Vlastníci, Nabarvené ptáče, Budiž světlo, Ostrým nožom, Staříci, Na střeše, Tiché doteky, Amnestie, Národní třída, Karel, já a ty, Hra, Abstinent. Dvanáct nejzajímavějších domácích a slovenských titulů, které se letos objevily v našich kinech.
Česká kinematografie letos zaznamenala velký úspěch, když se film režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče objevil po pětadvaceti letech v hlavní soutěži prestižního áčkového festivalu, v tomto případě toho benátského.
Samozřejmě pokud nepočítáme domácí filmy, uvedené na tom karlovarském. Film je zároveň českým kandidátem na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film, tím slovenským je snímek Budiž světlo, který si z Varů odnesl herecké ocenění pro jeho hlavního představitele. Vedle těchto dvou snímků vás seznámíme s desítkou dalších, které považujeme za to nejlepší z letošní filmové produkce v Čechách i na Slovensku.
Vlastníci
r. Jiří Havelka, Česko, 2019
Celovečerní debut divadelního režiséra a dramatika, herce, scenáristy a moderátora Jiřího Havelky (1980), který v něm autentickým a přitom mimořádně zábavným způsobem popisuje schůzi společenství vlastníků jednoho bytového domu. Film vychází z představení Společenstvo vlastníků divadla Vosto5, jehož je Havelka kmenovým autorem i hercem.
Ukazuje přitom, jakou moc dává vlastníkům bytových jednotek jejich právo rozhodovat o společných prostorách s vědomím toho, že díky tomuto vlastnictví mohou bojkotovat jakoukoliv snahu o nalezení společného řešení. Jde o moc, kterou jinak nemohou prokázat a nechat naplno projevit nikde jinde, než právě na schůzi SVJ (Společenství vlastníků jednotek).
Havelka ve Vlastnících představuje galerii lidských typů, odpozorovaných z reality. Jde o jakýsi sociologický vzorek společnosti, zastupující různé věkové, genderové, sociální i názorové či hodnotové skupiny. Nachází se mezi nimi idealisté, jednající ve prospěch celku, vypočítaví prospěcháři, lidé, ztracení v pocitech vlastní bezvýznamnosti i rafinovaní manipulátoři.
Postavy jsou karikovány skrze zvýraznění nějaké jejich stěžejní vlastnosti nebo příslušnosti k dané společenské vrstvě, ale přesto cítíme, že nejde o jednorozměrné karikatury. Postavy svým hodnotovým nastavením nebo způsobem, jak se staví k řešení problémů, reprezentují své životy, které si můžeme ve zkratce rekonstruovat na základě toho, jak se projevují na oné schůzi.
Vypjatá atmosféra na schůzi s osobními útoky i fackováním postupně graduje a nabývá absurdních rozměrů. Nikdo se s nikým neshodne, všichni se navzájem uráží, vytahují se kostlivci z minulosti i hříchy současné, vše jen proto, aby každý z účastníků zažil pocit, že on je vítězem.
Herecký soubor působí v této konverzační komedii jako sehraný tým, na němž je vidět, jak ho ta hra na lidskou malost baví. Společenství vlastníků v domě se stává obrazem celé české společnosti a stavu demokratického rozhodování v ní. Havelka poukazuje na to, jak snadno se vzdáváme spoluzodpovědnosti za stav věcí veřejných a delegujeme své pravomoci na někoho, kdo z nás tuto odpovědnost snímá.
Režisér tak poměrně přesně diagnostikuje a pojmenovává průvodní znaky agresivní, netolerantní a rozklížené společnosti, která se není schopna shodnout na žádném pozitivním společném jmenovateli. Je to obraz nás samých, naši hlouposti, malichernosti a ztráty soudnosti. Ve Vlastnících se poznáme.
Nabarvené ptáče
r. Václav Marhoul, Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019
Režisér Václav Marhoul (Mazaný Filip, Tobruk) se rozhodl zadaptovat slavnou předlohu Jerzyho Kosińského a vytvořil na základě ní umělecký film, který nekompromisní formou vypovídá o hranicích lidskosti ve světě, z něhož vymizel soucit a zůstala v něm jen nemyslitelná krutost, perverze a sadismus.
