Nabarvené ptáče: chlapec putuje sadistickým světem, z něhož zmizel soucit [recenze filmu]

15. září 2019
TWEET SDÍLET
Chlapec během druhé světové války putuje světem, z něhož zmizel soucit a stává se v něm projekcí nebo terčem okolního sadistického zla. V adaptaci kontroverzního románu Jerzyho Kosińského.

Plusy

  • Film je třeba obdivovat za tu tvůrčí a producentskou umanutost, s níž se Václavu Marhoulovi podařilo dostat ho na áčkový zahraniční festival v podobě Benátek.

Minusy

  • Režisér se oproti Kosińského předloze, která byla vyprávěná v ich-formě, spoléhá pouze na řeč obrazů. Psychologie postav tím trpí, včetně té hlavní, u níž se dostavuje pocit, že se stává jen projekcí nebo terčem okolního zla.
8/10
Hodnocení

Minulé úterý měl světovou premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Stal se tak po pětadvaceti letech prvním českým filmem, který byl uveden v hlavní soutěži prestižního áčkového festivalu, když nepočítáme domácí filmy, uvedené na tom karlovarském.

Kontroverzní přijetí na festivalu v Benátkách

A vzbudil v Benátkách velkou pozornost. Asi nikomu neunikly v médiích zprávy o tom, jak se odcházelo z pondělní novinářské projekce a jak na té oficiální sklidil režisér s tvůrčí delegací sedmiminutový potlesk ve stoje.

Nabarvené ptáče rozdělilo v Benátkách publikum a stalo se zřejmě nejkontroverznějším snímkem přehlídky. Zatímco někteří zahraniční novináři mluvili o výjimečném díle, které může cílit na Oscara, další v souvislosti s ním poukazovali na exploataci krutosti a „pornografii násilí“.

Režisér Václav Marhoul (Mazaný Filip, Tobruk) si za svůj třetí celovečerní film vysloužil přirovnání k titulům jako Jdi a dívej se Elena Klimova, Andrej Rublev a Ivanovo dětství Andreje Tarkovského, Bressonově Mušce, Pasoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy či filmové estetice snímků Františka Vláčila, Bély Tarra, Michaela Hanekeho či Larse von Triera. Už z tohoto výčtu je patrné, že jde o výsostně umělecký film, který nekompromisní formou vypovídá o hranicích lidskosti ve světě, z něhož vymizel soucit a zůstala v něm jen nemyslitelná krutost, perverze a sadismus.

Jedenáctiletá příprava filmu

Václav Marhoul tento projekt s rozpočtem 175 milionů korun připravoval jedenáct let. Samotné natáčení během šestnácti měsíců v lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku mu zabralo 100 dnů a další rok, jak říká, mu bude trvat objíždění festivalů s tímto filmem.

Po Benátkách, kde Nabarvené ptáče získalo ocenění od studentské poroty Film pro UNICEF, bylo toto pondělí uvedené na nesoutěžním festivalu v Torontu, jemuž se mezi filmaři přezdívá „brána do Ameriky“. A vybrali si ho i organizátoři filmových festivalů a přehlídek v Petrohradu, Londýně, Kalkatě, Varšavě, Chicagu nebo Vancouveru.

Tobruk: recenze filmu

Tobruk: recenze filmu

Václav Marhoul vstoupil v rámci domácí kinematografie na dlouho neorané pole válečného filmu a rozhodl se zpravit veřejnost o pozapomenuté vojenské misi v severní Africe.

Václav Marhoul tak se svým filmem reprezentuje českou kinematografii na úrovni, která se donedávna zdála domácím tvůrcům nedosažitelná. A všechny kontroverzní reakce mu v tom pomáhají, čehož umí jako šikovný producent, režisér a scenárista v jedné osobě u tohoto snímku využít.

Slovanské esperanto

Kontroverzní byla ostatně už samotná předloha Jerzyho Kosińského. Rodáka z polské Lodže, který v roce 1957 emigroval do Spojených států, kde o osm let později literárně debutoval svým asi nejznámějším románem Nabarvené ptáče.

Autor, který se sám kvůli židovskému původu skrýval během druhé světové války na polském venkově, vydával tento román za autobiografický, což bylo po letech vyvráceno, neboť se ukázalo, že válku prožil s rodiči ve vesnici, kde se k nim lidé rozhodně nechovali tak, jak je v jeho knize popisováno.

Na kvalitě to ale této knize, jež se stala světovým bestsellerem, nic neubírá, protože Kosiński v ní dovedl velmi sugestivně zachytit atmosféru válečné doby, plné násilí, krutosti a zla. Jeho míra je v ní tak obrovská, že množství čtenářů ji přes její nevelký rozsah (asi 250 stránek) nedokázalo dočíst.

