Velká nádhera, Futurologický kongres, vítězný Velký sešit nebo nekompromisní a syrové počiny Heli a Tore tančí. Nechte se pozvat na rekapitulaci toho nejzajímavějšího z letošního karlovarského festivalu.
Kapitoly článku:
48. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech minulou sobotu po devíti hektických dnech skončil a my vám nyní přinášíme jeho rekapitulaci. Ve Varech jsem vždy nejvíce zvědavý na sekci Horizonty, která nabízí filmy, ověnčené nějakými vavříny, kontroverzí nebo pouhou pozitivní šuškandou z filmových festivalů (Sundance, Berlinale, Cannes), jež západočeskému dostaveníčku na počátku prázdnin předcházejí.
Z tohoto pohledu mi letos ve Varech oproti předešlým dvěma ročníkům chybělo víc z filmů z Cannes, čehož jsem si všiml už po prostudování programu před odjezdem na festivalu. Na novinky od bratrů Coenů, Romana Polanskiho, Jima Jarmusche, Alexandera Paynea nebo na vítězný snímek z Cannes Adélin život Abdellatifa Kechicheho si zkrátka budeme muset počkat, až je nějaký osvícený distributor uvede do kin.
Dlouho jsem zde postrádal i festivalovou pecku typu loňského Caraxova Holy Motors, než do kin vplula opravdová Velká nádhera. Nejnovější opus Paola Sorrentina, považuji spolu s režisérským sestřihem Nebeské brány Michaela Cimina a Futurologickým kongresem Ariho Folmana za tři nejsilnější festivalové zážitky. Ano, kvůli těmto filmům se vyplatí chodit do kina. Neboť přinášejí zážitek, který trvá, nemizí a s přibývajícím odstupem roste. Na rozdíl od současných blockbusterů, na jejichž nicotnost a hraní na efekt zapomenete dřív, než vyjdete z kina.
Na festivalu jsem viděl 43 filmů, vstřebal jsem je v poměrně bdělém stavu, s minimem mikrospánků během jejich promítání. Kdybych měl naopak jmenovat ty, které mi přivodily zklamání, byl by to psychedelický houbičkový úlet Pole v Anglii Bena Wheatleyho a Sezóna zabíjení s dvojicí Travolta - De Niro. Travoltův směšný přízvuk, jeho lesknoucí se havraní vlasy a podivnou variaci na Ramba, kořeněnou balkánským traumatem, nezachránila od nechtěné směšnosti ani účast slavného Vincenta Vegy při uvedení filmu ve Velkém sále hotelu Thermal.
Z těch zbývajících čtyř desítek filmů mě minimálně polovina z nich oslovila velmi silně a rád bych vás proto s nimi seznámil. Některé z nich přijdou brzy do kin, jiné si snad časem najdete třeba na druhém programu České televize v rámci Filmového klubu nebo jinde. Karlovarské ohlédnutí za první desítkou těch nejlepších začíná.
Velká nádhera (r. Paolo Sorrentino, Itálie / Francie 2013)
Paola Sorrentina po stylizovaném portrétu italského politika Giulia Andreottiho a dušezpytné road-movie Tady to musí být, vnímám jako jednoho z nejlepších a nejzajímavějších filmařů současnosti, na jehož každý další film se nesmírně těším. Jeho Velká nádhera patřila k vrcholům festivalu v Cannes a nejinak tomu bylo i ve Varech.
Italský režisér se rozhodl se svou typickou vytříbenou vizualitou (opulentní a nekončící kamerové jízdy) složit poctu městu Řím. Ve felliniovském duchu, blízkém Mistrovým filmům Sladký život, 8 ½ nebo Řím.
Průvodcem města se stává „duchovní příbuzný“ Marcella Rubiniho ze Sladkého života, novinář a autor jediného románu Jep Gambardella (Toni Servillo). Nonšalantní král mondénních večírků, jiskřivě ironický glosátor, melancholik, blazeovaný požitkář a neúnavný svůdník, bydlící na dosah Kolosea.
Po oslavě jeho pětašedesátých narozenin, konaných na střeše jednoho ze starých domů v centru, se ale v jeho životě něco změní. Zestárlý světák, který zná snad každou dlaždici v římských ulicích a vymetl snad každý okázalý mejdan, který se v posledních desetiletích konal, si najednou začíná uvědomovat prázdnotu vlastního konání.
Tato absence smyslu života, který až dosud vedl, se zrcadlí na pozadí bizarních večírků, které navštěvuje. Jep rekapituluje a začíná být znechucený sám sebou, životem, který vede i suitou podobných snobských existencí jako on, která ho obklopuje. Doléhá na něho věk a uvědomuje si svou konečnost. Zvlášť, když začínají umírat jeho vrstevníci, mezi nimiž je i jeho mladická a možná jediná opravdu velká láska.
Cítí, že by rád ještě napsal onu velkou knihu, ale o čem by měla být? Pokud by vypovídala o jeho životě, tak by musela být o nicotnosti, prázdnotě, strachu ze stáří a osamění jednoho zvolna odkvétajícího šviháckého cynika. Jak ale napsat knihu „o ničem“?
Sorrentino Jepeho tázání o smyslu života propojuje s univerzálními úvahami o významu a postavení umění nebo náboženství. Toto komplexní, hluboké a rozjímavé dílo je podobné Jepeho životu. Je stejně tak opojné, jako marnotratné v ukázce nesnesitelné lehkosti bytí jeho prázdného života.
A je opravdu nádherné. Zvlášť ve spojení s hudebním podkresem. Režisér ho pojímá jako vizuální poctu Římu, městu, v němž se spojují sakrální i profánní aspekty života, městu, v němž se světci páří s děvkami, jak sám říká.
Proto se v hudební složce jeho filmu vedle sebe potkávají spirituální kompozice autorů jako Bizet nebo Arvo Pärt, s komerčním technem, dunícím v čtvrthodinovém úvodu na večírku, jehož extravagantní ráz vám připomene Luhrmannova Velkého Gatsbyho.
Sorrentino natočil velké dílo, pracující s krásou nebo nádherou jako estetickou kategorií. O vyprázdněnosti pompézního života vypráví těmi nejpompéznějšími prostředky a já už jsem teď zvědavý, jaký styl vyprávění zvolí režisér pro svůj další film. Tipoval bych, že zkusí zas něco minimalističtějšího.