Hlavní hrdina, bezejmenný židovský chlapec (Petr Kotlár), je svými rodiči v roce 1939 poslán na venkov, aby tam u své tety bezpečně přečkal válku. Pěstounka ale zemře a on je tak nucen putovat sám od vesnice k vesnici. S tmavými vlasy, snědší pletí a hnědýma očima je považován za Žida či Roma, symbol nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí příslušníka „nečisté“ rasy, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Trpí hlady, je bit, šikanován a týrán, často musí bojovat o holý život a stává se svědkem mnoha krutostí, které jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni na něm i na sobě navzájem páchat.
Chlapcova duše ve světle prožitých válečných hrůz a toho, čeho musel být aktérem nebo svědkem, okorává a boj o přežití se mění v boj o záchranu vlastní lidskosti. Ti, s nimiž je konfrontován, ho zbavují víry v ní a namísto toho ho učí zlobě a pomstychtivosti.
Obrazy zla ale začnou po čase působit repetitivně a divák po nich otupí, stejně jako hlavní hrdina. To byl zřejmě i autorský záměr, aby se divák vžil do pozice ústředního hrdiny, který s přemírou násilí postupně ztrácí cit a stává se vůči okolnímu dění více apatický. Zároveň nás tím ale film a jeho režisér vybízí k tomu, abychom toto nedopustili, aby se společenská apatie vůči jakýmkoliv projevům zla nestala normou. V tom je přesah nebo poselství filmu ryze současné.
Umělecký ráz díla, daný především černobílou panoramatickou kamerou Vladimíra Smutného, ale tyto brutální scény výrazně tlumí či lyrizuje. Tam, kde by mohl režisér sáhnout k explicitnosti, si vystačí s poetickou zkratkou, náznakem nebo pohledem kamery mimo obraz.
Na sílu obrazu režisér sází i díky zvolenému způsobu vyprávění, kdy opouští vnitřní monolog vypravěče, tedy chlapce, z knižní předlohy a spoléhá se pouze na řeč obrazů. Psychologie postav tím trpí, včetně té hlavní, u níž se dostavuje pocit, že se stává jen projekcí nebo terčem okolního zla.
Václav Marhoul natočil ambiciózní opus o zápasu dobra a zla, kde nevinného jedince láme krutost okolního světa a nutí ho ptát se po vlastní humanitě. Jeho režisér si zaslouží obdiv za tu tvůrčí a producentskou umanutost, s níž se mu daří českého kandidáta na Oscara prezentovat na světových festivalech, včetně toho benátského, kde měl svou premiéru.
Budiž světlo
r. Marko Škop, Slovensko / Česko, 2019
Slovenským kandidátem na Oscara a držitelem hereckého ocenění z festivalu v Karlových Varech se stal druhý celovečerní film scenáristy, režiséra a dokumentaristy Marko Škopa. Zavádí nás v něm na slovenskou vesnici, kam se na Vánoce za ženou (Zuzana Konečná) a třemi dětmi vrací dobrosrdečný čtyřicátník Milan (Milan Ondrík), který pracuje v Německu, aby uživil svou rodinu.
Záhy po příjezdu však zjišťuje, že za zádumčivostí a neochotou se svěřovat nejstaršího syna Adama (František Beleš) vězí něco jiného než pro tento věk typické chování šestnáctiletých dospívajících. Ve vesnici se stala tragédie, sebevražda Adamova spolužáka, kterou vyšetřuje policie. Jedním z vyslýchaných je i Adam. Jeho otec se domnívá, že jde o pouhou formalitu, ale postupně se ukazuje, že by tato sebevražda mohla souviset s krutou šikanou, jíž byl chlapec vystaven. A že těmi šikanujícími byli členové polovojenské mládežnické organizace Obrana, jejímž členem se stal i Adam.
Milan zjišťuje, že s touto organizací a jejími xenofobními názory sympatizuje nejen jeho syn a otec, ale i místní samolibý farář, který má velký vliv na místní obyvatelstvo. Milan do Německa odešel, aby se měli jeho nejbližší dobře, ale rodina se v důsledku jeho absence rozpadá.
Režisér ve filmu velmi zručně propojuje celospolečenskou rovinu (polovojenské organizace, nacionalismus, držení zbraní, xenofobie, homofobie, role katolické církve, zkorumpovaná policie) vyprávění s tou osobní, rodinnou. V ní otevírá téma mezigeneračních vztahů a konfliktů mezi otci a syny a podob mužského jednání, s nímž je možné se identifikovat.
