Nejlepší české filmy roku 2018

Nejlepší české filmy roku 2018

Prezident Blaník, Úsměvy smutných mužů, Miss Hanoi, Hastrman, Jan Palach, Domestik, Toman, Zlatý podraz. Letos se objevilo nebývalé množství povedených domácích titulů a my vám přinášíme jejich přehled.

Minulý týden jsme vám představili výběr toho nejlepšího, co se v letošním roce objevilo v kinech nebo na DVD a Blu-ray nosičích v žánrových vodách sci-fi, komiksových adaptací, akčních filmů, hororů a thrillerů.

Druhý tento přehled jsme se rozhodli věnovat českým filmům, protože domácí kinematografie letos nabídla množství titulů, které opravdu stojí za pozornost. Nebylo tomu tak v předešlých letech vždy a myslím, že se to pozitivně odrazí na soupeření těchto snímků při udělování Českých lvů či Cen české filmové kritiky.

České filmy byly úspěšné i v kinech. Do desítky nejnavštěvovanějších snímků roku pronikly hned dva. Road movie Tátova volha režiséra Jiřího Vejdělka, kterou vidělo 344 tisíc diváků, a komedie, postavená na fyzické klauniádě Anny Polívkové, Po čem muži touží již vidělo více jak půl milionů diváků a stala se tak třetím nejnavštěvovanějším filmem roku.


Prezident Blaník

r. Marek Najbrt, Česko, 2018

Seriál Kancelář Blaník běžel na Streamu v pěti řadách od roku 2014. Při překlopení krátkometrážního formátu do toho celovečerního využili jeho tvůrci téma prezidentských voleb, které se samo nabízelo. Lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel) má byznys plán, největší v jeho životě, co s touto zemí provést.

Právník Tomáš Sokol mu stvrdí, že při kreativním výkladu ústavy by ho mohl realizovat prostřednictvím prezidentské volby. Ten plán souvisí s Číňany a dovádí do absurdna politiku ekonomické diplomacie prezidenta Zemana.

Žížala (Michal Dalecký) ale bohužel nestihne včas doručit na ministerstvo vnitra podpisové archy na podporu šéfovy prezidentské kandidatury, protože mu v tom zabrání gang pravdoláskařů v maskách s Václavem Havlem. Blaník se tak o tento post nemůže ucházet.

Protřelý lobbista ale přijde se záložním plánem, kdy si vytipuje kandidáty s reálnou šancí se na Hrad dostat a ty pak vydíráním začne lanařit na svou stranu pro uskutečnění jeho záměrů. Nebude asi překvapením, že vůči Topolánkovi použije Dalíka, vůči Horáčkovi oběti jeho sázkového byznysu a na Jiřího Drahoše použije kompromitující nahrávku intimního ražení.

Reální prezidentští kandidáti pak svým výskytem na plátně přistupují na Blaníkovu hru, protože nechtějí být za suchary. Účinkování celebrit a politiků je ale spíš taková neškodná kočkovaná, v seriálových hovorech po telefonu si Blaník dovolil být mnohem ostřejší.

V rozjeté korupčně-vyděračské šarádě se mu ale zjeví duch Václava Havla a Tonda začne bojovat s démonem havlismu v sobě. Cynika dožene jeho svědomí, probudí se v něm vlastenec, který už nechce dělat špinavé kšefty s velmocemi jako je Rusko a Čína a začne hledat někoho, kdo by zabránil realizaci jeho původního plánu.

Úvodní část, věnující se samotné kampani, má největší divácký potenciál, protože vychází z konkrétních kauz. Tím že ale scenáristé pracovali s událostmi v pohybu a nemohli znát v čase střihu filmu výsledek druhého kola prezidentských voleb, rozhodli se přijít s dvěma různými konci, z nichž byl nakonec použit ten, který skrze smích nabízí očistnou katarzi i těm, kteří si Miloše Zemana jako prezidenta na Hradě nepřáli.

Film se tak za pomocí satirického humoru snaží o léčbu rozdělené společnosti, když ukazuje, že i ten cynický šíbr Tonda Blaník plave v tom, kam by naše společnost měla směřovat. K Rusům a Číňanům ale ne, v tom je větší vlastenec než ti, kteří se za ně tak rádi označují.

Pokračování 2 / 12

Chata na prodej

r. Tomáš Pavlíček, Česko, 2018

Režisér Tomáš Pavlíček (1988) přichází ve svém druhém celovečerním filmu s hořkou komedií, která čerpá svůj humor z obtížné komunikace uvnitř rodiny a také z přiblížení fenoménu českého chataření a chalupaření, tak jak se mění v rozdílném vnímání napříč generacemi.

Chata na prodej má dobře vystavěný scénář s množstvím vypointovaných gagů i slovních špílců, jimiž se navzájem častují členové jedné rodiny, uzavření v prostoru auta a poté chaty v Posázaví. Režisér s nimi zachází jako s modelovými typy alá seriál Taková normální rodinka nebo trilogie o rodině Homolkových, ale jde o typy, odkoukané ze života a realistické, které vám připomenou členy vaší rodiny a situace blízké vaší zkušenosti s podobnými rodinnými sešlostmi.

To je velká přednost Pavlíčkova filmu, že i když s postavami zachází jako ve hře Škatulata, hejbejte se, aby využil komediální potenciál co nejvíc možností vzájemné interakce v této třígenerační rodině, stále cítíte, že to není pouhý konstrukt, ale snaha zachytit to podstatné z rodinné komunikace, plné neporozumění. Jestliže se neustále mluví o rozdělené společnosti, tak tady vidíme, že neporozumění začíná už od základní jednotky státu, jíž je rodina.

Režisérova potměšilá hravost je znát nejen ve způsobu, jak ve vyprávění na půdorysu jedné chaty a dvou aut s proměňujícími se řidiči i pasažéry postavy různě přeskupuje, ale i v jeho hře s motivy jako je kostým medvěda nebo knihy na chatě, s nimiž je možno rozpoutat malou rodinnou válku.

V těch hádkách, způsobených traumaty, vzájemnými antipatiemi i neochotou komunikovat se velmi dobře poznáte. Režisér nám nastavuje zrcadlo, na něž se nelze zlobit, že v něm máme nikoliv křivá, ale hádává ústa. Ve vyhrocených šarvátkách jejich protagonisté používají útočné i obranné prostředky, atmosféra postupně houstne, ale režisér včas umí upustit páru a přepnout z vyhroceného módu do toho komediálního.

Film tak připomíná charakterovou studií české mentality a jejích vad, ale podanou s humorným nadhledem. Ten humor je hořce ironický, nepitvořivý, vyvěrající z interakcí mezi postavami, které mají realistický základ a v nichž se poznáte.

Pokračování 3 / 12

Úsměvy smutných mužů

r. Dan Svátek, Česko, 2018

Prozaik a cestovatel Josef Formánek (1969) je jedním z nejúspěšnějších současných domácích autorů. Všechny jeho knihy nesou výrazné autobiografické rysy a je tomu tak i v případě jeho románu Úsměvy smutných mužů (2014), který je popisem nejhorší etapy spisovatelova života, kdy se ocitl v protialkoholní léčebně.

V prostředí léčebny se mimo jiných setkáváme se čtveřicí úspěšných, nebo kdysi úspěšných mužů v nejlepších letech. Spisovatelem Josefem (David Švehlík), sportovcem Honzu (Ondřej Malý), úředníkem Milanem (Jaroslav Dušek) a umělcem Tomášem (Ivan Franěk).

Hlavní postavou je spisovatel Josef. Po recidivě je odhodlaný s alkoholem definitivně skončit. A nejen to. Chce i od základu změnit svůj život. Cesta ze závislosti ale není jednoduchá a on vidí šanci v tom nahradit jednu závislost jinou. V tomto případě sportovní. Začne proto běhat. A zvolí si cíl opravdu nelehký, uběhnout maraton.

Přesně to udělal Josef Formánek, který se zúčastnil televizního pořadu České televize Parta Maraton. A o své bitvě s alkoholem se rozhodl napsat román se spoustou tragikomických situací, protože alkoholici jsou sice smutné existence, ale s mnoha veselými zážitky, které je do léčebny dostaly. Film tuto euforičnost, již alkohol poskytuje, zachycuje, ale mnohem větší důraz klade na to, jak si alkohol člověka podmaňuje a stává se jeho otrokem.

V ukázkách alkoholických extempore a fyzických projevů, s nimi spjatých, si režisér nebere servítky a umí být velmi syrový a jít až do krajností. A David Švehlík mu jde svým výkonem naproti. Ve své mimice, pohybech těla, hře očí a celkovém výkonu ukazuje a odstiňuje všechny fáze, jimiž alkoholik prochází. Od euforie, sebeklamů, propadů, přezíravé a vzpurné vzdorovitosti, sebelítosti, až po naprostou ztrátu soudnosti a důstojnosti.