Trhlina: mysteriózní thriller podle bestselleru Jozefa Kariky [recenze filmu]

Trhlina: mysteriózní thriller podle bestselleru Jozefa Kariky [recenze filmu]

Skutečnost, přelud, legenda nebo mystifikace? Mysteriózní thriller, který v tribečských lesích hledá odpověď na otázku, zda se v něm opravdu záhadně ztrácejí lidé.

V Polsku je dodnes přijímána velmi nejednoznačně, protože ač se její děj odehrává na blíže nespecifikovaném území ve východní Evropě a Polsko tam není zmíněno ani jednou, Poláci si to, co se v ní odehrává za zvěrstva, berou velmi osobně.

Václav Marhoul se jako scenárista této územní i jazykové neurčitosti ve své adaptaci drží. Postavy proto v těch asi devíti minutách, kdy jsou ve 169 minutovém snímku nějaké dialogy nebo promluvy, hovoří umělou slovanskou řečí, zvanou mezislovanština. Jde o směsici češtiny, ruštiny, němčiny a slovanského esperanta, které režisér používá právě proto, že nechtěl, aby vesničanům přiřadil jasnou národnost. Tu získává jen hlavní postava chlapce, který v bezpečí svých příbuzných hovoří česky.

Příslušník „nečisté“ rasy

Hlavní hrdina, bezejmenný židovský chlapec (Petr Kotlár), je svými rodiči v roce 1939 poslán na venkov, aby tam u své tety bezpečně přečkal válku. Pěstounka, u které chlapec nalezne dočasné útočiště, však dva měsíce po jeho příjezdu zemře a on je tak nucen putovat sám od vesnice k vesnici.

S tmavými vlasy, snědší pletí a hnědýma očima je považován za Žida či Roma, symbol nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí příslušníka „nečisté“ rasy, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Trpí hlady, je bit, šikanován a týrán, často musí bojovat o holý život a stává se svědkem mnoha krutostí, které jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni na něm i na sobě navzájem páchat.

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Režisér oscarového dramatu Životy těch druhých se inspiroval životem výtvarníka Gerharda Richtera a jeho rodiny a vypravěčsky podmanivým způsobem natočil film o kostlivcích ve skříni nacistické éry a očistné síle umění.

Jeho jinakost neumí pověrčiví a předsudky trpící vesničané přijmout. Bojí se jí a současně se s ní snaží vypořádat tím nejhorším možným způsobem. Chlapce proto mučí, ponižují, zneužívají, stává se jim nástrojem k ukojení jejich zvrácených choutek, nebo se ho přinejmenším využívají jako neplacenou pracovní sílu.

Svět, z něhož zmizel soucit

Snímek se skládá z devíti kapitol, které nesou jména těch, s nimiž se osaměle putující chlapec na své cestě domů potkává. Ve válkou zničených vesnicích kdesi ve východní Evropě jsou to nejen místní obyvatelé, ale i němečtí a ruští vojáci, od nichž se mu jen zřídka kdy dostane důstojného zacházení nebo prokázání milosti.

Chlapcova duše ve světle prožitých válečných hrůz a toho, čeho musel být aktérem nebo svědkem, okorává a boj o přežití se mění v boj o záchranu vlastní lidskosti. Ti, s nimiž je konfrontován, ho zbavují víry v ní a namísto toho ho učí zlobě a pomstychtivosti.

Až přijde válka: jak se z extrému stává mainstream [recenze filmu]

Až přijde válka: jak se z extrému stává mainstream [recenze filmu]

Nacionalistická domobrana nejen jako hra na vojáky, ale i přípravka na vstup do politiky v znepokojivém dokumentu Jana Geberta.

Chlapcova strastiplná pouť nás v silných černobílých obrazech vztahuje do světa, z něhož zmizel soucit nebo zájem o osud druhých. Namísto toho se chlapec stává hromosvodem těch nejhorších lidských vlastností. Prospěchářství, závisti, nenávisti, sadismu.

Otupující zlo

Ty nejnižší pudy se stávají ve válce normou a chlapec se stává jejich obětí nebo svědkem. Zažívá tak sexuální zneužívání muži i ženami, týrání lidí i zvířat nebo zoofilii. Snímek obsahuje množství obtížně snesitelných scén, které vedly diváky na festivalu v Benátkách k opuštění sálu.

Explicitní brutalitu nebo zvrácenost ve scénách s kozlem, vydloubnutými očními bulvami nebo znásilněním lahví předznamená už úvodní scéna, kdy chlapec utíká s ochočenou fretkou, které se zmocní jeho vrstevníci a upálí ji. Další obrazy násilí a zneužívání šponují spirálu zla, ale způsobem, kdy dochází k oslabení jeho účinku na nás.