Milan Ondrík tuto cestu, jež vede k obnovení důvěry mezi otcem a synem, ve svém výkonu velmi dobře postihl. Film tak působivě vypovídá o křehkosti rodinných pout a o odpovědnosti za to, aby byly udrženy ve světě, z něhož se vytrácí soucit s bližními. Rodinná linie se tak přirozeně propojuje s tou společenskou, jež přichází s nesmlouvavou analýzou dnešního Slovenska a celé nacionalizující se Evropy, která ve jménu vlastenectví, obrany vlasti a ochrany tradičních hodnot dopřává sluchu silám, upomínajícím na to nejhorší z její novodobé historie. Marko Škop je pojmenovává a hledá možnosti, jak se jim ubránit.
Ostrým nožom
r. Teodor Kuhn, Slovensko, 2019
Život studenta Daniela Tupého (1984) byl zmařen 4. prosince roku 2005 na Tyršově nábřeží v Bratislavě, kde byl ubodán k smrti dodnes neznámým útočníkem. Policie pracovala s hypotézami, že za útokem na Daniela a dalších sedm lidí stáli neonacističtí skinheadi, později podsvětí, napojené na neonacisty. Občané se prostřednictvím protestů vyhraňovali vůči extremismu, dopadení pachatelů se ale komplikovalo a zájem o případ postupně vyhasínal. Nakonec obžalovaní stanuli před soudem, ale kvůli chybám a selháním ze strany policie i justičního systému byli osvobozeni. A nejsou potrestání dodnes, čtrnáct let od vraždy.
Tvůrci se bavili s napadenými, jejich příbuznými, s novináři, lékaři nebo právníky a na základě těchto výpovědí a rešerší se rozhodli přinést výpověď ani ne tak o samotné vraždě, ale především o nefunkčním systému, který zabránil jejímu potrestání.
Nejde přitom o biografický snímek, ale pouze inspirovaný skutečnými událostmi. To umožnilo tvůrcům lépe vyplnit bílá místa v případu, která v něm stále zůstávají. Tím, že je posunuli do fiktivní roviny, zároveň případu vraždy studenta a hlavně ukázce toho, jak funguje soudní mašinérie na Slovensko, dali mnohem obecnější výpovědní platnost.
Režisér ve vyprávění v postavě otce Ľuda Benka (Roman Luknár) propojuje společenskou rovinu tohoto případu s tou osobní. Společenskou tvoří boj otce se systémem, který není schopen zajistit vyšetření případu vraždy a spravedlivé potrestání viníků.
Umanutost otcova boje s větrnými mlýny, aby dosáhl spravedlnosti pro svého mrtvého syna, má za následek, že se mu rozpadá rodina. Ve svém osobním zápase totiž zapomíná na svou manželku Zuzanu (Ela Lehotská) a dceru Janku, které ho v těchto smutných chvílích potřebují nejvíce, a on se jim namísto toho vzdaluje. Ľudo si zároveň v sobě nese výčitky za to, jaký měl vztah se synem před jeho smrtí.
Režisér zvolil poměrně civilní způsob zpracování tohoto tématu. Rozehrává ho jako komorní psychologické drama výčitkami i zoufalstvím z nemožnosti domoci se spravedlnosti sžíraného otce, jehož perspektivou děj vnímáme. Roman Luknár v roli otce podává možná svůj životní výkon.
Film tak, i v kontextu vraždy Jána Kuciaka a jeho partnerky, přichází s velmi naléhavou otázkou, koho ještě budeme muset obětovat, aby se na Slovensku něco změnilo? V oblasti vymahatelnosti práva i v celkové atmosféře společnosti. Propojení fikce s realitou tu tvůrcům slouží jako výzva divákům, aby nerezignovali na touhu tento neuspokojivý stav změnit.
Staříci
r. Martin Dušek, Ondřej Provazník, Česko / Slovensko, 2019
Na poli celovečerního hraného filmu debutující scenáristicko-režijní dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník se pro vznik tohoto snímku inspirovala skutečnými událostmi. Ty jim poskytl případ hrdiny druhého i třetího odboje a emigranta Pravomila Raichla (1921-2002), který na přelomu tisíciletí přijel do Česka, aby exemplárně potrestal zločinného komunistického prokurátora Karla Vaše (1916-2012), zodpovědného mimo jiné za justiční vraždu generála Heliodora Píky.
Z amerického Oregonu přilétá na pražskou Ruzyň emigrant Vlastimil Reiner (Jiří Schmitzer), válečný veterán a bývalý politický vězeň. Je mu už hodně přes osmdesát, je připoutaný na invalidní vozík a do značné míry odkázaný na pomoc ostatních. Proto na něj už na letišti čeká Antonín Trčka (Ladislav Mrkvička), dávný kamarád z protikomunistického odboje.
Záhy vyjde najevo, že Vlasta přijel do Česka uskutečnit poslední misi svého života. Chce vypátrat a zabít komunistického prokurátora Václava Mráze, který v 50. letech v rámci vykonstruovaných politických procesů poslal na smrt či do kriminálu desítky českých vlastenců, včetně jich dvou.
Porevoluční soudy ho nedokázaly nebo nechtěly za jeho zločiny z 50. let potrestat a i od toho poslední odešel s osvobozujícím rozsudkem. Vlastimil přemluví Antonína, aby mu s akcí pomohl. Tonda si vypůjčí od vnuka starou obytnou dodávku a upraví ji tak, aby se v ní mohl Vlasta pohybovat. Oba starci vyrážejí na pro ně velmi obtížnou cestu za odplatou.
Nemohoucnost fyzická, především u Vlastimila, jemuž Tonda slouží nejen jako řidič, ale i jako pečovatel, se tu pojí s pocitem nemožnosti dobrat se spravedlnosti, který staříky vede k jejich zoufalému činu. Tělesné limity obou mužů pak ukazují, jak je pro ně tato jejich odyssea fyzicky bolestná.
Způsob zúčtování se zločiny komunismu odkazuje k žánru revenge filmů, který se tu pojí s žánrem road movie o cestě, jež se pro oba muže stává sama o sobě cílem a hořkou komedií o stárnutí, přátelství a fyzických strastech pozdního věku. Osmdesátiletý Ladislav Mrkvička a devětašedesátiletý Jiří Schmitzer ho nezakrývají a podávají tu výborné výkony, které budou určitě minimálně registrovány při nominacích na České lvy.
Režijní dvojice vážné téma vyrovnání se s komunistickou minulostí pojímá s jistou nadsázkou, ale především s citlivostí a empatií k oběma starým mužům. Zamýšlí se nad hodnotovým světem hrdinů druhého a třetího odboje, jimž touha po spravedlnosti neumožňuje smířit se s jejím nenaplněním. Akt odplaty se tu stává způsobem, jak se vyrovnat s absencí vymahatelnosti práva a současně jak důstojně uzavřít své životy.
Na střeše
r. Jiří Mádl, Česko, 2019
Na místě, jež má druhý celovečerní film herce, scenáristy a režiséra Jiřího Mádla ve svém názvu, se poprvé setkávají mladý, dvacetiletý Vietnamec Song (Duy Anh Tran) a penzionovaný gymnaziální profesor češtiny Rypar (Alois Švehlík).
Ten první je ilegálem, prchajícím před policií, ten druhý zapřisáhlým komunistou a člověkem, který rozmanitost světa vidí optikou čtenářů Parlamentních listů. Přesto se stane, že právě on mladému Vietnamci poskytne azyl ve svém bytě. Zprvu je odhodlán předat ho policii, ale jak se začne blíže seznamovat s jeho příběhem, rozhodne se mu pomoci s tím, aby bylo možné jeho pobyt zlegalizovat.
Ono budování vzájemné důvěry mezi starým, zahořklým mužem a mladíkem, který potřebuje, aby mu někdo věřil, je pro vyprávění klíčové. Z tohoto střetu zástupců dvou generací, národností a obecně odlišných světů totiž mohou vyjít oba jen posílení. Song o tu důvěru, již do něj někdo přes jeho problematickou situaci vkládá, a profesor zas o pocit, že ho někdo potřebuje.
Oba protagonisté jsou totiž takoví ztracenci ve světě, jemuž nerozumí a vzájemně se sobě stávají klíčem k jeho porozumění. Profesor učí Songa překonávat bariéru jazykovou, ten jeho zase tu technologickou při přístupu k médiím jako je internet. Ale nejen to, Song mu pomáhá vyrovnat se i s jeho rodinnou minulostí, kterou si díky svému pedantství a tvrdohlavosti hodně pohnojil.
Proměna profesora Rypara ze zahořklého pedanta a škarohlída, který se cítí zrazen vývojem doby i svými nejbližšími, v až rebelského osnovatele smělých plánů, vás díky hereckému výkonu osmdesátiletého Aloise Švehlíka bude hodně bavit. To on kraluje tomuto filmu a vede nás jeho emotivními zákrutami.
