Jen 17: recenze filmu

6. prosince 2013
TWEET SDÍLET
Femme fatale, krásná Marine Vacth, na hranici mezi dětstvím a dospělostí vzbuzuje erotickou žádostivost i množství otázek ohledně motivovanosti jejího chování.

Francouzský režisér François Ozon ženám a dívkám rozumí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén nebo 5x2. Jeho počiny jsou prodchnuty smyslnou erotikou a jemnou melancholií a nejinak je tomu i v jeho novince Jen 17.

Exkluzivní prostitutka

Ve čtyřech ročních obdobích sledujeme portrét sedmnáctileté studentky Isabelle, která během léta v jihofrancouzském přímořském letovisku absolvuje svou první sexuální zkušenost. Iniciační prázdninová epizoda, která jakoby se jí vnitřně ani nijak nedotkla, přesto stojí na počátku dráždivé a pro mnohé nepochopitelné odyssey této sexuálně zvídavé a probouzející se dívky.

Ta se po návratu do Paříže začne za peníze scházet s nejrůznějšími staršími muži za účelem poskytování sexuálních služeb. V úhledném kostýmku obchází luxusní hotelové pokoje a účtuje si za tři sta až pět set euro za potěšení z jejího mladistvého těla.

Do tohoto podnikání, připomínajícího v jejím podání běžná pracovní jednání, se vrhá na vlastní pěst, bez pasáka a s přísně vymezenými pravidly. Klienty shání prostřednictvím internetu a mobilu a každý muž má nárok jen na jednu schůzku v hodinách, které by nenarušily její školní docházku.

Bez vnitřních vodítek

Matka a otčím jí nechávají absolutní volnost a netuší nic o jejím dvojím životě. To ale jen do chvíle, než jeden z dívčiných klientů, s nímž poruší pravidlo jedné noci, zemře po požití sexuálního stimulantu v posteli. Tajemství je provaleno a do věci se vloží psycholog, policie, dívčiny rodiče i manželka zemřelého muže (režisérova múza Charlotte Rampling), kteří hledají odpověď na otázku, proč se Isabelle na dráhu prostitutky vlastně vydala.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Režisér se nějakému moralizujícímu náhledu důsledně vyhýbá a nechává na nás, abychom si na tuto otázku odpověděli sami. K pochopení motivací jejího jednání nám neposkytuje takřka žádná vodítka, nebo natolik náznaková a subjektivní, že je odhadujeme v rovině intuitivní a na základě vlastních zkušeností.

Rozpor ve vnímání hrdinky

Ozon Isabelle pozoruje s odstupem, který si myje ruce nad otevřeným popisem její charakteru. Díky tomuto přístupu bude většinový mužský divák na jejím osudu obtížně participovat jinak než skrze hledisko potěšeného voyeura.

Její jednání bude z pozice eticko-morální posuzovat se směsicí opovržení a lítosti nad tím, jak bezstarostně dívka nakládá se svou intimitou. Nádherné tělo i tvář dospívající Isabelle pro něj zároveň bude představovat předmět erotické fascinace, vedoucí k vytváření sexuálních asociací, pojících se s tím, za co dívku v rovině morální odsuzuje nebo pro to jen obtížně hledá pochopení.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Tato dichotomie v přijímání obrazu hlavní hrdinky v mysli mužského diváka, spjatá s nezodpovězenými otázkami ohledně motivovanosti jejího chování, vede ke směsici vzrušivého napětí, jitřícího vaši fantazii a znepokojivých a naléhavých úvah.

Od nich se osvobodíte jen tím, že přestanete vyžadovat, abyste na všechny otázky dostali odpovědi. Čímž se vaše vnímání příběhu víc přiblíží víc reálnému životu, v němž se také jen obtížně dostáváte při hledání motivací druhých k tomu, co je skutečným motorem jejich konání.

Obtížné vymezování

Isabellino chování není obecně akceptovatelné a je výrazem něčeho zkaženého nebo narušeného v ní. Co to ale je? Můžeme se opravdu jen dohadovat, zda Isabellino rozhodnutí bylo projevem rebelie vůči pohodlnému a zajištěnému středostavovskému světu jejích rodičů. Proč ale? Vždyť rodiče se snažili chovat ke své dceři co nejempatičtěji. Možná to ji štvalo a bylo to důvodem jejího chladu vůči nim a naštvanosti, jež neměla své opodstatnění.

K matce (Géraldine Pailhas) se Isabelle chová odtažitě až pohrdavě, k bezelstnému nevlastnímu otci (Frédéric Pierrot) a matčinu partnerovi tak nějak registračně. Blízkost umí projevit jen mladšímu bratrovi Victorovi (Fantin Ravat).

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Kdo měl někdy možnost zblízka pozorovat chování podobných dívek jako Isabelle, přesně v jejím věku nebo věku o něco nižším (15-16), všiml si jistě, že ona pubertální pseudorebelie vůči okolnímu světu i těm nejbližším je jen bolestným hledáním sebe sama, snahou se vymezit a odlišit za každou cenu a stát se v očích druhých něčím zajímavou a výjimečnou.

Témata článku: Filmy a seriály, Recenze filmů, Recenze