Další pacienti léčebny na tom nejsou o moc líp. Přes dno lahve se tito pijáci dostali na samotné dno života. Alkohol jim vzal ženy, zdraví, majetek, přátele, děti, sebevědomí, sebeúctu, vlastní důstojnost. Teď hledají cestu zpět, někteří opakovaně a poznávají to, o čem se Josef Formánek vyjádřil v jednom z rozhovorů: „Pokud pijete, spolustolovníci vás objímají kolem ramen, pokud jste na dně, odvrátí se a pomoci vám nikdo nechce.“

Odtud i ladění filmu. Místy ironická, absurdní, černá, hořká, ale převážně smutná tragikomedie, stojící na dobrých hereckých výkonech, autentickém prostředí psychiatrické léčebny v Petrohradu u Jesenice na Rakovnicku a upřímném a tedy syrovém podání toho, co představuje boj s démonem alkoholu.

Pokračování 4 / 12

Miss Hanoi

r. Zdeněk Viktora, Česko / Slovensko, 2018

Režisér Zdeněk Viktora se ve svém debutu Raluca pokusil o film noir či erotický thriller po česku. A kriminální ladění má i jeho druhý celovečerní film z prostředí vietnamské komunity.

V lese je nalezen oběšený mladík, který před čtyřmi lety zabil čerstvou vítězku okresní soutěže krásy Hien Tran. Vietnamskou dívku a dceru místního boháče, za jejíž vraždu byl jako nezletilý odsouzen a umístěn do výchovného ústavu. Po dovršení plnoletosti byl z něho propuštěn, ale pobytu na svobodě si příliš dlouho neužil. Motiv vraždy se tedy zdá jasný a míří dovnitř místní vietnamské komunity, v níž je otec dívky, pan Tran, ve Varnsdorfu vlivnou osobou.

Na místo činu přijíždí z okresní kriminálky zkušený, ale značně svérázný vyšetřovatel, kapitán Kříž (David Novotný), který dostane tento zapeklitý případ na starosti. Podezřelý je v něm nejen otec, ale i bratr mrtvé dívky, který se po smrti Hien vytratil a nyní se znovu objevil v Čechách.

Kříž přitom není vůbec nadšený, když dostane k ruce místní policistku vietnamského původu Anh (Ha Thanh Špetlíková). Inteligentní, emancipovanou, energickou a ambiciózní dívku, která musí překonávat nejen předsudky místních, kteří nepřijali fakt, že Vietnamka může dělat policistku, ale i tlak ze strany vlastní rodiny, která se také nesmířila s výběrem jejího povolání.

Právě tato začínající policistka se stane Křížovou branou do světa místní vietnamské komunity. Pro ni samotnou se vyšetřování případu stane hned dvojí zkouškou. Jednak profesionální a také lidskou a tím o to víc psychicky náročnou, protože k aktérům případu měla hodně blízko.

Pátrání dvojici přivede do tržnice Sapa jako exotického světa uprostřed české metropole. Zde nechává režisér rozehrát noirovou atmosféru, odkazující k Čínské čtvrti. Ale i ve zbytku vyprávění se drží žánrových schémat, k nimž patří nejen parťácká chemie mezi nesourodými vyšetřovali, nahota nebo vypouštění kouřových clon ohledně toho, zda vraha hledat v majoritní společnosti nebo té minoritní.

Film s ní se opírá o kriminální zápletku, plnou zvratů, realisticky vylíčený svět uzavřené vietnamské komunity a sarkastický humor, který se proti stereotypům, spjatým s touto komunitou vymezuje a současně jich využívá k nahrávkám na slovní smeče. Jejich původce, kapitán Kříž, pak se svou mladou vietnamskou kolegyní Anh tvoří dvojici, jejíž parťácká chemie vás bude bavit.

Pokračování 5 / 12

Hastrman

r. Ondřej Havelka, Česko, 2018

Ondřej Havelka debutuje s adaptací ceněného románu Miloše Urbana, kdy v kulisách 19. století rozehrává variaci na příběh o Krásce a zvířeti. Johanes Salmon, baron de Caus (Karel Dobrý) se vrací někdy kolem roku 1830 do Staré Vsi pod Vlhoští, kde se má ujmout rodového sídla. Více než zámek po předcích ho ale přitahuje skromná usedlost v blízkosti rybníků, jejichž soustavu chce obnovit. Není v tom jen záměr stavitelský, ale i jiný, vycházející z jeho podstaty.

