Návštěva kina byla dlouhá leta pro spoustu lidí něco samozřejmého. Někdo šel do kina svátečně na premiéru filmu, u kterého ostatní říkali „to prostě musíš vidět“, filmoví fanoušci samozřejmě navštěvovali biograf častěji. K dramatickému propadu došlo až v době covidu, kdy kina byla zavřená.
Najednou poměrně dost stálých návštěvníků zjistilo, že se bez velkého plátna obejdou. Přispěly k tomu i streamovací služby, které některé velkofilmy nabídly rovnou on-line. Nakonec se ale premiéry i přes některá silná prohlášení do kin vrátily. Nářky některých provozovatelů kin po covidu sice působily tak, že nikdo nikam nechodí a je čeká pouze bídný konec, ale realita je jiná.
Třicetiletá krize
Do kina se chodí dál, lidé za vstupenky utrácejí a tržby rozhodně nejsou tak mizerné, jak se občas někteří tváří. Stačí se podívat na vývoj tržeb českých kin od roku 1993. Žádné velké drama se nekoná.
Filmové tržby v českých kinech od roku 1993. Zdroj: kinomaniak.cz
Debata se vede spíše nyní nad cenou lístků. Zda je adekvátní či nikoliv. K tomu se ale dostanu později. Abychom si dali vše do souvislostí, nejdříve se podívejme na graf historické návštěvnosti českých kin, který nabízí data i z doby před rokem 1993. Zejména při pohledu na počty diváků v padesátých a šedesátých letech 20. století je jasné, že ve srovnání s tímto obdobím česká kina v současnosti už jen paběrkují.
Návštěvnost českých kin od roku 1930. Zdroj: kinomaniak.cz
Je třeba si uvědomit, že počínaje 30. lety minulého století bylo kino po dlouhá desetiletí jediným místem, kde jste mohli film vidět. Nástup televize od padesátých let měl vliv, nicméně pokles byl pozvolný. Během socialismu byly v Československu dva televizní kanály, trhákem pátečního večera byl Život v přírodě a „velká“ premiéra filmu byla jen v sobotu večer – jediná v celém týdnu.
Pokud dítko chtělo vidět pohádku, tak mimo Studio kamarád v neděli mělo smůlu. Ale na druhou stranu stačilo mít hodné rodiče, kteří dali dítěti pár korun na nedělní odpolední filmovou pohádku v kině.
Konec monopolu na filmy
Po roce 1985 začaly za železnou oponu oponu pronikat první videorekordéry. Tenkrát byly drahé, stály několikanásobek průměrné výplaty. A samozřejmě se přidaly pašované VHS kazety se „zakázanými“ kapitalistickými filmy: Rambo II, Terminátor, Hvězdné války, Predátor atd. To mělo za následek další lehký pokles návštěvnosti kin v ČSSR. Ale až rok 1989 a pád železné opony přinesl tu pravou změnu.
V prvních letech po revoluci začaly být v kinech k vidění dříve „zakázané“ filmy, ale současně s tím nastoupily české i zahraniční komerční televizní stanice. Lidé se velmi rychle přesunuli k televizním obrazovkám. Padl totiž hlavní důvod návštěvy kina – mít možnost film vidět. Možností je od té doby zkrátka více.
Desítky televizních stanic se dnes předhánějí s nabídkou filmových hitů. K tomu jsou zde DVD a Blu-ray disky za rozumné ceny a samozřejmě levné streamovací služby. To je kombinace, které se kinům špatně konkuruje.
K tomu je třeba přičíst vývoj televizní techniky. Malé 21" CRT televizory s poměrem stran 4:3 nahradily ploché obrazovky 55" nebo 65". Není velký problém si domů za rozumnou cenu koupit i 75" televizor. Za podobné částky pořídíte i projektor a obraz velký přes 100". K tomu přidejte slušný soundbar či rovnou kompletní domácí kino s AV přijímačem a výsledek je jasný.
Člověk dnes může doma mít obraz nejen jak v kině, ale rovnou jako ve filmovém studiu. Například OLED TV Panasonic používají některá filmová studia při tvorbě filmů pro kontrolu masteringu obrazu
Jestliže na konci 20. století postupně padl důvod jít do kina, abyste film vůbec mohli vidět, v posledních dvaceti letech s vývojem TV techniky mizí i další výhoda kin: vizuální a zvuková kvalita.
Dalším vliv měl postupný nástup seriálů, které už nemají epizodický charakter, ale díly na sebe přímo navazují. Jde vlastně o jeden dlouhý film, který však nemůžete vidět v kině, ale pouze na televizoru či jiné obrazovce. Streamovací služby mohou snadno nabízet něco, co kina nemají.
A ještě do toho pořádně zdražíme!
Oblíbeným argumentem lidí, kteří nechodí do kina, bývá vysoká cena vstupenek. Pokud se podáváme na graf vývoje cen vstupenek v ČR, tak mluví jasně – rostou.
Cena 171 Kč za rok 2023 je však pouze průměr. Pokud posuzuji situaci v Brně, kde mám přehled, jsou zde kina, kde za jeden lístek zaplatíte 120 Kč až 150 Kč, dítě pak 80 Kč. A potom CinemaCity, kde jedna návštěva stojí 275 Kč, pro studenty 210 Kč.
Průměrná cena vstupenky od roku 1993. Zdroj: kinomaniak.cz
Z výše uvedených cen jsou zjevné dvě věci. Pokud někdo do kina reálně chce, má na výběr, zda zaplatí cenu podprůměrnou, nebo nadprůměrnou. V druhém případě může přikoupit i předražený popcorn nebo jiné „hlasité“ snacky a nápoje, kterými bude rušit ostatní.
Cena vstupenky do kina v USA. Modrá – nominální cena. Zelená – reálná cena upravená o inflaci
Ale ještě je potřeba zmínit inflaci. Na grafu vidíte vývoj nominální cenu vstupenky v USA (modrá čára), ale také vývoj reálné ceny, tj. upravené o inflaci. Lze tak vidět, že v poměru k příjmům byla cena vstupenky do kina v USA na začátku sedmdesátých let vyšší, než je nyní.
Počet prodaných vstupenek a tržby v amerických kinech
Všechny výše uvedené důvody, kvůli kterým se snižuje návštěvnost kin, platí ale i pro tamní trh. V USA se nejvíce vstupenek do kina prodalo v roce 2002. Od toho roku už klesá nejen počet prodaných lístků celkově, a také počet lístků prodaných jednomu diváku. Lidé zkrátka začali chodit do kina méně často.
Počet vstupenek prodaných jedné osobě v průběhu let – data pro USA a Kanadu
Lze si všimnout, že rostoucí ceny vstupenek příjmy kin kompenzovaly. To ale nemá na svědomí jen cena lístku. Velký vliv měl nástup 3D filmů, který odstartoval Avatar v roce 2009 – zajít na 3D film je zkrátka dražší a stejně jako před desítkami let nebyla k tomu zážitku jiná alternativa. Diváci si zvykli za 3D filmy připlatit a to zvedá nejen celkové příjmy, ale i průměrnou cenu jedné vstupenky.
Jít, či nejít?
Cena za návštěvu kina není tím rozhodujícím důvodem, proč se divák do biografu vydá či nevydá. Pravděpodobně to ovlivní rozhodování velké rodiny s více dětmi, zda za nový animák dá přes tisíc korun. Nebo se na něj za pár měsíců doma všichni podívají na Disney+ za cenu daleko, daleko nižší. Ale to je vše.
Data spíše ukazují, že zlom přišel zhruba před dvaceti lety. A víc než cena na to měl vliv spíše vývoj techniky, společnosti a filmového průmyslu. A jak už jsem psal v jiném článku:
Běžný divák se v posledních letech zkrátka rozhoduje podle atraktivity titulu. Když je film dobrý, případně se o něm hodně mluví, tak lidé své peníze za kino klidně utratí. Zbytek jsou jen výmluvy.
Nedávno jsme se v anketě ptali čtenářů Živě, jestli ještě chodí do kina. Toto byl výsledek:
