Když si vybíráte kameru, zeptáte se asi někoho zkušenějšího, kdo už natáčí, nebo vyjdete ze svých vlastních zkušeností. Moderní technologie při svém příchodu nebyly popravdě moc dobré a řada videoamatérů si na základě těchto špatných zkušeností na ně udělala špatný názor. Dnes mají všechny typy záznamových médií své vlastní výhody a pochopitelně i nedostatky. Když víte přesně, na co se můžete připravit, můžete si vybrat technologii sobě na míru. V následujícím textu se budeme věnovat spotřebitelským kamerám, tedy za ceny pod padesát tisíc, profesionální sféra je konzervativnější a náklady na drahou techniku v celém řetězci zpracování souvisí i s pomalejším přechodem profesionálů na nejnovější technologie.
Analogová cesta je mrtvá
Naštěstí už mezi námi nejsou videokamery zaznamenávající na analogové pásky. V obchodech je nekoupíte a nemají dnes žádnou výhodu. Vše, čím dnes prolétneme je už digitální.
MiniDV – věčná páska
MiniDV je výtečný formát, který je tu s námi celou řadu let a v očích kameramanů je téměř synonymem vysoké kvality a trvanlivého záznamu. Ač jde o magnetickou pásku v kazetě a tedy velmi zranitelné médium, je oblíbené i pro delší archivaci. Použitá DV komprese není popravdě nijak účinná, dnešní kompresní algoritmy dosahují výrazně vyšší úspory místa při vyšší kvalitě obrazu, DV je ale historicky oblíbená kvůli snadnému střihu – ukládají se celé jednotlivé snímky a komprese není náročná na počítač. Pokud se navíc poškodí část záznamu na kazetě, jen na chvíli vypadne obraz, o celý záznam ale nepřijdete. Na trhu existují i kamery pro vysoké rozlišení využívající MiniDV pásky, tam se ale liší komprese – už to není prostorově náročná DV komprese, ale formát HDV, který je v podstatě MPEG-2 ve vysokém rozlišení.
Hodně argumentů pro MiniDV uslyšíte zejména kvůli snadnému střihu. Dnes to ale není žádná konkurenční výhoda, všechny formáty můžete díky kvalitním programům snadno stříhat s přesností na jeden snímek. Fanoušci MiniDV často poukáží na fakt, že nějaký MPEG-2 nejde stříhat a profíci ho proto nepoužijí. Na to stačí argument, že právě profíci s HDV kamerami ten MPEG-2 už nějakou dobu používají.
Natáčecí nevýhodou páskové kamery je nutnost hledání prázdného místa, nemůžete z prostřed kazety vyhodit nepěkný záběr a udělat místo pro nový. Prostě jen natáčíte, případně přemazáváte naposledy nahraný záznam.
Další nevýhodou formátu MiniDV je jen jednorychlostní převod do počítače. Je zcela jedno, jak rychlý máte počítač, hodinový záznam z MiniDV pásky budete dostávat do počítače zase hodinu.
Klady a zápory MiniDV
+ prověřené médium
+ nízká cena kazet
+ DV formát jde stříhat i na slabém počítači
- pásky se špatně převádí do počítače
- horší zálohování
- lineární přístup k médiu
- kapacita pásky
DVD – když nemáte rádi počítač
Kameru se záznamem na miniDVD můžu doporučit pouze v případě, že ze zásady odmítáte stříhat natočené video a jen ho chcete natočit a dát do DVD přehrávače. DVD kamery používají speciální malé osmicentimetrové disky, kam se vejde jen půlhodiny záznamu. To vás nutí točit jen krátké záběry a tak můžete mít v podstatě svižné video. DVD kamera sice při záznamu na RW disky umí mazat disk, ale jen celý najednou. Režim disku, kdy můžete mazat jednotlivé soubory, není kompatibilní s DVD přehrávači, takže jeho použití docela ztrácí smysl.
Výhodou DVD kamer je dobrá trvanlivost DVD-RAM a DVD+RW médií a snadné vytváření DVD, které můžete hned vložit do přehrávače.
DVD kamery nejsou rozhodně dobré, pokud chcete video dále zpracovávat na počítači. Kvůli DVD normě má MPEG-2 komprese malý bitrate, což znamená viditelné kompresní artefakty, které mají vliv na kvalitu obrazu. Navíc se disk v DVD normě špatně převádí do editovatelných videosouborů. DVD kamery pro vysoká rozlišení používají formát AVCHD a padá u nich hlavní výhoda v podobě snadného přehrávání v DVD přehrávačích.
