Herecké výkony dětských postav i Scarlett Johansson a Thomasin McKenzie.
Způsob střídání komediálních scén s těmi dramatickými má za následek, že se vzájemně oslabují.
7 /10
Se šesti nominacemi, včetně těch pro nejlepší film, adaptovaný scénář a herečku ve vedlejší roli, vstupuje do oscarového klání válečná nebo protinacistická satira, která už předtím získala cenu diváků na festivalu v Torontu, dvě nominace na Zlatý glóbus a čeká se, jak dopadne na britských cenách BAFTA, kde má rovněž šest nominací.
Hledání vlastní identity
Natočil ji v americko-novozélandsko-české koprodukci novozélandský herec, scenárista a režisér Taika Waititi podle románu Caging Skies (2008) spisovatelky Christine Leunens. Waititi scénář podle této předlohy napsal už v roce 2011, ale teprve úspěch marvelovky Thor: Ragnarok mu pomohl tuto provokativní látku realizovat. A to pod křídly studia Disney.
Studio Disney zde nezmiňuji náhodou, protože právě ono má zřejmě velký podíl na tom, že film působí ve skloubení vážných, dramatických scén s těmi komediálními trochu rozháraně. Kdo zná Watitiho rukopis a hlavně způsob humoru z jeho předchozích novozélandských snímků, tomu musí být jasné, že studio Disney tlačilo na posílení rodinné linie, ztělesněné postavou rozverné, ale současně velmi empatické matky na úkor režisérových absurdně výstředních nápadů.
Co má Králíček Jojo s jeho předchozími novozélandskými filmy Kluk a Hon na pačlověky společné je téma hledání identity a vzorů, s nimiž by se dospívající mohli ztotožnit. Že tento proces, kdy se teenageři snaží zapadnout do nějakého kolektivu, nekončí ani v dospělém životě, pak ukazují jeho outsiderské komedie Orel kontra žralok a Co děláme v temnotách.
Blízké poetice Wese Andersona
Waititiho filmy s jeho outsiderskými hrdiny v něčem připomínají ty od dalšího osobitého tvůrce Wese Andersona (Grandhotel Budapešť, Psí ostrov) s jeho stylizovanou mizanscénou, bizarní poetikou a groteskně laděným způsobem vyprávění. Ve vizuálním hračičkovství pak i ty od Edgara Wrighta.
Vzpomeneme si na to během úvodních titulků, podbarvených písní I Want to Hold Your Hand od Beatles v němčině, kdy sledujeme záběry zfanatizovaných německých davů, uctívajících Hitlera, které připomínají pištění fanynek během koncertů této legendární liverpoolské čtveřice. Grafika písma, které nám sděluje, kdo ve filmu hraje a kdo ho natočil, je pak vyvedena ve švabachu.
Za doprovodu chytlavé písně pobíhá hlavní hrdina radostně ulicemi, na všechny strany hajluje a hlavně se chystá na víkendový tábor s ostatními chlapci a dívkami z Hitlerjugend, kteří se na něm budou učit, jak vykopat zákop, házet granátem nebo poznat lstivého Žida, v případě dívek jak otěhotnět.
Charakter tohoto tábora a debaty, které na něm kluci po večerce vedou, vám připomene ten z komedie Až vyjde měsíc od Wese Andersona. Stejně tak si při závěrečné písní Heroes od Davida Bowieho v němčině vzpomenete na Život pod vodou od stejného režiséra, který v něm s Bowieho hudbou také pracoval.
Židovská dívka za zdí
Události pozdní fáze druhé světové války vnímáme optikou desetiletého chlapce, v jehož mysli se realita prolíná se zjitřenou fantazií, ovlivněnou ideologickou indoktrinací. Ta se zhmotňuje do podoby Adolfa Hitlera (Taika Waititi), jeho imaginárního kamaráda, s nímž se radí a který ho vede v otázkách ideových. Hitler v něm povzbuzuje a utvrzuje jeho antisemitský postoj a snaží se rozptylovat jeho pochybnosti ohledně postulátů nacistické ideologie. Zároveň je mu něčím jako náhradním otcem, když ten jeho skutečný pobývá někde na italské frontě.
Johannes Betzler (Roman Griffin Davis) je zapřisáhlý nacista, který ale na výcvikovém táboře pod vedením kapitána Klenzendorfa (Sam Rockwell) prokáže slabost, když nedovede zakroutit krkem králíkovi. Odtud si vyslouží posměšnou přezdívku, již má tento film ve svém názvu, kterou chce ale po poradě se svým imaginárním přítelem ze sebe rychle setřást tím, že prokáže zbrklý akt statečnosti.
Hod granátem ale nedopadne tak, jak by chtěl a on si z něho odnes zjizvenou tvář a tělo a horší pohyblivost. Po zotavení se malý milovník svastik a propagandistických plakátů zapojí do jejich vylepování, když na frontu jako jeho nejlepší, nebo po Hitlerovi druhý nejlepší, kamarád Yorki (Archie Yates) nemůže.
Jeho maminka Rosie (Scarlett Johansson) mu v jeho aktivitách nebrání ani se nesnaží korigovat jeho nadšení pro nacistické ideje. Proč, to se ukáže v momentě, kdy Jojo objeví v jejich domě za zdí schovanou sedmnáctiletou židovskou dívku Elsu (Thomasin McKenzie), která byla spolužačkou jeho nedávno zemřelé sestry.
