Femme fatale, krásná Marine Vacth, na hranici mezi dětstvím a dospělostí vzbuzuje erotickou žádostivost i množství otázek ohledně motivovanosti jejího chování.
Francouzský režisér François Ozon ženám a dívkám rozumí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén nebo 5x2. Jeho počiny jsou prodchnuty smyslnou erotikou a jemnou melancholií a nejinak je tomu i v jeho novince Jen 17.
Exkluzivní prostitutka
Ve čtyřech ročních obdobích sledujeme portrét sedmnáctileté studentky Isabelle, která během léta v jihofrancouzském přímořském letovisku absolvuje svou první sexuální zkušenost. Iniciační prázdninová epizoda, která jakoby se jí vnitřně ani nijak nedotkla, přesto stojí na počátku dráždivé a pro mnohé nepochopitelné odyssey této sexuálně zvídavé a probouzející se dívky.
Ta se po návratu do Paříže začne za peníze scházet s nejrůznějšími staršími muži za účelem poskytování sexuálních služeb. V úhledném kostýmku obchází luxusní hotelové pokoje a účtuje si za tři sta až pět set euro za potěšení z jejího mladistvého těla.
Do tohoto podnikání, připomínajícího v jejím podání běžná pracovní jednání, se vrhá na vlastní pěst, bez pasáka a s přísně vymezenými pravidly. Klienty shání prostřednictvím internetu a mobilu a každý muž má nárok jen na jednu schůzku v hodinách, které by nenarušily její školní docházku.
Bez vnitřních vodítek
Matka a otčím jí nechávají absolutní volnost a netuší nic o jejím dvojím životě. To ale jen do chvíle, než jeden z dívčiných klientů, s nímž poruší pravidlo jedné noci, zemře po požití sexuálního stimulantu v posteli. Tajemství je provaleno a do věci se vloží psycholog, policie, dívčiny rodiče i manželka zemřelého muže (režisérova múza Charlotte Rampling), kteří hledají odpověď na otázku, proč se Isabelle na dráhu prostitutky vlastně vydala.
Režisér se nějakému moralizujícímu náhledu důsledně vyhýbá a nechává na nás, abychom si na tuto otázku odpověděli sami. K pochopení motivací jejího jednání nám neposkytuje takřka žádná vodítka, nebo natolik náznaková a subjektivní, že je odhadujeme v rovině intuitivní a na základě vlastních zkušeností.
Rozpor ve vnímání hrdinky
Ozon Isabelle pozoruje s odstupem, který si myje ruce nad otevřeným popisem její charakteru. Díky tomuto přístupu bude většinový mužský divák na jejím osudu obtížně participovat jinak než skrze hledisko potěšeného voyeura.
Její jednání bude z pozice eticko-morální posuzovat se směsicí opovržení a lítosti nad tím, jak bezstarostně dívka nakládá se svou intimitou. Nádherné tělo i tvář dospívající Isabelle pro něj zároveň bude představovat předmět erotické fascinace, vedoucí k vytváření sexuálních asociací, pojících se s tím, za co dívku v rovině morální odsuzuje nebo pro to jen obtížně hledá pochopení.
Tato dichotomie v přijímání obrazu hlavní hrdinky v mysli mužského diváka, spjatá s nezodpovězenými otázkami ohledně motivovanosti jejího chování, vede ke směsici vzrušivého napětí, jitřícího vaši fantazii a znepokojivých a naléhavých úvah.
Od nich se osvobodíte jen tím, že přestanete vyžadovat, abyste na všechny otázky dostali odpovědi. Čímž se vaše vnímání příběhu víc přiblíží víc reálnému životu, v němž se také jen obtížně dostáváte při hledání motivací druhých k tomu, co je skutečným motorem jejich konání.
Obtížné vymezování
Isabellino chování není obecně akceptovatelné a je výrazem něčeho zkaženého nebo narušeného v ní. Co to ale je? Můžeme se opravdu jen dohadovat, zda Isabellino rozhodnutí bylo projevem rebelie vůči pohodlnému a zajištěnému středostavovskému světu jejích rodičů. Proč ale? Vždyť rodiče se snažili chovat ke své dceři co nejempatičtěji. Možná to ji štvalo a bylo to důvodem jejího chladu vůči nim a naštvanosti, jež neměla své opodstatnění.
K matce (Géraldine Pailhas) se Isabelle chová odtažitě až pohrdavě, k bezelstnému nevlastnímu otci (Frédéric Pierrot) a matčinu partnerovi tak nějak registračně. Blízkost umí projevit jen mladšímu bratrovi Victorovi (Fantin Ravat).
Kdo měl někdy možnost zblízka pozorovat chování podobných dívek jako Isabelle, přesně v jejím věku nebo věku o něco nižším (15-16), všiml si jistě, že ona pubertální pseudorebelie vůči okolnímu světu i těm nejbližším je jen bolestným hledáním sebe sama, snahou se vymezit a odlišit za každou cenu a stát se v očích druhých něčím zajímavou a výjimečnou.
