Petru Jarchovskému a Janu Hřebejkovi kritici dlouho vyčítali, že se schovávají za bezpečnou diváckou škatulku šabachovských adaptací (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo) a nechtějí se od těchto retro komedií posunout směrem k vážnější reflexi současnosti.
To ale přestalo platit před devíti lety, kdy natočili Horem pádem. Tvůrci prokázali, že sledují, které filmy udávají trend současné festivalové i částečně mainstreamové produkci. Formálními a kompozičními prvky výstavby těchto filmů se pak rozhodli obohatit svou vlastní poetiku tragikomických vztahových látek, v nichž se krizové situace nejčastěji řeší u rodinných stolů.
Na mozaikovité kompozici Horem pádem byl znát vliv Iñárrituových dramatických skládanek, na U mě dobrý zas inspirace dannyparťákovskými komediemi Stevena Soderbergha, kombinovaná s domácí lyrickou tradicí Menzelova Rozmarného léta.
Vedle linie hořkých komedií, tematizujících na základě scénářů Michala Viewegha problematiku krize středního věku (Nestyda, Svatá čtveřice), se ale nejúspěšnější a nejplodnější autorská dvojice českého filmu rozhodla přijít i s látkami mnohem ambicióznějšími.
Ambiciózní volná trilogie
Kawasakiho růže nabídla komplexní sondu do historického povědomí našeho národa, zatíženého komunistickou minulostí. V Nevinnosti šlo rovněž o skrývané tajemství, které mělo ale oproti svědectví archivů STB mnohem intimnější charakter.
Líbánky tuto volnou trilogii o morálních selháních v minulosti, které začnou vyplouvat na povrch a ovlivňovat přítomné životy jak těch, kteří se jich dopustili, tak jejich blízkých, završují.
Ve všech třech filmech se nositelem hříchu z minulosti stává mužská postava. Postava navenek spořádaná a úctyhodná, jež toto dávné provinění vytěsnila ze svého podvědomí, snažila se na něho zapomenout nebo doufala, že nikdy nevyplave na povrch a neohrozí tak její status tzv. „slušného člověka“.
Svatební idyla
Jaký charakter má toto provinění v Líbánkách a kdo je jeho strůjcem, se dozvídáme pozvolna. Ocitáme se na svatbě a poté svatební hostině Terezy (Anna Geislerová) a Radima (Stanislav Majer). V malebném prostředí venkovské usedlosti v okolí Třeboně, kde se vesele baví svatebčané i jejich děti.
Novomanželský pár je šťastný a vyrovnaný. Oba mají za sebou v minulosti nějaké vztahové karamboly, které ale považují za vyřešené a nebránící nijak jejich společné cestě životem. Radim má třináctiletého syna a Tereza už se oklepala z předchozího vztahu s „nesprávným“ mužem, který ji zlomil srdce. V dobře situovaném Radimovi cítí bezpečí a oporu, je do něj zamilovaná a čeká s ním dítě.
Nezvaný host
Vše zkrátka vypadá natolik idylicky, že je vám jasné, že brzy přijde nějaký zvrat nebo moment, který tuto pokojnou atmosféru prosluněného slavnostního dne naruší. A objeví se už v kostele v podobě černě oděného mladíka s brýlemi a výraznými rysy tváře.
Místní optik se posléze zjeví i na svatební hostině na venkovské usedlosti. Jeho přítomnosti zprvu nikdo nevěnuje větší pozornost. Tajuplný podivín si hraje s dětmi a pronáší filozofické disputace o smyslu manželství.
A my jako diváci jsme na pochybách, zda je tento vetřelec nějak spojen s bývalým životem nevěsty nebo ženicha a koho by případně mohl ohrozit, když přistoupíme na premisu, že by děj nabral thrillerový spád. Novomanželku, ženicha nebo děti, jež si až podezřele hravě ochočil a s nimiž si hraje v zákoutích statku? Podobně v nejistotě jsou i novomanželé, z nichž ho ani jeden nezná nebo to alespoň tvrdí.
Houstnoucí atmosféra
Mladý muž (Jiří Černý) se představí jako Jan Benda a tvrdí, že zná ženicha ze školy. Ten si na něj ale nevzpomíná. Radim, ač se to snaží nedávat najevo, je z jeho přítomnosti čím dál nervóznější a i Tereza si nechce nechat zkazit svou představu dvoudenních bezstarostných líbánek po boku manžela a rodiny.
Napjatá atmosféra houstne a začíná být jasné, že ženich skrývá nějaké tajemství, které přišel tento „cizinec“ odhalit. Narážky nasvědčují tomu, že by mohlo jít o Radimova zapuzeného a zhrzeného homosexuálního milence, ale nakonec se ukáže, že pravda je někde jinde. I když homosexualita součástí tohoto vyjevovaného tajemství je.
Poté, co tento podivín předá novomanželům svatební dar v podobě urny s popelem skutečného Jana Bendy, je ženichem ze svatby vykázán. On se ale vrací. Aby rozrušené a nejisté nevěstě odhalil plnou pravdu o tom, co zatím na svatební veselce skrýval jen do stupňujících se narážek.
