Kapitoly článku:
Ať žije svoboda (r. Roberto Andò, Itálie 2013)
Pokud bychom někoho označili za miláčka karlovarského publika, byl by to bezesporu italský herec Toni Servillo. A to ani nemusel do lázeňského města na festival zavítat. Stačila mu k tomu účast ve dvou filmech, jež se pyšnily nejvstřícnějšími diváckými i kritickými ohlasy. Velká nádhera se představila v sekci Horizonty, Ať žije svoboda pak v soutěžní sekci hraných filmů.
Snímek Ať žije svoboda vnesl do soutěžní kolekce potřebné odlehčení a zároveň pozitivní energii. Podobnou té, kterou šíří v této dvojnické komedii jeden z bratrů.
Film totiž pracuje s poměrně známým modelovým schématem, kdy sebestředného, neoblíbeného nebo vyhaslého politika nahradí jeho empatický, sympatický a energický dvojník. Tím, že se tak děje v prostředí politiky, těží z této výměny celá země, která tolik potřebuji naději a víru ve změnu.
Lidé, unavení letitými prázdnými politickými floskulemi a zákulisními čachry stranických sekretariátů, mají najednou před sebou někoho, kdo tento prázdný, cynický a neskonale nabubřelý svět demaskuje. Ve filmu Roberta Andòa, který snímek na festivalu osobně uvedl a sklidil za něj ve Velkém sále Thermalu potlesk ve stoje, je oním „prosťáčkem božím“, který začne měnit zavedené mechanismy politiky, Giovanni Ernani.
Excentrický bratr šéfa hlavní opoziční strany Enrica Oliveriho. Oliveri je unavený představitel levicové strany, jemuž v porovnání s kandidátem vládnoucí pravice neustále klesají preference. Volby se blíží a zdeprimovaný vůdce, který už ani nebojuje a nesbírá politické body, ale naopak sčítá ztráty, jednoho dne beze stopy zmizí. Potřebuje si odpočinout, srovnat si v hlavě priority, zamyslet se nad tím, zda vůbec ještě chce politiku vykonávat. Odjede do Francie, kde nalezne azyl u své dávné přítelkyně (Valeria Bruni Tadeschi).
Vedení strany se snaží jeho zmizení utajit, což ale nejde do nekonečna. Zvlášť když je před volbami a Oliveri o sobě nedává žádné zprávy. Šéfův nejbližší spolupracovník a šedá eminence strany Andrea Bottini proto přijde s šíleným nápadem oslovit předsedova bratra Giovanniho Ernaniho.
Vzdělance a filozofa, který je svému bratru - dvojčeti, s nímž se už léta nestýká, k nerozeznání podobný. Problémem ale je, že Giovanni byl právě propuštěn z blázince a bere antidepresiva. Svou novou misi, na níž má zastoupit odcizeného, nepřítomného bratra, vezme s až překvapivou lehkomyslností a pobavením.
A tuto lehkost vnese i do svého politického působení. Před novináři i na mítincích s lidmi začne pojmenovávat důvody krize, v níž se země zmítá a vyzývat ke změně. Užívá k tomu citací filozofů, básníků a metaforických přirovnání. Nebojí se jako jeho bratr protivníků, občany objímá, usmívá se na ně a při střetnutí s vrcholnými představitelkami státu si neváhá s nimi zatančit tango.
Preference stoupají a lidé mají nového spasitele, který jim nabízí optimistickou vizi do budoucnosti. Mezitím si ve Francii úspěšně léčí své ego i Enrico. Bude ještě chtít nahradit svého bratra?
Čtyřiapadesátiletý Roberto Andò natočil svůj pátý celovečerní film na motivy vlastního úspěšného románu Prázdný trůn. Ten získal v roce 2012 prestižní cenu Premio Campiello za knižní debut. Jeho snímek nenavazuje na tradici politického italského filmu, ale vychází spíš z kontrastu dvou odlišných mentalit, symbolizujících různé přístupy k životu.
Ten Giovanniho je radostný, jemně potměšilý a ve své potrhlosti vlastně velmi důstojný a vznešený. Toni Servillo uměl v dvojroli oba bratry výborně charakterově odlišit a zároveň toho zasmušilého dovést do bodu, kdy by mohl svým působením navázat na pozitivní vibrace, jež se podařily v politice rozvířit jeho bratrovi.
Ač je film Ať žije svoboda jen odlehčenou žánrovou podívanou, s nadhledem a přitom přesně pojmenovává důvody vleklé politické krize nejen v Itálii. Tak jsem moc zvědavý, kdy se i u nás politici zbaví těch hloupých a klišovitých politických frází typu, jak je strana nebo ministerstvo, které předávají svému nechtěnému nástupci, v kondici a začnou se usmívat, citovat verše a tančit tango.