U DVD kamery si také musíte dát pozor na hluk mechaniky, který v tišších pasážích proniká do mikrofonů a nepříjemně ruší.
Protože si čtete tento typ článku a čtete jej na počítači, dá se rovnou říci, že DVD kamera pro vás nemá smysl. Když chcete blbovzdornou kameru pro někoho jiného, kde se nějakým střihem nechce zabírat a jen chce ukazovat a archivovat natočené záběry, tak možná. Ostatně v přetechnizovaném Japonsku jsou DVD kamery nejprodávanější, tak si to přeberte.
Klady a zápory DVD
+ snadná cesta od natočení do DVD přehrávače
+ dobrá trvanlivost DVD-RAM a DVD+RW
- špatná kvalita záznamu pro zpracování na počítači
- hluk mechaniky v záznamu
- malá kapacita médií
Pevný disk – místa na rozdávání
Hlavní výhodou pevného disku je velká kapacita. Dobu záznamu nepočítáte na minuty ale na hodiny, snadno můžete mazat nepodařené záběry. Pomocí rozdělení klipů a mazání zvládnete i hrubý střih přímo v kameře. Pokud jde o kamery pro základní televizní rozlišení, tak u pevných disků převažuje formát MPEG-2. Díky vyšším bitratům je komprese kvalitní, střih zvládnou běžné počítače a dnes není problémem záznam kvalitně zpracovat a stříhat.
Slabším místem pevného disku může být náchylnost na otřesy, nicméně kamery s pevnými disky mi rukama procházejí od jejich prvního uvedení na trh a zatím jsem neměl problémy s výpadky záznamu kvůli otřesům. Vždy je tam vyrovnávací paměť a na disk se zapisuje v dávkách. Soubory z kamery s pevným diskem dostanete rychle a pohodlně jako z běžného externího disku. Záběry jsou v jednotlivých souborech a snadno se zpracovávají nebo zálohují. Výjimkou jsou hybridní kamery Hitachi s pevným diskem a DVD mechanikou. Tam mají soubory na pevném disku souborovou strukturu DVD a nedostanete se tak přímo k jednotlivým záběrům.
U kamer pro vysoká rozlišení se používá buď MPEG-2 (JVC), nějaká varianta H.264 (například Samsung či Sanyo) a formát AVCHD (zjednodušeně upravený formát H.264 s AC3 zvukem).
Formát AVCHD je už dnes v programech pro střih videa podporovaný, případně existují programy pro jeho převod do MPEG-2 HD. Pro střih videa ve vysokém rozlišení se ale musíte vyzbrojit alespoň čtyřjádrovým procesorem a dostatkem paměti.
Klady a zápory pevného disku
+ velká kapacita
+ snadný a rychlý přístup k záběrům
+ lze libovolně mazat
- nevhodné na extrémní sporty
- nelze vyměnit zaplněné médium
Paměťová karta – vládkyně miniatur
Ač existuje mnoho různých paměťových karet a Sony ve svých minikamerách používá karty MemoryStick, je jasným zástupcem tohoto typu média v kamerách velmi rozšířená SD karta. Karty mají z pohledu formátů a struktury souborů stejná pravidla jako pevný disk. Oproti němu zatím mají malou kapacitu (to se rychle mění) a podstatně vyšší odolnost. Malé kamery na SD karty mají minimum mechanických dílů – snad jen posun čoček v objektivu – a jsou tak podstatně robustnější a lépe odolají v náročném nasazení. Paměťové karty se také dobře vyměňují a zálohují.
Klady a zápory paměťových karet
+ odolnost
+ snadný a rychlý přístup k záběrům
+ lze libovolně mazat
- drahé médium
- kapacita média
Co tedy vybrat?
Nebudu doporučovat jeden univerzální recept. Ač osobně nemám rád MiniDV a DVD kamery, rozhodně to neznamená, že bych je v konkrétních případech nedoporučil. Většinou výběr definuje vaše chuť či nechuť stříhat hotová videa na počítači, případně požadavky na kapacitu média. Na výslednou kvalitu obrazu má často větší vliv optika a snímací čip kamery než použité médium a komprese.
Pro vysokou odolnost bych doporučil paměťové karty, ale například parašutisté používají téměř výhradně staré kovové MiniDV kamery Sony s naprosto spolehlivým chodem. Takový pevný disk by přistání na padáku určitě přežil, nemá ale garantovanou funkčnost ve výškách, odkud se běžně skáče.