Paul Greengrass žene Toma Hankse k oscarovému výkonu v strhujícím thrilleru podle skutečné události novodobého pirátství u somálských břehů.
Kapitoly článku:
Paul Greengrass se dvěma díly bourneovské trilogie redefinoval vizuální pojetí akčního žánru a ustavil jeho dnešní podobu. Se Zelenou zónou zabrousil do žánru válečného, ale blockbusterovější charakter díla narazil na menší zájem diváků a film se tak tak zaplatil.
Návrat ke kořenům
Rozhodl se proto vrátit ke svým kořenům a stylotvorné formě, díky níž získal svou skvělou pověst. Tato forma spočívá v hrané rekonstrukci skutečných událostí.
Osvědčila se u Krvavé neděle (2002), tematizující historickou událost z moderních dějin Irska z roku 1972, jež dala filmu název. Svého vrcholu dosáhla tato metoda v Letu číslo 93 (2006) o jediném letadle ze čtyř, které při událostech z 11. září nedoletělo ke svému cíli určení.
Z předchozí režisérovy tvorby se Kapitán Phillips Letu číslo 93 asi nejvíc podobá. I zde jde o skutečné drama, kdy divák (alespoň ten poučenější) ví, jak události dopadnou, přesto napětím nedýchá, jak únos dopadne. V Letu šlo o únos teroristy a hrdiny byli vzbouřenci na palubě letadla, kteří se jim postavili. V Kapitánu Phillipsovi je hrdina, který se postaví únosu somálských pirátů, individualizován.
Reportážní metoda, pomocí níž je odpor v mezní situaci zachycen, je u obou filmu podobná. Děj připomíná mrazivou dokumentární revizi skutečnosti, při níž z tváří účastníků konfliktu cítíme, jak panika, strach a nervozita v nastalém chaosu bičuje jejich emoce na maximum.
Definice obyčejného heroismu
Změna oproti Letu či Krvavé neděli je právě v individualizaci hlavního hrdiny. Režisér chtěl, abychom víc pocítili jeho osobní drama a tak vsadil na jistotu hereckého profesionála. Tím se stal Tom Hanks a ukázal se být pro titulní úlohu kapitána Richarda Phillipse skvělou volbou.
Režisér se na něj může plně spolehnout a nemusí film táhnout jen svou brilantní režií. A je to právě Hanks, kdo snímek ve slabších chvílích v půli vyprávění, kdy děj stagnuje, zachraňuje svou silou osobnosti. Nejde o sílu nějakého superhrdiny, ale o přirozenou autoritu obyčejného padesátníka s bříškem, šedinami a brýlemi, který věrohodně nachází a naplňuje definici obyčejného heroismu.
Hanksovo „zfotrovatění“ jde postavě Kapitána Phillipse naproti, neboť nejde o žádného ultimativního pána situace, ale spíš o prototyp obyčejného chlápka od vedle, který se ve špatný čas ocitl na špatném místě. Zkrátka něco jako John McClane ze Smrtonosných pastí, jen méně akční.
Emotivní herectví
Díky tomuto nastavení a civilnímu výkonu Toma Hankse postavě uvěříme její přerod z respekt budícího velitele přes improvizujícího vyjednavače s piráty, který se je snaží vodit za nos a vyváznout ze zajetí, až po psychicky zdeptaného rukojmího, který vyměnil svůj život a svobodu za bezpečí své posádky.
V závěrečné půlhodině, kdy boj s piráty nabírá na obrátkách, se dostává ke slovu i Hanksovo nesmírně působivé emotivní herectví, které eskaluje ve chvíli, kdy je po všem a on už je v bezpečí. Teprve teď na něj doléhá, co prožil a že je zázrak, že z toho vyvázl živý. A dává nám plně pocítit jeho uvědomění si této situace.
Moderní piráti
Pokud by se vám z předchozích řádek zdálo, že herecky jde o nějakou Hanksovu one man show, můžu vás ujistit, že tomu tak není. V případě obsazení úloh somálských pirátů se Greengrass vrátil k dalšímu trademarku své tvorby, kterým je práce s neherci.
Hanksův protivník a pirátský vůdce Abduwali Muse (Barkhad Abdi), s nímž soupeří Phillips o svou posádku, je svému mnohem zkušenějšímu hereckému kolegovi velice důstojným partnerem. Pokud by tomu tak nebylo, nefungoval by pro vyprávění klíčový psychologický souboj mezi těmito dvěma postavami.
Greengrass postavy pirátů neheroizuje, ani nedémonizuje, spíše je zasazuje do kontextu problémů současného světa. Činí tak způsobem, z něhož nelze číst nějaký aktivistický politický komentář. Možná víc ten lidský.
Moderní piráty ukazuje jako lidi, pro které se přepadání a unášení lodí stalo denním chlebem. Jde o nástroje v rukou mnohem mocnějších šéfů, které jsou si vědomé, že dělají špatné věci, ale jejich sociální situace jim neumožňuje jednat jinak.