Kde je moje tělo? – nejlepší animovaný film roku 2019 na Netflixu [recenze]

2. května 2020
TWEET SDÍLET
Imaginativní poema o lásce, vyrovnání se s tíhou minulosti i nalezení sebe sama, oceněná francouzským Césarem.

Plusy

  • Precizní ruční animace se stává pastvou pro oči a je vyvedena do nejmenších detailů.

Minusy

  • Žádné.
9/10
Hodnocení

Francouzským Césarem za nejlepší animovaný film a nejlepší hudbu oceněný snímek začal svou loňskou pouť až k nominaci na Oscara za nejlepší celovečerní animovaný film na festivalu v Cannes, kde se představil v sekci Týden kritiky. Tu taky vyhrál jako vůbec první animovaný film v její historii. Nadšené ohlasy v Cannes přiměly streamovací platformu Netflix, aby ho vzala pod svá křídla, kde měl na konci listopadu premiéru.

Jako svůj celovečerní debut ho natočil šestačtyřicetiletý francouzský režisér Jérémy Clapin podle stejnojmenné knižní předlohy Guillaume Lauranta, scenáristy filmů Amélie z Montmartru, Příliš dlouhé zásnuby nebo Galimatyáš režiséra Jeana-Pierra Jeuneta.

Režisér a výtvarník Clapin se s Laurantem jako spoluscenáristou podílel na adaptaci jeho předlohy, která dostává ve filmovém tvaru podobu směsice romantického a existenciálního dramatu se surrealistickými prvky, blízkými Laurantově poetice.

Iniciační příběh

Je to zároveň i jímavá vizuální poema o ztrátě, odcizení, blízkosti i nalezení sebe sama. A také iniciační příběh dospívání a vyrovnání se s traumaty dětství. Režisér tu impresionistickým způsobem zachycuje všechny pocity, které dospívající na této cestě k nalezení vlastní identity zažívá a prožívá. A pocitům prázdnoty, frustrace a úzkosti, stejně jako těm, kdy hlavní hrdina zažívá milostné okouzlení a euforii z toho pramenící dává podmanivý filmový výraz, v němž náznak dovede říci více než vypointovaná situace.

Spolu s Naoufelem, jak se ústřední postava jmenuje, se tak i my jako diváci znovu noříme do známých situací, které ale režisér umí nahlédnout neotřelou a poetickou perspektivou. Ta je dána už tím, že vypravěčem příběhu se tu stává ruka, která podniká svou strastiplnou cestu Paříži. Že je to právě ona, zjišťujeme ale až v průběhu rozplétání příběhu, u něhož se dlouho zdá, že vypravěčem, byť trochu nespolehlivým, je právě Naoufel.

Je to ale ruka, která se stává pozorovatelem okolního dění i jeho aktérem v přítomné vyprávěcí rovině, kdy se snaží najít tělo z názvu filmu. Komu to tělo patří a jak došlo k tomu, že se od něho ruka oddělila, se stává součástí historie hlavní postavy, která je nám takto retrospektivně přibližována.

Splétání ze tří linií

Na začátku vidíme uříznutou ruku, která unikne z lednice v nemocniční laboratoři a přes předměstí Paříže se vydává na cestu za svým ztraceným tělem. Během té doby se dostává do řady nebezpečných situací, kdy je nucena čelit střetům se zvířaty (holubi, krysy), věcmi (popelářské auto) i prostředími (koleje pařížského metra), kterými prochází.

Během té cesty si rozpomíná na nejrůznější formativní události z dob, kdy byla ještě součástí těla. A díky těmto vzpomínkám si začínáme vytvářet obrázek o osobě, kterou hledá. Dozvídáme se o ní, že v dětství žila s rodiči v Maroku a hrála na klavír. Tehdy ještě malou ručičkou. Tento chlapec se chtěl stát pianistou nebo astronautem a svůj každodenní život a události v něm si zaznamenával na magnetofon.

Spolu s těmito vzpomínkami se odvíjí příběh sirotka Naoufela, který bydlí u své náhradní rodiny a pracuje jako poslíček pizzy. Náhradní rodina v podobě strýce a bratrance mu ale skutečný domov poskytnout nedokáže a on v ní prožívá setrvalý stav chladného odcizení. V práci je svým šéfem často kritizován za to, že jeho donášky mají zpoždění, což se stane i v případě, kdy má donést pizzu dívce Gabrielle.

