Mnozí jistě četli jeho odborné seriály o stavbě reprosoustav, které vycházely v Amatérském rádiu, stejně tak jako někteří třeba zkoušeli si podomácku postavit reprosoustavy Menhir Fasta. Nadšený posluchač i interpret irské hudby, hráč na kytaru a buzuki, člen Bratrstva Keltů a také velký napravovač domněnek, polopravd a omylů v akustice na pravou míru. To je stručná a hlavně neformální charakteristika RNDr. Bohumila Sýkory.
Jak se člověk, který původně nestudoval elektrofakultu, dostane k práci v tehdejším Výzkumném ústavu rozhlasu a televize (VURT)?
Velice jednoduše – na inzerát.
Jelikož mě baví hudba, ze soukromé iniciativy jsem se o akustiku zajímal na neprofesionální bázi již za dob studií. Své první akustické experimenty jsem prováděl ještě na Strahovské koleji, kde jsem se pokoušel vytvořit něco, co by se blížilo nahrávacímu studiu. Tenkrát to z dnešního pohledu dopadlo katastrofálně. Ale pokus to byl.
A tak ač jsem studoval obor Elektronika a vakuová fyzika, později přejmenovaný na Elektronika a optika, a diplomovou práci jsem dělal z elektronové optiky, celá má praxe je od počátku zaměřená na akustiku a elektroakustiku.
Byl jste po příchodu do výzkumného ústavu od počátku tahounem, nebo jste se musel pořád od kolegů učit?
Kdepak, vše jsem se teprve učil. Na škole jsme se akustice téměř nevěnovali a tak jsem přišel do práce jen se znalostmi, které jsem znal ze své soukromé iniciativy. Takže jedna z prvních věcí, kterou jsem se musel naučit ve výzkumném ústavu, bylo natahování přenosného magnetofonu, na kterém se prováděly záznamy měření. Byl to dokonalý reportážní magnetofon na dvě ploché baterie a kliku.
Na tu kličku se nedá zapomenout.
Magnetofon Maihak
A jak se postupně vaše práce a zkušenosti vyvíjely?
Já jsem znalosti nejprve získával v akustice a až později jsem se snažil přesouvat spíše k věcem elektronickým a elektroakustickým, protože jak zájmem, tak i původně studiem, jsem byl tomuto zaměření trochu blíž. Ke konci své kariéry jsem dělal hlavně elektroakustiku.
Pracoval jsem nejvíce na poslechových monitorech a ozvučování. Dokonce jsem ve VURT určitý čas dělal vedoucího jednoho z oddělení. Asi za odměnu, jak jsem dobře točil kličkou magnetofonu, jsem dostal právo velet dvěma lidem.
V rámci posametových reorganizací, kdy VURT jako takový zanikl, jsem již pod hlavičkou soukromé firmy Soning realizoval projekty týkající se prostorové akustiky a elektroakustiky. Měření, návrhy ozvučení a tak všelijak.
Jaké jsou rozdíly v návrhu a realizaci ozvučení Rudolfina, Kongresového centra nebo Sazka arény?
To se takhle nedá říct. Dobře nazvučit se dá v podstatě jakýkoliv sál, ovšem prostředky, které jsou k tomu zapotřebí, nemusí být tomu sálu a jeho určení již přiměřené.
Pokud je to sál navržený pro živou akustiku, tj. pro koncerty nereprodukované hudby, má vlastnosti přizpůsobeny k provozování muziky naživo. A tyhle vlastnosti jsou v rozporu s tím, aby šel takový sál optimálně nazvučit.
Sazka aréna je naproti tomu sál, který byl od začátku budován pro ozvučování, jelikož tak velký prostor se nedá utáhnout živým hraním. Proto se zde již od samotného začátku řešila akustika aakustické řešení nebylo paradoxně ani při těch rozměrech takovým problémem.
V případě Sazka arény jsme navíc věděli, do čeho tam jdeme. Věděli jsme co budeme dělat, protože jsme si některé parametry předdefinovali a tím pádem jsme věděli, jakým způsobem to ozvučit. V Sazka aréně je totiž celá kopule akusticky upravená. Proto největším oříškem nebyla samotná kopule střechy, ale odrazné plochy v podobě prosklení, skyboxů a informační kostky.
