Fotogalerie

Magnat Quantum 759: repro, které je radost poslouchat [test]

Daniel Březina

29. března 2016

Kapitoly článku:

Jak to hraje

Kontrabas v "So What" Milese Davise ("Kind of Blue" | 1997 | Columbia | CK 64935) byl doslova obrovský. Quantum 759 dokážou zaplnit evidentně i hodně velké prostory, naopak pod 20 m2 a pod tři čtvrtě metru od zadní zdi jim bude hodně těsno.

Hlavní ale je, že kromě opravdu velkého objemu je bas opravdu pěkný. Je poměrně měkký, ale dostatečně konkrétní, aby bylo znát kde má tón kontury, je vřelý a poklidný. Má ovšem hlavně solidní impuls a důraz, při jen mírně vyšší hlasitosti už vám rozklepe nohavice, rozvibruje podlahu, zdi i okna a vůbec umí prostě přenést takový ten "basový pocit", tu energii a do hloubky se pouští opravdu neohroženě. Vykreslení různých poloh kontrabasu bylo slušné, bylo již poznat jeden tón od druhého, i když zvuk není studiově suchý a suverénní, sází spíše na měkký objem. Samotný nástroj ale nese i stopy dřevěné rezonance, nese už s sebou pocit hmoty nástroje a není to už stejnobas, je radost jím proplouvat i když je ho obecně moc.

Když zazněl dvojhlas Katie Melua a Evy Cassidy v "What a Wonderful World" ("Collection" | 2008 | Dramatico | DRAMCD00040), bylo jednak příjemně snadné rozeznat oba hlasy, reprosoustavy je umí oddělit s dostatečnou precizností, takže není pochyb, že jde o dvě ženy stojící vedle sebe, v reprodukci je klid. Navíc hrají Magnaty neuvěřitelně barevně, bohatě a muzikálně, vdechují hlasům vysloveně krásný charakter, byť jedou maličko po svém.

Střední pásmo kolem hlasů je uvolněné, vzdušné a syté, hlasy jsou bohaté a plnokrevné, přitom ale i příjemně něžné. Naštěstí se umí střední tóny prosadit dostatečně jistě i přes mohutný, všeobjímající bas. Prokreslení je slušné, byť Quantum 759 nejsou žádní pitvači zvukových detailů. Umí však hlasy vykreslit tak, že mají objem a plasticitu a díky laskavé podmanivosti vás nenutí hledat jemnější, ještě jemnější a nejjemnější detaily, které jste nikdy předtím nezaslechli, ale naopak vás nechávají užít si zpěv přirozeně, klidně a uvolněně.

Činel v "Take Five" od Dave Brubeck Quartet ("Time Out" | 2009 | Columbia | 88697 39852 2) nejde vzhledem k pořizovací ceně jinak než ocenit jako výborný, čistý a jasný. Nástroj má citelnou, velkou plochu, kterou tón prostupuje a kov rezonuje, tón je velmi znělý a jasný, přitom ale působí jemňoučce. Zvuk činelu je až nadýchaný, je ho ale hodně a je dostatečně bohatě prokreslený, slyšet je i poměrně dlouhý dozvuk s plynulým, klidným odezníváním. Můžete hrát jak nahlas chcete, barevný a uvolněný zvuk Magnat nesklouzne k vulgárnosti či útočnosti, byť s vyšší hlasitostí se přeci jen objevuje něco málo nacinkanosti, ale ne nepříjemné nebo přehnané, působí stále ještě příjemně, byť výrazně.

Za dané peníze nabízí Quantum 759 velkolepou dynamiku, jinak to nejde říct. Můžete jim naložit v podstatě co chcete a ony to zvládnou. Brahmsova "1. symfonie" v podání Berliner Philharmoniker s Herbertem von Karajanem (Deutsche Grammophon | 453 097-2) možná byla barevně trochu přehnaná, možná trochu příliš sytá a přeci jen "hezká", ale to všechno ustoupí do pozadí díky fantastickému důrazu a dynamice, kdy velký orchestr působí skutečně velký, kdy reprosoustavy udrží i slušnou organizaci velkého tělesa a hlavně má celé dění nepřeslechnutelnou vnitřní jiskru, strhující sílu a valí se na vás s plnou radostí. Jednotlivé nástrojové linky jsou sice spíše propletené a tvoří jeden velký celek, než aby je Quantum 759 rozplétaly a pouštěly do světa jednu po druhé, ale v reálném světě se děje přesně totéž a přehled je dostatečný, abyste za své peníze stále mohli být spokojeni.