Jejich komunikace přes domovní interkom Naoufela přiměje k tomu, aby zjistil víc o hlasu, který ho tolik zaujal. Zjistí, že jeho nositelka pracuje v knihovně, kam začne docházet a že má strýce Gigiho, tesaře, který hledá učně. Naoufel se na tuto pozici přihlásí a získá spolu s ní i podkrovní byt v blízkosti Gabrielle.

Oba se začnou potkávat a navzdory své plachosti nechat vzájemně opatrně nahlížet do svých světů. Naoufel ji ukáže své iglú, které si zbudoval na střeše a odhalí ji, že jejich setkání nebylo náhodné, že je oním hlasem z interkomu, s nímž mluvila.

Dotek, vytvářející paměťovou stopu

Režisér tak vyprávění skládá ze tří linií, kdy ruka putuje předměstími Paříže a vzpomíná si při hledání svého majitele na své šťastné dětství, které ale bylo narušeno událostí, jež způsobila pocit osamění toho, k němuž míří. Vrstvy vyprávění do sebe začnou postupně zapadat a vzájemně se prostupovat a spolu s nimi se vybarvuje i tento jímavý příběh o tragické ztrátě, vypořádání se s tíhou minulosti, pocitu sounáležitosti i nalezení sebe sama.

Ruka, oddělená od těla, se tu stává metaforickým vyjádřením stavu, kdy musíme o něco přijít, abychom něco nového nalezli a dali prostor otevření se tomu. V tomto případě lásce. Oddělená ruka a její cesta k vlastnímu tělu je i metaforou toho, jak se zacelují rány na duši.

Perspektiva ruky a tedy hmatu se promítá i do toho, jak jednotlivé scény vnímáme. Když chlapec hraje na klavír, když si nechá na pláži protékat písek mezi prsty, když není schopen chytit mouchu a jeho trpělivý otec mu vysvětluje jak na to. Režisér tím dává najevo, jak důležitou roli v lidském vnímání událostí hraje dotek, který tu vytváří jakousi paměťovou stopu na cestě k vyrovnání se s vlastní minulostí.

Jímavá melancholie citových bouří

Výtvarné zpracování tohoto pohybu napříč různými časovými rovinami vyprávění působí živě a realisticky díky použité technice animace, kdy postavám posloužily jako předlohy konkrétní herci s jejich hlasy. Animace hraných pasáží se skutečnými herci se tu doplňuje s černobílými retrospektivami do dětství a poezií všednosti, jež dýchá z toho, jak je vykresleno předměstí Paříže s jeho staveništi, jeřáby a parky. A taky střechami domů, jež umí lidská imaginace proměnit v surrealistické místo pro romantické snění ve dvou.

Precizní ruční animace se stává pastvou pro oči a je vyvedena do nejmenších detailů. Doplňuje ji elektronický soundtrack multiinstrumentalisty Dana Levyho z francouzské indie folkové skupiny The Dø, který melancholicky podkresluje všechny ty citové bouře, jimiž postavy procházejí. Jeho hudební podkres zážitek z filmu umocňuje, třeba ve způsobu, jak naléhavě a emotivně propojuje minulost s přítomností v Naoufelově osudu.

A to se daří i tvůrcům tohoto vyprávění, které má moc rozezvučit a rozjitřit všechny smysly našeho vnímání, nejen ten hmatový. Ten jim ale za to tleská. Protože tohle je nejlepší animovaný film loňského roku, který vás osloví svou barvitou imaginací.

Kde je moje tělo?

  • Žánr: animovaný
  • Původní název: J'ai perdu mon corps
  • www.netflix.com/cz/title/81120982
  • Francie, 2019
  • Scénář: Jérémy Clapin, Guillaume Laurant (předloha Guillaume Laurant)
  • Režie: Jérémy Clapin
  • Hrají: Patrick d'Assumçao, Victoire Du Bois, Jarrod Pistilli, Hakim Faris, Alfonso Arfi, Hichem Mesbah, Myriam Loucif, Maud Le Guenedal
  • Distribuce: Netflix
  • Distribuční premiéra v ČR: 29. 11. 2019

Speciál: Netflix

Netflix je populární streamovací videoslužba. Kromě filmů, seriálů a dokumentů, které nakupuje, produkuje i svůj vlastní obsah. Nechybí ani mnoho populárních českých filmů, velká část zahraniční produkce obsahuje české titulky, některé tituly mají i český dabing.

Témata článku: , , , ,