I když keltská mánie už trochu pominula, řada českých kapel se k populární keltské hudbě stále hlásí. Tři vybraná alba rádi doporučíme vaší pozornosti.
„Zrodila se z mlhoviny domněnek, o jejím původu prakticky nevíme nic, neexistují jakékoliv notové zápisy a její současná podoba vykrystalizovala teprve v uplynulých dvou stech letech,“ píše hudební publicista Jiří Moravčík o keltské hudbě. Přes mlhavost definice za keltskou hudbu považujeme tradiční či ohlasovou hudbu z oblastí, kde se hovoří keltskými jazyky indoevropské jazykové rodiny, ať už intenzivně, nebo okrajově. Jde tedy především o Irsko, Skotsko, Wales, Bretaň nebo ostrov Man. A i když keltská mánie, výrazná v 90. letech, už pominula, řada českých kapel se k folklóru těchto území stále hlásí.
Ideální je, když hudebně zdatným Čechům vypomůže přímo rodilý Kelt. Tak se to stalo v kapele Bran, jejíž ústřední postavou je Bretonec Dawi Pajot, zpěvák a skladatel a hráč na několik dechových nástrojů od tradičních (bombard) až po všeobecně známé (klarinet). Druhým pilířem současné sestavy je Vojtěch Jindra, hráč na všechny možné strunné nástroje od kytary přes buzuki a mandolíny až po baskytaru, a především člověk se zkušenostmi z několika dalších „keltských“ skupin (Irish Dew, Taliesyn). Dalšími důležitými nástroji jsou akordeon (Tomáš Görtler), flétna (Petra Scarfogliero), kontrabas (Petr Tichý) a perkuse (Tokhi).
Na albu An Delienn převažují zajímavě zaranžované bretonské tradicionály, za kterými však nijak nezaostává vlastní tvorba členů skupiny. Hudba Branu je barevná, přesvědčivá a především rytmicky zajímavá (pětičtvrťový valčík nebo tradiční bretonské tance). Instrumentální skladby evokují přírodní scenérie (jednak z nich se dokonce jmenuje La Moldau, Vltava), písně mají texty ve francouzštině nebo v pro nás exotické bretonštině.
Zatímco Bran se přes originální aranže snaží přiblížit tradiční bretonské hudbě, projekt Garcia stojí na půl cesty mezi tradicí a kvalitním popem. Základ skupiny tvoří zpěvačka Katka García, která si keltských písní a tanců užila sdostatek už ve své minulé kapele Dún an doras, a banjista a hráč na irské píšťaly whistles Luboš Malina, známý například z Druhé trávy nebo ze spolupráce s Pavlem Bobkem. I v kapele Garcia hraje důležitou roli rytmika, avšak v tomto případě jde často o rytmicku elektronickou: nikoli tanečně dupavou, ale spíše bublající, nenásilnou.
Garcia až na výjimky nehraje autorské skladby: čerpá jednak z irského a skotského folklóru, jednak z tvorby žijících ostrovních autorů (např. Davy Spillane). I v tomto případě jde o projekt po muzikantské stránce bezchybný, avšak zatímco u Branu na sebe strhávala pozornost Pajotova autentičnost, v tomto případě posluchače uhrane Katka svým průzračným hlasem. Z několika potenciálních hitů alba Woven Ways doporučuji krásnou Ag an gCóisir, zpívanou v dalším pro nás nesrozumitelném jazyce – irské gaelštině. Z písní přece jen srozumitelnějších rozhodně nepřeslechněte One Last Cold Kiss nebo The Queen Of Argyll.
I přes použití moderních nástrojů (elektrické banjo, elektronická rytmika) a přes občasný příklon k popu zní hudba Garcii stále velmi tradičně. Mnohem více se původnímu pojetí folklóru vzdálila pražská skupina Camael na svém novém albu Do skoku, avšak ke své cestě na pomezí žánrů zvolila zcela jiné prostředky. Camael je devět mužů a žen, mezi nimiž najdeme klasicky vzdělané houslisty, muzikálovou zpěvačku, romskou televizní moderátorku nebo členy skupiny KOA (dříve doprovodná skupina Zuzana Navarová). Všichni jsou mistři svých nástrojů. Houslisté Pavel Fischer a Martin Kaplan předvádějí úžasné věci především v rychlých tempech a zpěvačky Iveta Kováčová, Dagmar Podkonická a Jana Procházková také zpívají profesionálně, s jistotou a bez sebemenšího zaváhání.
Zatímco na svém prvním albu v roce 2005 Camael interpretoval pouze moravské lidové písně, tentokrát přidal několik romských a také blok písní keltských, konkrétně skotských. Přitom právě zpracování skotských melodií je relativně nejkonvenčnější (např. tanec Kolo). Romské i moravské skladby posouvají Fischerovy instrumentální aranže (ve spojení s vokálními úpravami Ivety Kováčové) do nových, náročnějších náročných pater, tedy někam na pomezí moderní vážné a alternativní hudby. Za vrchol alba považuji skotskou melodii Do skoku, na kterou se kapele podařilo dobře naroubovat verše Jana Nerudy.
Ze tří recenzovaných alb je mi nejbližší Garcia: jednak díky bezkonkurenčnímu hlasu zpěvačky, jednak díky moderním, a přitom velmi vkusným aranžím. Nové CD francouzsko-českého Branu je kvalitní především po hudební stránce, zatímco Camael mě zaujal spíše jednotlivostmi, avšak jako celek mě úplně nepřesvědčil. Přesto i Do skoku je deska kvalitně zahraná, zajímavě zaranžovaná a celkově nadprůměrná.
- Bran: An delienn. Indies Scope 2008, celkový čas: 52:50
- Garcia: Woven Ways. Supraphon 2007, celkový čas: 43:11
- Camael: Do skoku. Indies MG 2008, celkový čas: 42:33