Zezačátku na nás nasadí eastwoodovsky podmračené čelo, ale pak ukáže, že je v něm i směsice klukovské a stařecké poťouchlosti a hlavně dobrosrdečnosti. Eastwooda zde nezmiňuji náhodou, protože film schématem vyprávění a hlavně proměnou hlavního hrdiny, k níž přispěje asijský mládenec, připomíná jeho Gran Torino.
To základní pnutí, jež přispěje k obohacení obou protagonistů, není nijak originální, ale jeho rozvinutí se plně vztahuje k domácí realitě a jejím problémům. Ať už je to vyrovnávání se s komunistickou minulostí nebo přezíravost majority vůči vietnamské menšině.
Snaha pomoci se tu stává motorem tohoto hořkosladce laděného vyprávění, postaveného na generačním, povahovém i národnostním kontrastu dvou hlavních postav. Z tohoto kontrastu těží humor snímku i poznání postav, jak si mohou být prospěšné, když se sobě navzájem otevřou.
Tiché doteky
r. Michal Hogenauer, Česko / Nizozemsko / Lotyšsko, 2019
Pětatřicetiletý Michal Hogenauer patří k nejslibnějším autorům nastupující režisérské generace. Ambice, minimálně evropské, neskrývá i jeho celovečerní debut, který natočil převážně v angličtině, s holandskými herci, mezinárodním štábem a v lotyšských kulisách.
Jeho hlavní hrdinkou je mladá dívka Michaela (Eliška Křenkovová), která přijíždí do ciziny pracovat jako au-pair pro rodinu z vyšší společenské vrstvy. Má se starat nejen o jejich luxusní dům se zahradou ve vilové čtvrti na předměstí, ale především o jejich desetiletého syna Sebastiana (Jacob Jutte). Již první setkání s rodinou však naznačí, že od ní bude očekáváno mnohem více.
Otec jí hned na začátku přiměje k tomu, aby podepsala seznam striktních pravidel a úkolů, týkajících se chodu domácnosti a výchovy syna. Rodiče na jejich plnění přísně lpějí a dávají dívce najevo, že pokud se jich nebude držet, její pobyt v rodině a na této pracovní pozici brzy skončí. Michaela nechce absolvovat předčasnou, potupnou cestu domů, protože by tím před svou rodinou přiznala, že selhala. A nechce přijít ani o nově navázaný vztah se zakřiknutým a odtažitým Sebastianem, k němuž si obtížně hledala vztah a jenž k ní přilnul. Postupně se tak začne podvolovat tomu, co zezačátku odmítala.
Režisér ve vyprávění pracuje s dvěma spojitými tématy. Jedním je téma manipulace, tím druhým je otázka morálních hodnot, jež jsou vlivem manipulace podrobovány zkoušce. Michaela je vystavena systematickému tlaku, který není násilný, ale vedený způsobem, díky němuž se začne odcizovat sama sobě. Film sleduje její proměnu z empatické bytosti v tu submisivně vykonávající příkazy jejich zaměstnavatelů a nastiňuje jednotlivé fáze manipulační strategie, jíž se stala obětí.
Eliška Křenková tuto proměnu díky svému minimalistickému herectví dobře zvládá. Těch vodítek k tomu, abychom její proměnu plně pochopili, je ale ve filmu trochu málo a musíme si je hodně domýšlet. Režisér se vyjadřuje v náznacích a snaží se o obecnější výpověď na téma manipulace a morálních hodnot, které se ocitají v ohrožení v důsledku této manipulace. V závěru se ale obecného vyznění vzdává ve prospěch připomenutí konkrétní kauzy, která tento příběh inspirovala a jež zpětně dodává celému příběhu jasnější smysl.
Debut Michala Hogenauera se tak pere s otázkou motivovanosti postav a vyzněním celého příběhu, ale ukazuje zároveň, že se tu rodí tvůrce, který má představu, jak vypadá současný evropský festivalový film. A to jak z hlediska témat, s nimiž pracuje, tak z hlediska formy.
Amnestie
r. Jonáš Karásek, Slovensko / Česko, 2019
K prezidentské amnestii Václava Havla z ledna roku 1990 a jí vyvolané vzpouře ve věznici v Leopoldově v půli března, kdy se vzbouřili vězni, často pachatelé těžkých zločinů, na které se nevztahovala, se vrací slovenský režisér, grafický designér a art director Jonáš Karásek (1976). Ten proslul jako tvůrce desítek oceňovaných reklam pro světové značky, kterým propůjčil svůj osobitý styl, založený na přitažlivém vizuálu a dynamickém filmovém střihu.