To, co my jsme tam dělali, lze přirovnat k obrovskému místnímu rozhlasu o mnoha desítkách kilowattů příkonu. Tohle ozvučení je součástí haly a pokud se zde konají koncerty, je na rozhodnutí kapely a produkce, zda ho využije či nikoliv. Se situací, kdy kromě ozvučení z podvěsu se může používat i jiné lokální ozvučení, se již počítalo při návrhu.
Když není majitel spokojen se svou domácí aparaturou, měl by začít u reprosoustav, stavební firmy nebo ORL?
ORL rozhodně není nikdy na škodu, ale to asi nebude příčinou nespokojenosti. Leda že by se jednalo o nějakou akutní příhodu.
V případě stárnutí nebo pozvolného poškození sluchu si změn zpravidla nevšimneme. Při vyšetření se to ovšem pozná a stejně tak i zkušený člověk na známých nahrávkách může poznat, že se mu postupně horší sluch. To ale nemá s nespokojeností s aparaturou přímou souvislost.
Co se týká stavební firmy, to jest stavebních úprav, ty samozřejmě na škodu také nejsou. Vysloveně nutné jsou ale jen v případě, když si někdo vyhradí na poslech velikou prázdnou místnost. To je potom akustická katastrofa.
Pokud to však je normální obytná místnost s nábytkem, kobercem a závěsy, tak tam zpravidla akustické podmínky nejsou katastrofální, i když nejsou samozřejmě ani optimální. Taky nikdo z nás asi nechce bydlet v něčem, co se podobá nahrávací režii. Proto bych na stavební úpravy nekladl takový enormní důraz.
Pokud se aparatur jako takových týká, tak člověk je nespokojen zpravidla proto, že mu někdo druhý něconalije do hlavy. Do té doby byl zpravidla spokojen a dokud se nedostane majiteli školení od zvukového nadšence nebo marketingového experta, je snaha o změnu minimální.
Netvrdím samozřejmě, že všechny aparatury hrají dobře nebo že všechny stejně. Ale pokud někdo není se zvukem spokojen, asi by měl začít od reprobeden. S kvalitními reproduktorovými soustavami se ostatně také lépe poznají případné nedostatky dalších částí reprodukčního řetězce. Platí ovšem základní princip: Čím kvalitnější je aparatura, tím lépe může být slyšet, jak mizerné jsou nahrávky.
Jaké známější firmy vás oslovily ke spolupráci na vývoji reprosoustav?
Původně jsem navrhoval poslechové monitory v kooperaci tehdejšího VURT s TESLA Valašské Meziříčí (dnešní TVM), i když nakonec do sériové výroby se toho mnoho nedostalo. Omezená výroba se také dělala v rámci VURT.
Rozsáhlejší byla spolupráce s firmou Shan, bohužel dnes již neexistující. A něco málo i s JJJ Sat & Besie. Dnešní stav je spíše profesionální zakázková práce. Prostě individuální zakázky různého rozsahu, protože jako trvalý konzultant u nějaké firmy nepůsobím.
Shan Emotion 520
Která spolupráce při vývoji reprosoustav byla nejzajímavější?
To bych ani tak nespecifikoval na firmy, jako spíše na samotnou reprobednu. Velice zajímavá byla spolupráce na posledním monitoru, který jsem dělal pod hlavičkou VURT. Byl to třípásmový aktivní monitor, který v počtu několika desítek kusů mnoho let sloužil v Československé televizi. Osobně to považuji za velmi podařený monitor.
Na těchto monitorech pro Českou televizi bylo zajímavé i to, že jsme v tehdejší době navázali spolupráci s dánskou Vifou, protože se nepodařilo podnik TESLA přemluvit, aby reproduktory dělali podle našich představ. A basové reproduktory dělal Andrej Cimbala (nynější AC Akustika) podle mých požadavků a tehdejších možností. Jednalo se o předělaný reproduktor TESLA, který byl tak silně upraven, až byl nakonec i dobrý.
Dá se v dnešní době již tvrdit, že aktivní výhybky jsou lepší než pasivní?
Nedá se to říct tak úplně jednoznačně. I pasivní výhybky mají své určité výhody. A stejně tak i aktivní výhybky mají své nevýhody. Hlavní nevýhoda aktivních výhybek je v tom, že vyžadují větší počet výkonových zesilovačů. Tudíž celkově je instalace výrazně dražší.
