektronika odebírá minimum energie, pro úplné vypnutí je pak třeba přístroj odpojit ze sítě anebo má ještě samostatný síťový vypínač.
Popsaný stav by se mohl zdát standardem, ale bohužel tomu tak není a pohotovostní režim je dostupný – troufám si říct – přibližně u poloviny modelů na trhu. A proč o tom píšu? V důsledku jeho absence jsou totiž reproduktory stále pod proudem a satelity sice velmi tiše, ale stále a slyšitelně šumí, což je otravné. Nemluvě samozřejmě o vyšší spotřebě.
Na co dát ještě pozor?
Při výběru zvažte nejen výše uvedené ovládání, kabeláž a konektivitu, ale samozřejmě také konstrukci. Některé satelity je možné zavěsit na zeď, některé jsou mají pevně danou polohu s náklonem mírně nahoru a jsou směrové, u některých najdete krycí mřížku a u jiných ne.
Zrovna ochranu měničů považuji za poměrně důležitou, zejména jsou-li v dosahu malé děti. Membrány měničů obvykle jejich prsty přitahují jako magnet, kdy je rychle zaděláno na katastrofu.
Zajímavá je v tomto směru také ochrana basového měniče v subwooferu – pokud je na spodní straně, obvykle chráněn není, je-li na straně boční, tak se můžete setkat s kovovou mřížkou, ale někde je měnič volně přístupný.
Jak vybírat?
Sluchem, to je jediná správná odpověď. V ideálním případě si vybrat několik kandidátů, kteří splňují konkrétní parametry a poté si je poslechnout. To samozřejmě není vždy možné a v současné pandemické době je to vlastně nereálné.
Obecně se je možné orientovat i podle výrobce a ceny. Reproduktory do cca 1000 Kč obvykle nenabídnou nic, co by stálo za poslech, v rozmezí cca 1500 až 2500 Kč už najdete modely zajímavé konektivitou i zvukově – chce to ale při výběru samozřejmě sahat po modelech s co největší ozvučnicí, aby se mohl měnič rozehrát.
Hladina mezi 3000 a 4500 Kč je prakticky prázdná, pokud nebereme v potaz systémy 2.1 v podobě soundbaru. Kolem pěti tisíc korun a výše pak leží kvalitní sestavy obvykle s dobrým zvukem a poměrně velkým výkonem od renomovaných výrobců.
Smysluplná cena za podobnou sestavu, pokud má být doplňkem k počítači pro hudbu a filmy, je do cca 2800 Kč. Za vyšší cenu už nedostanete adekvátní nárůst zvukové kvality, maximálně přibude širší konektivita, podsvícení nebo další z hlediska zvuku nerelevantní funkce.
V případě, že chcete podobný systém k televizoru do obýváku, tedy poslech na větší vzdálenost než je v případě počítače na stole, zkuste zvážit spíše pořízení soundbarového systému 2.1 anebo páru aktivních stereoreproduktorů, jejich projev bude určitě čistší a užijete si krásného prostoru v podání objemnější ozvučnice.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