Efektní vizuální a zvuková stylizace se stává výrazným znakem i Karáskova druhého celovečerního filmu. Vězeňské scény působí syrově a autenticky, jako tavící kotel, který bublá. Sílící rozbroje mezi vězni a nespokojenost s tím, že z Leopoldova jich po vyhlášení amnestie odešlo jen pár, vedou ke vzpouře, jíž vyprávění graduje. A zároveň se v ní uzavírají předchozí načrtnuté vztahové linie.
Vzpoura ve věznici tvoří ale až poslední čtvrtinu 130 minutového filmu. Jejímu až hollywoodskému ztvárnění se zpomalenými a zrychlenými záběry a roztřesenou kamerou předchází nervní atmosféra zlomové doby přechodu z éry nesvobodné do té svobodné.
Vztahový thriller o manipulaci, zradě, lsti, ambicích a kostlivcích minulosti podle předlohy Radovana Dunaje Amnestia, ktorá rozpútala peklo, se totiž začíná odvíjet už na sklonku éry komunismu, kdy rozvíjí příběhy tří manželských párů. Revoluce, amnestie a vzpoura v Leopoldově jako dějinné události se pak stávají urychlujícím katalyzátorem jejich vzájemných propletených vztahů a vazeb.
Ty tři páry reprezentují různý způsob rezistence vůči totalitnímu režimu. Kdo mu odolával a za cenu jakých obětí a kdo s ním naopak kooperoval a jaké z toho měl výhody. Jejich charaktery se obnažují na pozadí dějinných událostí, přičemž motivace některých z nich, nebo situace, v nichž se ocitli, nejsou zcela uspokojivě prokresleny a vysvětleny.
Postavy nejsou napsány černobílé z hlediska toho, která z nich je zcela kladná nebo záporná, což přispívá k jejich nejednoznačnosti a tím zajímavosti, zároveň se ale kvůli tomuto pojetí nemůžeme s žádnou z nich plně identifikovat.
To byl ale tvůrčí záměr. Nahlédnout na dějinný zvrat a celou tu převratnou dobu méně idealisticky, vzpomínkově a více polemicky. A ukázat, jak na pozadí té ohromné euforie a pocitu národní jednoty už tehdy začal probíhat boj o moc. O to, jak získat nové pozice nebo si udržet ty staré z éry komunismu. Protože s idealisty, kteří tu revoluci rozpoutali, se vždy svezou i oportunisté, ochotní sloužit víceméně jakémukoliv režimu. Zvlášť když se ten nový režim buduje na základech toho odcházejícího.
Národní třída
r. Štěpán Altrichter, Česko / Německo, 2019
Film, vycházející ze stejnojmenné divadelní hry a novely spisovatele Jaroslava Rudiše, nás zavádí na panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy, kde má na zdech mapy slavných bitev a kde každý den cvičí, aby byl v kondici.
Jako znalec dějin a válek má pocit, že svět míří k zániku a že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha (Jan Cina), mladého kluka, s nímž natírá střechy panelových domů.
Večer pak každodenně vysedává v hospodě Severka, kde se občas s někým popere, protože je třeba ho „poučit o životě“. Chodí sem i proto, že se snaží zapůsobit na výčepní a majitelku Severky Lucku (Kateřina Janečková), která se mu líbí.
Když se pak v hospodě zjeví člověk, který převzal za Lucku její dluhy a chce ty peníze hned zpátky, Vandam se jí rozhodne pomoci, protože hrozí, že by o hospodu mohla přijít. Sehnat asi milion korun ale není jen tak a Vandam k tomu přistoupí se vší svou zbojnickou přímočarostí.
O Vandamovi se také traduje, že dal první ránu při demonstraci na Národní třídě v listopadu roku 1989 a že tím spustil revoluci. Kumpáni z hospody mu proto přezdívají „národní hrdina“. Jenom není jasné, na které straně při té demonstrace tenkrát stál. Ono to není tak těžké odhadnout, přičemž filmová adaptace jeho legendu demaskuje mnohem dříve, než tomu bylo v knize.
I díky tomu snadněji pochopíte, proč si Vandam v polistopadovém vývoji nepřipadá jako vítěz, kterému svoboda umožnila rozvíjet jeho schopnosti, ale naopak jako ten ponížený, odstrčený, uražený, zapomenutý, opuštěný. Stává se zástupcem lidí, kteří mají pocit, že na ně společnost zapomněla, že nenaslouchá jejich hlasu a oni proto obracejí svůj hněv nejen proti jejím elitám, ale vlastně vůči všem, kteří s nimi nesdílejí jejich pocit prohry.