Ty obrazy zla totiž začnou působit repetitivně a divák po nich otupí, stejně jako hlavní hrdina. To byl zřejmě i autorský záměr, aby se divák vžil do pozice ústředního hrdiny, který s přemírou násilí postupně ztrácí cit a stává se vůči okolnímu dění více apatický.

Jack staví dům: recenze filmu

Jack staví dům: recenze filmu

Vražda je dokonalé umělecké dílo a sériový vrah Jack jako jeho zdokonalující se tvůrce. Dánský režisér Lars von Trier provokuje sadistickými scénami i metaforickými přesahy k vlastní tvorbě i osobě.

Zároveň nás tím ale film a jeho režisér vybízí k tomu, abychom toto nedopustili, aby se společenská apatie vůči jakýmkoliv projevům zla stala normou. V tom je přesah nebo poselství filmu ryze současné a nedivil bych se, kdyby potrefené husy začali film právě proto napadat.

Poetizující kamera tlumí brutalitu

V souvislosti s brutálními scénami, které mohou filmu dělat stejně tak reklamu negativní a někoho odradit, jako naopak tu v uvozovkách pozitivní a přitáhnout ty, kteří by asi na skoro tříhodinový umělecký film nešli, je třeba zmínit, že pověsti o jejich charakteru trochu přeháněly.

Umělecký ráz díla, daný především černobílou panoramatickou kamerou, je výrazně tlumí či lyrizuje. Tam, kde by mohl režisér sáhnout k explicitnosti, si vystačí s poetickou zkratkou, náznakem nebo pohledem kamery mimo obraz. To je třeba příklad scény pedofilního zneužívání.

Zatmívačky a roztmívačky na začátku a konci jednotlivých kapitol nás znovu a znovu vtahují do černobílého světa, v němž jsou jasně zřetelné polarity dobra a zla. Kameraman Vladimír Smutný, držitel sedmi Českých lvů, mimo jiné i za Marhoulův Tobruk, využívá širokoúhlý formát černobílého 35mm filmu ve formátu Cinemascope, aby nás do toho světa plně vtáhl.

Obrazové a světelné plochy, které vytváří, evokují fotografické kompozice. Smutný v nich dává prostor hře světel a stínů i přírodnímu prostředí, v němž se malý hrdina pohybuje. Panoramatický ráz vyprávění nám dává pocítit krutost a syrovost všeho toho, co zažívá, ale současně tuto syrovost poetizuje.

Jan Palach: recenze filmu

Jan Palach: recenze filmu

Nadčasové memento, apelující na každého z nás. Režisér Robert Sedláček zkoumá osobnost Jana Palacha a společenské a politické okolnosti, které jej přivedly k jeho meznímu činu sebeobětování.

Podobně výrazná jako kamera je i zvuk, který smyslově evokuje přírodní poryvy i zvýrazňuje atmosféru ohrožení. Hudbu se rozhodl režisér vynechat, aby se nestala příliš návodnou v dramatických scénách. Až v závěru při titulcích nechá zaznít píseň Eukalyptový háj od izraelské skladatelky a zpěvačky Naomi Šemer, kterou nazpívala v hebrejštině herečka Jitka Čvančarová a ukázala při tom, že vládne nejen talentem hereckým, ale i tím pěveckým.

Netečný pozorovatel okolního dění

Na sílu obrazu režisér sází i díky zvolenému způsobu vyprávění, kdy opouští vnitřní monolog vypravěče, tedy chlapce, z knižní předlohy a spoléhá se pouze na řeč obrazů. Psychologie postav tím trpí, včetně té hlavní, u níž se dostavuje pocit, že se stává jen projekcí nebo terčem okolního zla.

Chlapec se dlouho chová netečně, jako tabula rasa, na níž se podepisují další ústrky a zklamání z lidí, s nimiž se setkává. Ona cesta zla, kterou absolvuje, ale přesto naznačuje, že všechna ta ponížení, na něž nereaguje tak, abychom vyčetli jeho emoce, se v něm ukládají a jednou přispějí k tomu, aby z něho vyrostl podobný jedinec jako ti, kteří mu dali tuto krutou školu života.

14× nejlepší filmy o druhé světové válce

14× nejlepší filmy o druhé světové válce

Nejdelší den, Tucet špinavců, Generál Patton, Sophiina volba, Jdi a dívej se, Zachraňte vojína Ryana nebo Černá kniha. Nejlepší filmy s tématikou druhé světové války?