Baron s rybím jménem je totiž hastrman, který v sepjetí s přírodou, po letech cestování v cizině za doprovodu sluhy a společníka Franzla (Jiří Lábus), nachází štěstí. Seznamuje se s místními obyvateli, mezi nimiž ho zaujme rychtářova (David Novotný) dcera Katynka (Simona Zmrzlá).

Nespoutaná, živelná, temperamentní mladá dívka, brojící proti autoritám, včetně těch náboženských, která před kostelem dává přednost lidovým zvykům a rituálům. Katynka je nejen krásná, ale i sečtělá, vymykající se z průměru, dnešním slovníkem řečeno emancipovaná, takže není divu, že baronovo srdce k ní okamžitě zahoří láskou.

Ani ona k němu není imunní. Baron jí přitahuje svým světáctvím, galantností, vidí v něm únik z prostředí, které jí svazuje. Její svádění jen vybičovává jeho touhu, hnanou až k šílenství. Zároveň v něm ale hlodá pochybnost, zda by unesla tíhu jeho existenciálního tajemství.

Katynka svou výjimečností a krásou nepřitahuje jen barona, ale i většinu zdejších mladíků, učitele Vovese (Jiří Maryško) a považte faráře Fidelia (Jan Kolařík). Na milostnou rivalitu je zaděláno a Hastrman ji řeší po svém. Nečiní tak ale jen z důvodu zamilovanosti, ale i kvůli zpupnosti lidí vůči silám přírody, jimž on přirozeně přitakává.

Výrazný herec rolí vedlejších Karel Dobrý dlouho čekal na roli hlavní, do níž otiskl kus své démoničnosti, jež z něho vyzařuje. Není ale jen démonický při ztvárnění vnitřních běsů, které v něm probudila zapovězená láska, stejně tak umí být ironický, směšný, černohumorný. Sálá z něj animální pudovost, potměšilost, aristokratická nadřazenost i smutná rozpolcenost někoho, v němž se pere lidská podstata s tou zvířecí.

Vzbouřené city, jimiž se postavy nechají ovládat, jsou zasazeny do folklórního vyprávěcího rámce, v němž se prvky lidové tvorby potkávají s romanticko-hororovým příběhem o Krásce a zvířeti. Režisér Ondřej Havelka mu za pomoci zkušených spolupracovníků a dobře vybraných herců dovedl dát podobně uhrančivou podobu jako je pohled Hastrmana v podání Karla Dobrého.

Pokračování 6 / 12

Na krátko

r. Jakub Šmíd, Česko, 2018

Povídková novela Zmizet spisovatelky a scenáristky Petry Soukupové získala v roce 2010 hlavní cenu Kniha roku v soutěži Magnesia Litera. Režisér Jakub Šmíd (Laputa) si z ní vybral pro adaptaci prostřední povídku Zmizet a proměnil ji v komorní drama o milosrdné lži, která jednoho dne praskne.

Jakub (Jindřich Skokan) žije na ošuntělém sídlišti v severních Čechách se svou mámou (Petra Špalková) a starší, šestnáctiletou sestrou Pavlínou (Julia Issa). Sourozenecké šarvátky jsou u nich na denním pořádku, jejich rivalita je navíc ještě umocněna tím, že každý z nich má jiného otce. Ve škole zakřiknutý a nesmělý Jakub čelí šikaně spolužáků, kamarády moc nemá, ve fotbale mu to nejde.

Rád staví modely lodí nebo se toulá v přístavu. Jeho táta, kterého nikdy nepoznal, je totiž námořník, který se plaví na lodi ve Švédsku. Ví to od své mámy, která tak vysvětluje jeho nepřítomnost v rodině. Jakubovi otec chybí, vysnil si ho jako člověka, který dělá výjimečné zaměstnání, a proto nemůže být s ním.

Jakub se k imaginárnímu, v jeho představách vytvořenému otci upíná, staví ho na piedestal a vidí v něm zachránce od jeho problémů ve škole i v ženské domácnosti. Až se jednoho dne dozví, že jeho skutečný otec (Martin Finger) se neplaví po moři, ale žije nedaleko od něj. A že to není námořník, ale obyčejný chlap ze sídlištního bytu z vedlejšího bloku, který měl kdysi s jeho mámou románek.