Režisér Štěpán Altrichter Vandamův příběh podává jako směsici černé komedie a dramatu s mysteriózními prvky. Snaží se v něm dobrat pocitu lidí, kteří změnu po roce 1989 nevnímají jako tu k lepšímu a cítí se odsunuti na periferii zájmu současné společnosti. Režisér se snaží proniknout do duše jednoho z nich a popsat na jeho příkladu symptomy takové osobní i společenské frustrace.
Volí k tomu ale trochu problematickou cestu, kdy ve snaze přistupovat k postavě sídlištního rváče Vandama nezaujatě, s pochopením a shovívavosti, dochází k výsledku, v němž se tato postava jeví mnohem sympatičtější, než byl možná původní záměr tvůrců.
Karel, já a ty
r. Bohdan Karásek, Česko, 2019
Jedenačtyřicetiletý filmař, hudebník a pedagog na FAMU Bohdan Karásek točí již od poloviny devadesátých let krátké amatérské a experimentální snímky. Na jeho poslední dva středometrážní „bytové filmy" Lucie (2011) a Milostné písně (2013) nyní navazuje jeho celovečerní debut, do něhož obsadil sebe sama, profesionální herce (Jenovéfa Boková, Petra Nesvačilová, Miloslav König) i kolegy z pražské FAMU (Petr Marek, Vít Klusák).
Společně dali vzniknout něčemu, co označujeme termínem mumblecore. Tedy subžánru nezávislého filmu, který se vyznačuje nízkorozpočtovými náklady na jeho výrobu, civilním herectvím a konverzačním charakterem těchto snímků, zaměřených na osobní vztahy hrdinů.
V této jemné vztahové komedii se mladé manželství Saši (Jenovéfa Boková) a Karla (Miloslav König) ocitlo na mrtvém bodě. Saša cítí, že se její vztah s Karlem vyčerpal, a tak od něj na čas odchází. Cítí to tak vlastně oba, a proto si řeknou, že aby spolu mohli do budoucna zůstat, musí se nejdřív rozejít. Na zkoušku, že potom uvidí, jak dál. Saša po krátkém pobytu u podezřívavé kamarádky nachází azyl u Dušana (Miroslav Faderholz), starého známého, který jim kdysi hrál na svatbě. Oba se snaží zorientovat ve svých vztazích a vzájemně jsou si v tomto tápání oporou.
Karel, já a ty je úvahou na téma stálosti partnerských vztahů, vedenou na konkrétním půdorysu tří „titulních“ postav, u nichž ale ten trojúhelník není až tak milostný. Napětí nebo pokušení do něj vnáší další postavy, které se s těmi ústředními protínají.
Režisér vypovídá o nejistotách partnerských vztahů, ať už v nich jsme nebo z nich chceme vystoupit či odejít jinam. Pozorovatelská kamera Zdeňka Eliáše zachycuje autenticky působící dialogy, jež přibližují vztahové tápaní dnešních mileniálů, které se zas tolik neliší od jiných generací před nimi nebo po nich.
Co působí v tomto konverzačním formátu, který je dynamizován přechody s jazzovými bicími, trochu nadbytečně, je jeho takřka dvouhodinová délka. Ale i tak se Bohdanu Karáskovi, který si pod pseudonymem Miroslav Faderholz zahrál i postavu Dušana, podařilo natočit film, v němž limity nízkého rozpočtu obrací ve svůj prospěch a v němž se mu daří přijít s uvěřitelnou výpovědi o dnešních třicátnících.
Hra
r. Alejandro Fernández Almendras, Česko / Chile / Francie, 2019
Chilský scenárista a režisér Alejandro Fernandéz Almendras (Huacho, U ohně, Zabít člověka, Vůbec nic se nestalo) má českou partnerku Zdeňku, s níž má syna. Jeho novinka Hra, prostřednictvím níž se rozhodl vzdát poctu filmům československé nové vlny, se liší od jeho předchozí tvorby, v níž se zabýval sociálními a politickými aspekty chilské společnosti.
Toto je film mnohem osobnější, odehrávající se v Čechách a zkoumající velmi intimně současného moderního muže v jeho různých rolích. Inspirací pro jeho vznik se mu stala inscenace divadelní hry, jíž byl svědkem v jednom odlehlém moravském kraji. Do divadelního prostředí je i zasazen a s divadelní strukturou vyprávění pracuje. Film vznikl prakticky celý v Kladně, jež mu poskytlo i lokace jako Městské divadlo Kladno, hotel Kladno, kavárnu Chez Nous a další.