Variace na Rodinnou oslavu
Film svou výstavbou připomíná bergmanovská komorní dramata, odehrávající se v sevřeném čase a prostoru. A i další severské snímky. Jan Hřebejk už v Nevinnosti prokázal, že má blízko k rozplétání a obnažování rodinných tajemství v duchu skandinávské tradice, jak to předvedla v posledních letech například „dogmatická“ Rodinná oslava Thomase Vinterberga.
Izolováním rodiny na jednom místě a postupným sledováním rozkladu vazeb, jež se v ní víc předstírají, než aby fungovaly, mají Líbánky blízko k Melancholii Larse von Triera. Pochopitelně bez jejího vizuálního manýrismu. Motivem tajemství a dávné viny k Utajenému Michaela Hanekeho. Vetřelcem, který narušuje a ohrožuje idylu rodinné sešlosti, k Funny Games téhož režiséra.
Příliš brzy vyjevené tajemství
Děj je koncentrován do dvou prosluněných dnů. Po vzoru Rodinné oslavy nás vtahuje do víru svatebního veselí s jeho hlavními postavami i rázovitými figurkami (otec nevěsty, manžel nevěstiny sestry), které toto hemžení zpestřují. Plíživý stín dávného tajemství nabývá čím dál zřetelnějších kontur, až je v závěru toto tíživé provinění zcela vyjeveno.
Jan Hřebejk umí za pomocí hereckých výkonů ústředních protagonistů tohoto psychologického dramatu vytvořit patřičně tísnivou atmosféru, kontrastující s okolním bezstarostným děním. Problémem ale je, že divák poměrně záhy odhadne, jakého druhu provinění se Radim dopustil a pak už jen čeká, až se tento hřích vybarví v celé jeho plasticitě.
Květnaté odhalení
Příběh se tak poměrně brzy zbavuje svého tajemství. Scenárista Petr Jarchovský navíc v druhé půli vyprávění obsah tohoto tajemství balí do až příliš literárně znějícího monologu postavy nezvaného svatebního hosta. Ta přiblíží nevěstě minulost jejího chotě a odhalí jí pravdu i o tom, jak je on s ní spjatý.
Vetřelcův teatrální výstup, plný květnatých, klišovitých obratů (Naše polibky chutnaly vždy slaně, Ukrývali jsme se v sobě navzájem) bychom mohli ještě přijmout jako bytostný způsob vyjadřování citlivého a patetického intelektuála, ale zároveň i hysterického a psychicky nevyrovnaného homosexuála, který chce popsat, jak celou situaci ohledně dávného Radimova provinění vnímal on.
Co ale film uvrhá do zbytečné polopatičnosti a doslovnosti, je závěrečná obrazová repríza slov, která předtím nezvaný host vyřkl. Celé vyprávění, které se až dosud odehrávalo chronologicky, se najednou překlopí do flashbackové retrospektivy, která je v doslovné ukázce dávného zločinu zcela nadbytečná.
Jak se postavit k pravdě o minulosti?
Důležitější je, že odhalení otevírá prostor pro rozehrání dramatu dvou novomanželů, kteří se ocitli v situaci, kdy se toto odkrytí pravdy musí logicky podepsat na důvěře mezi nimi a jejich vztah zatížit do budoucnosti. Roztočené prstýnky na stole a jejich pohledy, ať už vzájemné nebo do stolu, opět působí ale až příliš doslovně.
To, jak se k tomuto zjištění oba postaví, o nich totiž vypovídá víc, než přiblížení jejich minulostních prohřešků. Dopady dramatu o vině, odpovědnosti za ni, trestu a pokání zasahují nejen Terezu, Radima a nezvaného svatebního hosta, ale i Radimova syna.
Divák se v otázce přijetí viny, trestu a následného odpuštění bude asi nejlépe identifikovat s postavou Terezy, která se stává možná největší obětí zjevené pravdy. Už proto, že je těhotná a čeká dítě s mužem, o jehož charakterových vlastnostech nevěděla vše ve chvíli, kdy se rozhodovala, že s ním spojí svůj život.
Provinilí jsou nakonec všichni. Kdybych chtěl použít literární konstrukci Jarchovského scénáře, jejich polibky budou už navždy chutnat po slzách.
Otázky, které film vzbuzuje
Tvůrci vinu nerelativizují, ale vedou nás k zamyšlení, jak se s ní jednotlivé postavy vyrovnávají i jak dopadá třeba na instituci manželství. Ptají se, jak moc se každý z partnerů tímto svazkem vzdává své identity ve prospěch toho druhého, a zda opravdu platí „v dobrém i zlém“. Zvlášť, když se ukáže, jakého zla v minulosti se ten druhý dopustil a jeho partner o tom před svatbou nevěděl.