Jinak ale systémy s aktivními výhybkami, pokud se funkce výhybek týká, jsou daleko lépe pod kontrolou. I pasivní výhybkou lze sice reprosoustavu udržet pod kontrolou, ale příslušné obvody jsou natolik složité, že když se to udělá nekompromisně, tak se dospěje ke konstrukci, kterou zrealizoval Petr Komp, kdy výhybka je svými rozměry srovnatelná co do velikosti a váhy se samotnou bednou.
Nejsem zásadní příznivec jedné ani druhé varianty. Z hlediska uživatele je ale asi nejpříjemnější řešení, kdy v jedné bedně je vše. A za předpokladu, že je to dobře udělané, není důvod proč by tam nemohla být pasivní výhybka a nemohlo to přitom dobře fungovat. Prostě u komerčně realizovaného výrobku jde o to, aby se ošidilo jen to, o čem se ví, že se bez větších problémů ošidit může. A aby o takovém kompromisu rozhodoval ten, kdo tomu rozumí z hlediska konstrukce a ne peněz.
Znal jste se osobně s takovými veličinami, jako byli pánové Merhaut a Janda?
S Jiřím Jandou jsem se v rámci tehdejšího HiFi klubu znal. S profesorem Merhautem jsem se naopak setkával zcela výjimečně, a to zpravidla na odborných konferencích. Jiří Janda byl hifista tělem i duší a profesor Merhaut – to bylo eso ve svém oboru.
Z dalších zajímavých osobností bych zmínil například Tomáše Salavu a také profesora Kyncla, který sice není příliš veřejně znám, ale je to vynikající odborník na prostorovou akustiku. Anebo třeba i doktora Smetanu, s nímž mám zajímavé zážitky z měření leteckých motorů v Aeru Vodochody.
Aktivně se věnujete na odborných fórech napravování polopravd a mýtů na správnou míru. Jak sám říkáte, odstraňujete asfalt. Neplánujete publikovat své vědomosti v knižní podobě? Od vydání vaší poslední série článků v odborném tisku přeci jen již uplynula nějaká doba.
Já jsem kromě tématiky reproduktorů a reprosoustav (například stavíme reproduktorové soustavy 1-9, 10-19, 20-29, 30-39, 40-48, Moderní koncepce reproduktorových výhybek I. a Moderní koncepce reproduktorových výhybek II.) sepsal ještě jeden seriál, kde jsem se pustil do věcí okolo měření.
Pokud jde o ty polopravdy a mýty, jsem například přesvědčen, že celé voodoo okolo kabelů, speciálně linkových kabelů, vzniklo v době, kdy jediným zdrojem dostupného, relativně dobrého akustického signálu byla přenoska – a to přenoska magnetodynamická s poměrně vysokou impedancí. Tehdy na kabelu opravdu hodně záleželo, protože zde hrála roli jeho kapacita, jeho stínící schopnosti a jiné vlastnosti.
Tenkrát se lidé sžili s myšlenkou, že na kabelech záleží. Jenže od té doby se mnoho věcí hodně změnilo, ale tohle dogma bohužel zůstalo. A marketingový odborníci na kabely toho bezostyšně využívají dál a vznikají z toho různé magie a rádoby-logie.
Tím nechci tvrdit, že by na kabelech nezáleželo, ale základní problém, či raději řekněme bolest HiFi, je používání RCA (cinch) konektorů místo symetrického propojení. RCA konektory a nesymetrické propojení vůbec je mor, který zaplavil svět a dnes se mu vše přizpůsobilo. Následně se pak musí vymýšlet různé šílenosti, aby se některé problémy toho typu propojení omezily – a stejně to nejde. Cinch je konektor, který byl vymyšlen a určen pro napájení bateriových přístrojů a ne pro linkové signály. Proto je nesmysl platit za linkové kabely desetitisíce korun s iluzí, že tím nějak pomohu zvuku.
Jiná věc je, pokud někdo udělá ručně vinutý kabel ze stříbrných drátků tepaných indickými stříbrotepci a odizoluje to hedvábím ručně odmotaným z kokonu bource morušového pěstovaného v klimaticky nejpříznivější oblasti Číny. To je pak dokonala řemeslná práce, která si zaslouží být odměněna.
Mně se mnoho kabelů i jiných HiFi komponent líbí právě proto, že to je dokonalá řemeslná práce. Druhou věcí je, zda je této práce pro dobrý zvuk vůbec zapotřebí.