Petr Kotlár se tak stává jakýmsi nezúčastněným pozorovatelem okolního dění, které ho přesto tvaruje. Vidíme to v jeho temných očích a zvolna se měnícím výrazu tváře, který rovněž potemňuje. Devítiletého neherce z Českého Krumlova v hereckém obsazení doplňují z domácích nebo slovenských herců Jitka Čvančarová, Júlia Valentová, Radim Fiala nebo Pavel Kříž. Z těch zahraničních pak hvězdná jména, jako například Harvey Keitel v úloze kněze, Stellan Skarsgård jako německý voják nebo Julian Sands coby pedofilní sadista.

Tvůrčí a producentská umanutost

Václav Marhoul s nimi natočil velmi ambiciózní opus o zápasu dobra a zla, kde nevinného jedince láme krutost okolního světa a nutí ho ptát se po vlastní humanitě. Naturalistickými scénami i tím, jak hlavní hrdina přichází o svou nevinnost, se jeho dílo inspiruje u slavného ruského válečného filmu Jdi a dívej se, jehož hlavního představitele Alexeje Kravčenka do svého snímku i obsadil.

Jeho síly ale Nabarvené ptáče nedosahuje. Na to je příliš apartní, vedené krásnými obrazovými kompozicemi Vladimíra Smutného a méně psychologií postav, která by se nás dotýkala. Přesto jde o jeden z nejzásadnějších počinů porevoluční doby, který je třeba obdivovat za tu tvůrčí a producentskou umanutost, s níž se Václavu Marhoulovi podařilo dostat tento film na áčkový zahraniční festival v podobě Benátek. A na něm si získat pozornost, o niž by měli usilovat i ostatní domácí tvůrci. Za tu umanutost a jasnou autorskou vizi, jak by měl jeho snímek vypadat, zvedám hodnocení na osmičku.

Nabarvené ptáče

  • Žánr: drama
  • www.nabarveneptace.cz
  • Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019
  • Scénář: Václav Marhoul (předloha Jerzy Kosiński)
  • Režie: Václav Marhoul
  • Hrají: Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko, Júlia Valentová
  • Distribuce: Bioscop
  • Distribuční premiéra v ČR: 12. 09. 2019

Témata článku: Filmy, Recenze filmů, Recenze

Určitě si přečtěte

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Láska je láska, Vrcholné umění, Loving Annabelle, Děcka jsou v pohodě. Proč vyobrazení vášně v lesbických romancích působí opravdověji?

29 Marek Čech

Poslední aristokratka: karikatura české mentality v adaptaci humoristického bestselleru [recenze filmu]

Poslední aristokratka: karikatura české mentality v adaptaci humoristického bestselleru [recenze filmu]

Jiří Vejdělek přichází s adaptací románu Evžena Bočka, která svým tématem, charakterem i humorem připomíná restituční komedie devadesátých let.

5 Marek Čech

13 nejlepších filmů o dobývání vesmíru. Víme, kde si je můžete pustit online

13 nejlepších filmů o dobývání vesmíru. Víme, kde si je můžete pustit online

Vybrali jsme nejlepší filmy s tematikou cest lidí do vesmíru. Takové, které nejlépe přiblíží zážitky astronautů a přitom vás dobře zabaví. Rovnou přidáme informaci, kde se na ně můžete legálně kouknout na internetu.

18 Ondřej Králík

19 tipů na nejlepší levná sluchátka pro mobily. S kabelem i s Bluetooth

19 tipů na nejlepší levná sluchátka pro mobily. S kabelem i s Bluetooth

Levná přenosná sluchátka nabízejí za málo peněz hodně muziky. Vybrali jsme nejlepší modely v ceně od stokoruny do 1200 Kč.

18 Jaromír Puk

Dual DT-450: dobrý dostupný gramofon pro ty, kdo chtějí naskočit na vinylovou vlnu [test]

Dual DT-450: dobrý dostupný gramofon pro ty, kdo chtějí naskočit na vinylovou vlnu [test]

Dual DT-450 přináší velmi solidní protihodnotu za investované peníze - získáte pocit, že máte "kus gramofonu". Když vám navíc v rozpočtu zbude něco peněz na lepší přenosku, tak dostanete díky vibrace dobře absorbujícímu šasi opravdu dobrý základní Hi-Fi gramofon

1 Daniel Březina

16 nejlepších Hi-Fi sluchátek pro domácí poslech. Ceny začínají už pod tisícikorunou

16 nejlepších Hi-Fi sluchátek pro domácí poslech. Ceny začínají už pod tisícikorunou

Jako domácí sluchátka označujeme rozměrnější a pohodlnější sluchátka pro dlouhodobější poslech: například hudby u počítače, domácího Hi-Fi, ale i televizoru. Vybrali jsme ta nejlepší.

16 Jaromír Puk