Matka ji v domě ukrývá v podkroví a nechce, aby byla její přítomnost prozrazena. Jojo si zas uvědomuje, že kdyby se tak stalo, ohrozil by tím svou mámu. Dostává se tak do situace, v níž je jeho ideologická zaslepenost konfrontována s jeho lidstvím. A tady mu nemůže pomoci ani jeho imaginární přítel.
Cesta tolerance a empatie
Aby obstál sám před sebou, rozhodne se podrobit dívku zkoumání, tedy co je pravdy na tom, co se o Židech traduje, co se učili ve škole nebo jak je vykresluje propaganda. Inteligentní Elsa na tuto hru přistoupí a začne stereotypy o nich zveličovat, aby poukázala na jejich absurdnost. Chce přitom, aby si chlapec uvědomil, že Židé jsou lidé jako on, nemají rohy ani šupiny, nevisí hlavou dolů jako netopýři, nemají charakteristický zápach ani nejsou schopni číst myšlenky.
A tak zatímco Jojo vytváří příručku, jak bezpečně poznat Žida, mezi ním a Elsou vzniká pouto. Cesta tolerance a empatie, kterou se Johanese snažila nenásilně vést jeho energická a svobodomyslná máma, se setkáním s Elsou rozšiřuje. Ač mladá, v životě už si hodně zažila a ví jak zacházet se zfanatizovaným dítětem. A Jojo se vedle ní učí vlastnostem, které ho činí lepším a citlivějším člověkem, jak ukazuje psaní dopisů jménem Elsina přítele.
V těchto jemných momentech působí film nejsilněji. Dětští herci hrají výborně, jak Roman Griffin Davis, který byl za tuto roli nominován na Zlatý glóbus, tak představitel Yorkiho Archie Yates. U vedení dospělých herců ale dochází k jisté dichotomii, která je příznačná pro celý film.
Realistické a karikované postavy
Zatímco postavy matky a její schovanky jsou vyvedeny díky jejich představitelkám víceméně realisticky a mají psychologickou hloubku, která se projeví třeba v momentu, kdy na sebe Rosie u večeře bere roli nepřítomného otce, nacisté jsou karikováni.
Nejvíce z nich asi vychovatelka Fräulein Rahm (Rebel Wilson), která se chlubí ve výcvikovém táboře, že pro říši porodila osmnáct dětí, ale v závěru neváhá ty jí svěřené posílat na jistou smrt. Tady se ukazuje obludnost nacistického režimu, který v předtuše svého konce povolával do zbraně stále mladší vojáky, včetně dětí.
Zajímavě nejednoznačně působí postava kapitána Klenzendorfa, u níž váháte, jestli je její jednání motivováno celkovou vyhořelostí z průběhu války nebo něčím jiným. Sam Rockwell ho na jedné straně karikuje, ale potom tato postava v druhé polovině vyprávění při prohlídce bytu gestapem a zejména pak v závěru udělá gesto, které její jednání zasadí do dramatického rámce.
A tak je to ve filmu se vším. Postava, již hraje Sam Rockwell, klame tělem. Imaginárního Hitlera ztvárňuje režisér filmu, který je po rodičích maorským Židem a skrze tuto karikovanou postavu tak vztyčuje prostředník zrůdné nacistické ideologii.
Kontraproduktivní přepínání
Její dopady vidíme na oběšených lidech na náměstích, ale mrazivost těchto scén trochu nekoliduje s tou komediální nadsázkou ostatního dění. Režisér až příliš přepíná, a to i v rámci jednotlivých scén a hereckých výstupů, mezi vážným a nevážným pojetím celého vyprávění, což se v celkovém dojmu jeví jako kontraproduktivní.
Naturalistické válečné pasáže se střídají s těmi komediálně stylizovanými, realisticky pojaté postavy pak s těmi karikovanými a má to za následek, že se oslabuje jak účinnost dramatických scén, tak satirické ostří těch komediálních. A tento nesoulad jakoby bránil jedněm i druhým scénám ve větší údernosti.
A jsme opět na začátku a otázky, zda je tento výsledek víc dílem režiséra nebo přáním studia. Králíček Jojo lépe rezonuje jako protinacistická satira, poukazující na nebezpečí všech totalitních ideologií, vytvářejících obraz nějakého vnitřního nebo vnějšího nepřítele. Ono karikování ideologických dogmat a předsudků ale zároveň oslabuje dramatickou linku v její emotivní působnosti.
Přesto je to film potřebný a v jeho postoji ke zlu nacistické nebo jakékoliv jiné nebezpečné ideologie nezpochybnitelný. A nás může těšit, že se natáčel na našem území, v Žatci, Úštěku, Dolních Beřkovicích a bývalém cukrovaru Lenešice a že je Češka Nora Sopková, která se podílela na výpravě filmu, jednou z nominovaných na Oscara.
Králíček Jojo
- Žánr: válečná satirická komedie
- Původní název: Jojo Rabbit
- www.foxsearchlight.com/jojorabbit/
- USA / Nový Zéland / Česko, 2019
- Scénář: Taika Waititi (předloha Christine Leunens)
- Režie: Taika Waititi
- Hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Scarlett Johansson, Taika Waititi, Sam Rockwell, Rebel Wilson, Alfie Allen, Stephen Merchant, Archie Yates
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 23. 01. 2020