Otevírají i další témata. Například dětské šikany a míry její omluvitelnosti nezralostí takových pachatelů. Zvlášť když si její následky nesou dotyční po celý život a promítá se do jejich socializace ve společnosti. Není v nastavení člověka, který se takové šikany dopouští, něco zvráceného, co lety nemizí, možná se jen utlumuje?
S šikanou a postavou tajemného optika je propojené i téma homosexuality. A tvůrci se opět dotazují, zda naše deklarovaná liberálnost v přístupu k jedincům s neheterosexuální orientací je opravdu naším přesvědčením nebo jen společensky přijatelným územ?
Sázka na Aňu Geislerovou a herce z Divadla Komedie
Tak jako filmy Hřebejkova oblíbence Woody Allena, i ty jeho můžeme označit za vztahové. V Líbánkách je to z trojice filmů o dávné vině nejzřetelněji. Pokud byly postavy v Kawasakiho růži konfrontovány s politickou minulostí vlastní země, v Nevinnosti s mocí vyšetřovací, která zkoumá podezření z pedofilie, tak v Líbánkách bojují jen s vlastními démony. Ty se pak promítají do toho, jak přistupují k druhým lidem. Zda jako k partnerům nebo z pozice dominance.
S přispěním herců, které si Jan Hřebejk vybral, tato vztahová chemie funguje bez problémů. Aňa Geislerová a Stanislav Majer díky své typologii (zrzavé vlasy) působí jako bergmanovský pár ze severských dramat. Oba jsou uvěřitelní a přetahují se o pozici morálního středobodu vyprávění.
Se Stanislavem Majerem z Divadla Komedie spolupracoval režisér už na předchozím filmu Odpad město smrt. Stejně jako s jeho kolegou ze stejného divadla Jiřím Černým, který se chopil možná nejtěžší role ve filmu. Jiří Černý mi hodně připomínal role, jež hrál Jan Kačer v šedesátých letech například u Evalda Schorma. S květnatými dialogy a monology se pere, jak jen to jde, ale je znát, že na divadle by vyzněly podstatně lépe a ne tak deklamativně.
Manžela Tereziny sestry Mílu (David Máj) zahání submisivita vůči jeho chlapáckému tchánovi (Jiří Šesták) do kouta. Nutí ho předstírat zájem o činnosti, s nimiž není vnitřně ztotožněn (hraní si na znalce vína) a stává se zárodkem jeho potlačované agresivity.
Cena za režii z karlovarského festivalu
Pokud zde byla zmínka o nevyváženém scénáři, který v druhé půli na mnoha místech až příliš šustí papírem, tak jeho podáním Jan Hřebejk osvědčuje, že je řemeslně velmi zdatným a současně citlivým vypravěčem. A že se tedy cena za režii z letošního karlovarského festivalu ocitla ve správných rukou. Dovede si vyhrát s mizanscénou a pohybem herců v ní. Stejně jako se svatebními rituály a uvolněnou atmosférou oslavy, za jejíž idylickou fasádu se vkrádá něco ohrožujícího.
Kamera Martina Štrby (Je třeba zabít Sekala, Anděl Exit, Hořící keř) dovede z nakažlivě hřejivé krásy babího léta vytěžit maximum. Pohrává si s nazlátlou barvou a skomírajícím svitem postupně se k večeru chýlícího svatebního dne. Fotogenická kamera získává díky těmto změnám nálad až impresionistický nádech, což podtrhuje citlivě zakomponovaná hudba Aleše Březiny (Musíme si pomáhat, Kráska v nesnázích).
Evropské vzory
U Líbánek pro mě platí to, co u předchozích dvou filmů této volné trilogie o vině z minulosti, ovlivňující přítomnost postav. Jan Hřebejk nehledí tolik na komerční úspěch filmu a masivní diváckou návštěvnost a snaží se natočit snímek tak, aby obstál vedle svých evropských vzorů, ať už z minulosti (Bergman) nebo současnosti (Vinterberg, Haneke, von Tier).
Po řemeslné stránce (režie, kamera, střih, hudba) se mu to daří, po té obsahové měl být možná víc nekompromisní a nebát se hnát toto téma víc na ostří nože. Místo úplně zbytečného a doslovného závěru si mohl vystačit s náznaky a otazníky, které by v divákovi rozehrály silnější katarzní přijetí.
Líbánky jsou z této volné trilogie o vině nejslabší. Protože je z nich až příliš cítit inspirace Rodinnou oslavou, jejíž důslednosti v naplnění tématu, o němž pojednávala, se ale nepřibližují. Přesto je mi Hřebejkova a Jarchovského snaha o vybřednutí z žánru provinčních tragikomedií více než sympatická a budu ji i nadále pozorně sledovat.
Líbánky
- Žánr: psychologické drama
- www.libankyfilm.cz
- ČR 2013
- Scénář: Petr Jarchovský
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají: Aňa Geislerová, Stanislav Majer, Kristýna Nováková-Fuitová, Jiří Černý, Jiří Šesták, David Máj, Juraj Nvota, Jana Radojčičová
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 22. 08. 2013