Magnat Quantum 759 jsou dost velké, respektive mají dost velký zvuk, aby vystihli chrámovou atmosféru nahrávky "Puer natus est nobis" od benediktýnů z kláštera Santo Domingo de Silos ("Chant" | 1994 | MFSL | UDCD 725). Máte při správné hlasitosti skutečně působivý pocit, že kolem vás rezonuje chrámová klenba a skoro cítíte ten chladný sakrální pocit. Nicméně důležité je, že Magant jsou schopny podat hlasy tak, že je jim již poměrně dobře rozumět. Naznačí vám také, že sboristů je řada, že to už není jednohlas a jakýmsi naznačeným echem, ale spoustu prolínajících se vokálů, ačkoliv zůstávají stále spíše jedním celkem. Quantum 759 tak úplně netlačí na pilu, detaily nechává pronikat nahrávkou pozvolna, poklidně a nenásilně, nicméně umí jich přenést slušnou porci a čím déle je posloucháte, tím hlouběji se do nahrávek můžete ponořit. Všechno se kolem vás rozlévá velmi pohodově, klidně a laskavě a uvolňuje vás, takže na druhou stranu ani nemáte potřebu potitž se nad jednou každou drobností, kterou reprosoutavy přenesou (či nepřenesou).

V čem jsou ale Quantum 759 naprosto překvapivě excelentní, to je podání prostoru. Pokud by jejich kvality měla definovat jedna vlastnost, je to právě schopnost vykreslit hudební scénu a dodat jí plasticitu a okouzlující pocit přítomnosti, ať už to dělají jak chtějí. Nicméně nástroje ve Stingově "Englishman in New York" z desky "Sympohonicities" (2010 | Deutsche Grammophon | 274 2537) byly krásně rozprostřené do široka, rozložené i do hloubky a hlavně zcela nezávisle přítomné v prostoru mimo korpusy reprosoustav. Scéna byla široká, přehledná, klidná a vzdušná, nenalézáme lepší označení než "přirozená". Plný, sytý, barevný přednes se jednoduše rozprostře kolem vás, hlas se nachází před osou reprosoustav, nástroje pak za ním. Zvuk je velký a jednotlivé nástroje jsou slušně, ale ne dokonale konturované, takže i lokalizace je velmi dobrá, ale ještě ne úplně holograficky výborná. Přesto máte jednoduše pocit, že všechno je nádherně uvolněné, nádherně rozčleněné v prostoru.

Když na to přijde, Magnat Quantum 759 umí svou vahou skutečně zaimponovat. Celkem snadno se rozehrávají, takže umí dodat hudbě šťávu, energii a umí vás s ní skutečně zaplavit. "Ashes to Ashes" od Faith No More ("The Very Best Definitive Ultimate Greatest Hits Collection" | 2009 | Rhino | 5186544012) byla jednoduše rockový nářez; ta plnost, ten důraz, ten drajv, ta strhující síla, to vše provázalo prostě fantastický rockový zážitek. Ano, celkově měkčí, takže bas vás přímo nešvihne, ale dokáže vás stejně rozvibrovat, zvuk je čistý a má jednoduše řečeno tah na branku.

Hodnocení

Obecně vzato, to nejdůležitější, co s sebou Magnat Quantum 759 přinesou do poslechové místnosti, to je radost z hudby. Ne, nejsou frekvenčně perfektně vyrovnané, na to mají moc basu, nejsou ani dokonale detailní, na to dávají příliš prostoru hudebnímu celku a jeho energii. Zbytek je ale výborný a za dané peníze plně uspokojující. Dočkáte se obrovského, důrazného, dynamického zvuku, dočkáte se tahu na branku, který vás obejme a vtáhne do hudby, dočkáte se hlavně fantastického prostoru a vůbec celku, který je okouzlující, trochu na efekt a na "hezký" zážitek laděný, ale schopný vytáhnout zábavu a radost z jakékoliv nahrávky.

Quantum 759 jsou pěkné, fyzicky i zvukově mohutné reprosoustavy, které za dost, ale rozhodně ne přehnaně moc peněz umí bavit a vzbudit ve vás až dětinské nadšení pro hudbu napříč všemi žánry a hlasitostmi. Pro nás jsou Magnat Quantum 759 příjemným překvapením, s nímž je radost se uvolnit a vykašlat se na všechna hodnotící kritéria a prostě jen poslouchat.