Mladý ředitel oblastního divadla Petr (Jiří Mádl) chce zrealizovat svůj sen, ambiciózní zmodernizovanou adaptaci Euripidova klasického dramatu o Faidře. Jenže během zkoušek přijde o dva hlavní protagonisty a město mu vyhrožuje krácením rozpočtu kvůli politickému obsahu jeho adaptace.
Navíc se ženatý Petr zamiluje do nově příchozí herečky Karolíny (Elizaveta Maximová) a rodinný život, kterého se dosud kvůli pracovní vytíženosti příliš moc neúčastnil ani jako manžel, ani jako otec malého syna, se mu začne rozpadat.
Krátce před premiérou ho obě ženy opouští. Jeho žena (Marika Šoposká) už toho má dost a Karolína prostě zmizí. Petr se na poslední chvíli snaží zachránit své dílo, ale hra je fiasko. Zničený začne lepit dohromady střípky svého rozbitého života.
Ocitáme se uprostřed milostného trojúhelníku, jehož zrcadlovým odrazem se stává děj antické hry o vášni, kterou se Petr rozhodl nastudovat a inscenovat. Děj filmu je rozdělen do pěti dějství, podobně jako divadelní hra, a objevuje se v něm tématika jak vztahová, tak ta dotýkající se umělecké tvorby.
Film obsahuje i jednu dlouhou a poměrně otevřenou erotickou scénu, která je umístěna uprostřed filmu. Právě ona se stala důvodem, proč se herečka Marika Šoposká, která byla původně oslovena pro roli milenky, této úlohy vzdala a domluvila se s režisérem na roli manželky. Milenku nakonec hraje Elizaveta Maximová.
Hra je film o pocitech, o vztazích, o lidech, kteří chybují a snaží se tyto chyby napravit. Protože jen díky tomu mají šanci porozumět své roli v rodině i v práci. Snímek má osobité tempo a náladu a jeho univerzálně sdělné téma má šanci oslovit milovníky artových melodramat.
Abstinent
r. David Vigner, Česko, 2019
David Vigner (1984) absolvoval v roce 2014 katedru filmové režie na pražské FAMU. Ve svém celovečerním debutu Abstinent se rozhodl prozkoumat téma alkoholismu mezi mládeží. Režisér se zabývá citlivou duší mladého člověka, závislého na alkoholu a otevírá komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti.
Devatenáctiletý Adam (Josef Trojan) je pacientem protialkoholní léčebny. Ocitá se tak na místě, které si většina lidí spojuje s už staršími, profesionálními opilci. Jenže realita je jiná. Alkoholově závislými se stávají čím dál častěji i velmi mladí lidé. Stačí k tomu málo.
Adam měl život před sebou. Zbývalo mu jen dodělat maturitu a podat si přihlášku na vysokou školu. Ale to nespěchalo, protože to bylo zároveň období, kdy se zdálo, že teď je ten správný čas na party s kamarády, obcházení barů a seznamování se s holkami. Jeho nejlepšího kamaráda Kamila hraje Šimon Fridrich, jeho milou Andreu pak Jessica Bechyňová.
Adam byl přesvědčený, že má všechno pod kontrolou. Pití vnímal jako účinný lék proti nudě, připadal si po něm mnohem odvázanější a vtipnější. A jeho rodiče (Kristýna Frejová a Lukáš Hlavica)? Ti byli v pohodě a díky bohu si ho moc nevšímali. Jenomže pak se to podělalo a přišel nevyhnutelný průšvih.
Adam se nedobrovolně dostal do léčebny. Zde přísnému odvykacímu režimu zpočátku vzdoruje, setkává se s dalšími pacienty a s jejich životy, poznamenanými alkoholovou závislostí. Negativní postoj k léčbě a v podstatě i k vlastnímu životu Adamovi vydrží do chvíle, než se sblíží s empatickým terapeutem (Vasil Fridrich). Nehostinné prostředí léčebny se pro Adama mění v útočiště a postupně se stává místem sebereflexe nedávné události, která nenávratně změnila jeho život a kvůli níž mu hrozí vězení. Autentičnost vyprávění je podpořena natáčením v areálu Psychiatrické nemocnice v Opavě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách
