Fotogalerie

Krajina ve stínu: vesnická kronika, v níž se během poválečného odsunu Němců ze sousedů stávají vrazi [recenze filmu]

Name: Krajina ve stínu: vesnická kronika, v níž se během poválečného odsunu Němců ze sousedů stávají vrazi [recenze filmu]
Item: Krajina ve stínu
Rating: 7
Author: Marek Čech

Marek Čech

12. září 2020

Diskuze (25)

Vesnická kronika, která zaznamenává, jak se do života jejích obyvatel neblaze promítly dějiny třicátých až padesátých let minulého století. Režisér Bohdan Sláma natočil svůj nejmrazivější film.

Plusy

Černobílý obraz dodává ději syrovost a ostrost toho, se v něm odehrává.

Minusy

Fragmentární forma, jíž chybí jemné předivo vztahů v rámci vesnické komunity.

7 /10

Po životopisných filmech Havel a Šarlatán vstupuje do kin další ambiciózní drama, inspirované skutečnými událostmi. Historická látka, vyprávějící o soužití Čechů a Rakušanů v malé pohraniční vesnici v oblasti Vitorazska na jihu Čech, dostává podobu vesnické kroniky, která zaznamenává, jak se do života jejích obyvatel neblaze promítly dějiny třicátých až padesátých let minulého století.

Masakr v obci Tušť

Přímým podnětem pro vznik tohoto filmu se staly okolnosti, které vedly k poválečnému masakru v obci Tušť u Suchdola nad Lužnicí. V noci na 25. května 1945 zde bylo brutálně zavražděno 14 obyvatel německé národnosti, odsouzených ve vykonstruovaném procesu, iniciovaném jejich sousedy a podpořeném nechvalně známými revolučními gardami.

Producent filmu Martin Růžička přišel s tímto námětem, který scenáristicky zpracoval Ivan Arsenjev (Záhada hlavolamu, Cesta pustým lesem, Jedné noci v jednom městě). Režie se ujal tvůrce sociálně laděných dramat či komedií ze současnosti Bohdan Sláma (Divoké včely, Venkovský učitel, Bába z ledu), který poprvé ve své tvorbě pracuje s historickou látkou, černobílým materiálem a jiným než vlastním scénářem.

Jihočeská víska Bořice nedaleko Písku, kde s rodinou Sláma žije, se stala i místem, které se ve filmu proměnilo ve fiktivní sudetskou vesnici Schwarzwald, odkazující názvem na německý název vesnice Tušť Schwarzbach. Náves obce Bořice zůstala za posledních více než sedmdesát let ušetřena výrazných změn a tak filmaři náves jen drobně upravili několika exteriérovými stavbami jako je radnice nebo obchod.

Přizpůsobení se dobovému soukolí dějin

To, jak se měnilo zařazení vesnice Tušť do jednotlivých státních útvarů, je velmi podstatné pro pochopení toho, co se v ní stalo. 300 let vesnice náležela pod Rakousko, jehož součástí byla až do roku 1920, kdy byla připojena na základě územního dělení po první světové válce pod Československo. V roce 1938 po Mnichovské dohodě bylo Vitorazsko nedobrovolně postoupeno nacistické Říši a po roce 1945 se vrátilo do Československa.

Šarlatán: Ivan a Josef Trojanové v portrétu rozporuplné osobnosti léčitele Josefa Mikoláška [recenze filmu]

Národní identita obyvatel vesnice se tak proměňovala s tím, jak se posouvaly státní hranice. Většina z nich se považovala za Rakušany, ale manželství tu byly smíšené a doma se hovořilo jak česky, tak německy. Po anšlusu Rakouska se ale osazenstvo vesnice Schwarzwald musí rozhodnout, jestli se přihlásí k německé nebo české národnosti.

A právě toto přihlášení se k německé národnosti, konané často z pragmatických důvodů, jako že dotyčný díky němu doufal ve větší příděl potravin nebo jiné výhody, se stalo měřítkem pozdějšího uplatnění kolektivní viny při poválečném odsunu Němců.

Onu ochotu přizpůsobit se dobovému soukolí dějin režisér demonstruje na střídání národních vlajek i postojů, které se zaštiťují klidem na práci a výchovu dětí. Zároveň ale ukazuje, že ve zlomových historických chvílích, do nichž jsou lidé vtaženi i bez jejich výrazného osobního angažmá, vlastně není možné stát stranou, protože každý z nás svým jednáním přispívá k tomu, jak jednou bude posuzována morální vina, ať už osobní nebo kolektivní, za to, že jsme některým věcem přihlíželi nebo se jim nesnažili zabránit.

Živé svědomí vesnice

Ve filmovém vyprávění se toto poznání zrcadlí na osudu rodiny Veberových. Marie Veberová (Magdaléna Borová) je hrdá Češka, která se do vesnice přivdala z města. Její muž Karel (Stanislav Majer) je Rakušan, pevně spjatý s místní půdou. Mají chalupu, pole, vychovávají syna a snaží se žít podle toho, co je správné.

