Kapitoly článku:
Hubač jako scenárista tyto knihy i mnohé další, ať už faktografické nebo populární, určitě zná a ve filmu neříká o Lídině životu nic nového. Uchyluje se k popisu či ilustraci Lídiných slov, které se dají shrnout do jednoduchého sloganu „Milovala jsem zločince, ale to přece ještě není zločin.“
Ďáblova milenka plochou naivkou
Této tezi je podřízen i formální rámec vyprávění, kdy mladá novinářka (Hana Vagnerová) zpovídá Lídu na sklonku jejího života (Zdenka Procházková). Novinářka, jejíž prarodiče zahynuli za druhé světové války v koncentračních táborech, za bývalou slavnou divou přichází s předsudkem. Vidí ji jako onu ďáblovu milenku, která milovala muže, jenž může za utrpení nejen její rodiny. Na konci Lídina vyprávění pak odchází s poznáním, že život a pravda je mnohem složitější, než si myslela.
Škoda, že něco takového se neodehrává i v myslích diváků, kteří navštíví Renčův film. Biografická látka, která měla vybízet k zamyšlení nad konkrétním lidským osudem v dějinném soukolí nástupu nacismu, mohla pro herečku Lídu Baarovou hledat ospravedlnění, empatii i odsudek, přesně v duchu diskuzí, jež se nad její postavou desítky let vznáší.
To by ale ústřední figura nesměla být zoufale plochá. Lída v podání Táni Pauhofové je vylíčená jako naivka, která se dostane doprostřed hry, v níž si myslí, že může díky své kráse a sexappealu hrát silnější roli, než je tomu ve skutečnosti.
Přílišná doslovnost
Popisovat blíže příběh Lídy Baarově mně přijde vzhledem k všeobecné známosti jejích osudů zbytečné. Synopse filmu je ostatně v tomto ohledu dostatečně výživná a každý si ji může dohledat. Scénář filmu si ze života Lídy vybírá omezená období let 1934-1939 a potom dobu po roce 1945, kdy byla zatčena, vyslýchána a rok a půl vězněna za údajnou kolaboraci.
Léta druhé půle třicátých let, kdy se rozvinul vztah s Goebbelsem, jsou pro vyprávění klíčové. Právě proto, aby vynikl onen žánrový důraz na osudové melodrama, rámované titanickovským komentářem. Lída ve stáří doplňuje prostřednictvím voicoveru některé další milníky svého života v době války (to, že točila v Itálii), ale jde pouze o heslovité střípky.
Na jedné straně se tak její barvitý osud příliš redukuje, na té druhé zastřešující komentář zbytečně popisuje a doplňuje to, co by mělo být zřejmé z vyprávěného děje. Tvůrci zde podléhají nešvaru, známému z televizních seriálů nevalné kvality, kdy vypravěč musí doříkávat to, co není schopen sdělit obraz.
Ona doslovnost se promítá i do hereckého vedení herců a jejich gestikulace. Vyhazov z divadla Lídiny sestry Zorky Janů (Anna Fialová) je doprovázen upuštěnými papíry s textem na zem, zoufalá Lída se podél zdi sváží k zemi apod. Tento exaltovaný způsob režijního vedení herců zbytečně odnáší i některé další postavy jako je Lídina ctižádostivá matka (Simona Stašová), která si prostřednictvím dcery naplňuje své vlastní ambice.
Přílišná doslovnost a historické vysvětlivky působí dojmem, že režisér podceňuje své diváky, ale možná, že jde jen o úlitbu potenciálnímu zahraničnímu divákovi, který se v některých osobách a reáliích tolik neorientuje.
Třeštíková vyhmátla tragičnost jejího osudu
Tam, kde na mne Lídin osud působil vždy nejtragičtěji, v onom dopadu na její rodinu, kdy matka po válce zemřela při výslechu na infarkt, otec (Martin Huba) přišel o nohu a její sestra spáchala sebevraždu, film svého potenciálu nevyužil.
Heleně Třeštíkové se to v jejím dokumentu Zkáza krásou, který měl premiéru před čtrnácti dny, povedlo. Režisérka v povaze Baarové vynesl na povrch něco chladně sebestředného, co způsobovalo, že herečka mnohem víc litovala ve svém životě toho, že nevyužila v třicátých letech nabídky z Hollywoodu než toho, co způsobila svým jednáním vlastní rodině.
Renč se ale soustředí jen na ilustraci teze, zda milovat zločince je zločin, ale nepouští se do úvah, zda tak Lída činila z lásky, vypočítavosti, kariérismu či narcistní povahy, které dělalo dobře, že se jí dvoří nejmocnější muži tehdejšího světa. Namísto toho vnáší do vyprávění opět zbytečně dramatizovaný moment čekání na popravu v poválečné době, který alespoň co vím z literatury, nemá oporu v realitě.
Téma, které se nepodařilo najít
Přitom téma umělce a jeho míry kolaborace s režimem, který nevykazuje demokratické rysy, je v domácím prostředí po zkušenostech s nacistickou a komunistickou totalitou stále živé. A dostává v současnosti i nové akcenty.
Téma zaprodání se moci, nebo přehlížení jejích nelichotivých faktorů, mohl Filip Renč zpracovat v duchu filmů Istvána Szabó Mefisto a Hanussen. Milostný vztah filmové divy a démonického nacistického pohlavára pak rozehrát s erotickou smyslností i napětím Verhoevenovy Černé knihy. To by ale v dramatu o prokleté lásce nesměly skutečnou vášeň nahrazovat digitální plameny.
Investice do výpravy (kostýmy, rekvizity, lokace) je znát, ale je utopena v až příliš televizním vizuálu, který u tohoto typu produkce působí zvláštně. Přílišná doslovnost a vysvětlující vyprávěcí rámec bere hercům vítr z plachet a odsuzuje je k snaživému přehrávání. Nevhodně zvolený dabing a práce s postsynchrony dělá službu medvědí zahraničním hvězdám ze zemí, na jejichž trh by režisér svým filmem rád zamířil.
Scenárista a režisér dohromady si nedávají žádnou práci s tím, aby v příběhu Lídy Baarové objevili téma, které by si vzali za své jako osobní, i když se to vzhledem k historii i současnosti této země nabízí. Celkový výsledek pak zavání částečně melodramatickým kýčem a částečně nechtěnou směšností ve chvílích, které mají působit dramaticky co nejexponovaněji. Resumé, tahle látka by si zasloužila důstojnější a přesvědčivější zpracování. Což je po letech snahy tvůrců o její realizaci špatná vizitka.
Lída Baarová
- Žánr: melodrama
- www.lidabaarovafilm.cz/
- ČR 2016
- Scénář: Ivan Hubač
- Režie: Filip Renč
- Hrají: Táňa Pauhofová, Karl Markovics, Gedeon Burkhard, Simona Stašová, Martin Huba, Lenka Vlasáková, Pavel Kříž, Anna Fialová, Jiří Mádl, Zdenka Procházková
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 01. 2016