Po anšlusu Rakouska se Karel i jeho sestra z pragmatických důvodů přihlásí k německé národnosti, stejně jako část obyvatel vesnice, nespokojená s tím, jak vstřícná nebo štědrá k nim byla československá republika. Během druhé světové války pak Veberovi sledují, jak přicházejí o své židovské sousedy a přátelé, na jejichž majetky si brousí zuby ti, kteří z podobných zištných důvodů přistoupí i k divokému poválečnému vypořádání se s Němci.

Jeho obětí se stane i rodina Veberova, kdy se z vlasti odsunutá Marie se do ní po povolení vrací, ale ve vesnici ji už nikdo nechce. Je totiž jejím živým svědomím. Příběh končí v padesátých letech, kdy vdova Marie musí znovu opustit domov, tentokrát ji k odchodu donutí komunisté.

Kolektivní hrdina

Rabování, znásilňování a vraždění, to vše, čeho se lidé, kteří spolu léta žili, dopouštěli na svých sousedech během divokého poválečného odsunu, přitom vyvěrá z drobných sousedských rozmíšek, ambicí a záští, které se během onoho časového úseku od roku 1938 do roku 1953, které film zabírá, vrší.

Sobectví, chamtivost, prospěchářství, projevy negativních lidských vlastností film ukazuje často v groteskní nadsázce, která se ale postupem času a dějinných okolností stává čím dál mrazivější. Například v tom, jak se komunistický odbojář a jemný intelektuál (Csongor Kassai), který sám přežil koncentrák, stane v touze po pomstě strůjcem krvavé odvety, kterou omlouvá ideologickými důvody, ale ve skutečnosti je motivována otázkou svědomí.

Vyprávění ale více než s jednotlivými charaktery asi dvaceti postav pracuje s tzv. kolektivním hrdinou, který v sobě zahrnuje právě typizované projevy lidských povah s jejich slabostmi. Třeba jako když starostův (Cyril Drozd) pomocník a místní otloukánek (Jiří Černý) dostane po válce se samopalem v ruce možnost pomstít se za všechny domnělé křivdy, kterých se na něm druzí dopustili.

Fragmentární forma, jíž chybí jemné předivo vztahů

Tématu poválečného odsunu Němců se věnoval před deseti lety už Habermannův mlýn režiséra Juraje Herze, blízko má Krajina ve stínu i ke slavnému filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci právě časovým záběrem, v němž je tato vesnická kronika vyklenuta.

Její fragmentární forma, zachycující mezní okamžiky v životě vesnické komunity, která se pod vlivem dějinných událostí uchyluje k vysidlování Židů nebo těch, co se přihlásili k německé národnosti, pomocí letopočtů v obrazu ukotvuje jednotlivé události, ale chybí v ní to jemné předivo, které by ukázalo, jak se vztahy mezi sousedy vyvíjely. To si máme domyslet právě z historického kontextu, na nějž postavy reagují.

Havel: portrét, těžící z napětí mezi soukromým a veřejným životem Václava Havla [recenze filmu]

Postavy během skoků v čase prochází až příliš razantní proměnou, nebo přesněji jejich jednání, které ale není dostatečně vysvětleno z hlediska motivací. Za to, že postavám chybí prokreslenější charakterizace, může jednak útržkovitá kompozice vyprávění, a také to, že jich je opravdu hodně a nebyl tolik čas se jim věnovat. Jsou tak nejčastěji definovány národností, povolání nebo příbuzenskými vazbami.

Nejvýraznější dramatický oblouk z nich má postava Marie, která do vyprávění vnáší i téma, jak se vyrovnat s masakrem, který se během poválečného vyhnání Němců stal. Bohdan Sláma události, k němu vedoucí zachycuje s pozorovatelskou nezúčastněností ve stylu Michaela Hanekeho.

Orchestrace prostoru vesnické mizanscény

S jeho Bílou stuhou má společné to, že i Krajina ve stínu byla natočená na černobílý, širokoúhlý 35 mm filmový pás, který nejenže dokáže v divákovi vyvolat autentický pocit z tehdejšího života, ale motiv černé a bílé tu má i symbolický význam v hledání odstínů šedi při vykreslení nečernobílých lidských povah.

Kameraman Diviš Marek, Slámův stálý spolupracovník, v dlouhých pomalých záběrech pracuje s orchestrací prostoru vesnické mizanscény, na níž vystupují do popředí postavy a s nimi i jejich osudy a vzájemné vztahy na pozadí dějinných poryvů.

Sláma inscenuje celé to vesnické leporelo trochu jako antické drama, s repetitivním opakováním některých scén a pečlivou choreografií vstupů postav. Černobílý obraz dodává ději, sevřenému jednotou místa a času, syrovost a ostrost toho, se v něm odehrává. Minimalistická hudba Jakuba Kudláče, pracující s motivy českých lidových, židovských a německých písní, pak posiluje podprahové napětí, ústící v tragický akt pomsty.

Bohdan Sláma natočil svůj nejmrazivější film, který se stává připomínkou a obžalobou poválečného divokého odsunu Němců a toho, čeho se Češi na svých spoluobyvatelích dopouštěli. Je to memento, které je třeba znovu připomínat, třeba prostřednictvím této filmové rekonstrukce temné kapitoly z našich novodobých dějin.