Jakub najednou zjišťuje, že celý jeho dosavadní život byla lež. Zkusí se k tátovi nastěhovat, ale záhy poznává, že lednička, plná lahváčů, televize s fotbalem a pivní výchova v toho správného čutálistu, není to, co by ho oslovovalo. Přichází další logické zklamání, jehož uvědoměním pro něj tak trochu končí dětství.

Režisér o mikrokosmu rodinných vztahů vypráví realisticky, s citem, bez zbytečných klišé i uměle vyhrocených situací, nesentimentálně. Volí pomalé tempo vyprávění, které nám umožňuje napojit se na vnitřní prožívání především Jakuba a jemnější nuance příběhu, které herci zvládají dobře prodat.

Jakub Šmíd s využitím předlohy a scenáristické podpory Petry Soukupové vypovídá o odcizenosti, ztrátě iluzí, hledání sebe sama, o tom, jak je nesnadné změnit vzorce chování, které si člověk nese ze své rodiny, o špatné komunikaci v ní, o chybování záměrném i nezáměrném. O tom všem je Na krátko, které míchá zraňující krutost a křehkost mezilidských vztahů v poměru, který nebude vzdálený vaší vlastní zkušenosti.

Pokračování 7 / 12

Jan Palach

r. Robert Sedláček, Česko / Slovensko, 2018

Film režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Evy Kantůrkové se snaží postihnout osobnost studenta Jana Palacha (Viktor Zavadil) a důvody, které ho vedly k jeho meznímu protestnímu činu. Jan Palach totiž zůstává pro historiky trochu záhadou. Znám je jeho čin, kterým chtěl vyburcovat národ z letargie po srpnové okupaci, méně už on sám.

Tvůrci se tak za pomocí střípků z jeho života snaží ukázat, jak přemýšlel, jak přistupoval k druhým a jaký dopad na něj mělo to, čím žila celá společnost. Ve scéně na brigádě v Kazachstánu se představuje jako někdo, kdo nemá rád bezpráví na druhých a kdo se přes svou spíše neprůbojnou povahu dovede ozvat.

Jeho výlučnost je dobře patrná i ze scény po okupaci, kdy v univerzitní aule studenti zpívají písně Karla Kryla a on jako jediný mlčí a o to víc přemýšlí o jejich obsahu. Po srpnu se stává vážnějším, zamyšlenějším, citlivějším na všechny ty negativní jevy ve společnosti, které její vývoj vracely zase zpět. Ať už šlo o cenzuru v médiích nebo dezinformační vydávání novin okupačními vojsky. Nejhůř se ale smiřoval s odevzdaností, lhostejností a pasivitou lidí, s jejich ochotou nechat se znormalizovat, podrobit.

Jan zažívá zklamání z pedagogů na fakultě i některých spolužáků. Vnímá, jak lidé mění své postoje, jak se znovu začínají bát, jak jsou neteční, jak politici vydávají čím dál kompromisnější prohlášení. Volá po vnější radikální akci, ale když se mu nedostává sluchu, rozhodne se ji obrátit dovnitř, na sebe.

Film ukazuje, že to není jeden bezprostřední impuls, který by ho k jeho činu přivedl, ale celý souběh událostí, jež citlivého člověka, odmítajícího se smířit s opuštěním ideálů, které ještě před pár měsíci vnímal jako vůli národa, doženou do takto krajního řešení.

Režisér Robert Sedláček při zkoumání jeho motivací k němu i jeho samého zúročuje svou zkušenost s natáčením historických látek, jako byly televizní série České století a Bohéma. Film Jana Palach je oproti nim možná méně provokující, ale určitě se poctivě snažící o popsání toho, jaké společenské a politické okolnosti vedly mladého idealistického muže k tomu, že pro vyburcování druhých z letargie zvolil zrovna tuto krajní cestu.

Pokračování 8 / 12

Všechno bude

r. Olmo Omerzu, Česko / Slovinsko / Polsko / Slovensko, 2018

Cenu za režii si z letošního karlovarského festivalu odvezl Olmo Omerzu (Rodinný film) za zimní road movie podle scénáře Petra Pýchy. Režisér si v něm našel svá oblíbená témata střetu dětského a dospělého světa, nefunkčních rodinných vztahů, touhy po svobodě nebo iniciačních sexuálních zážitků, které se objevují i v jeho předchozích dvou filmech.

Márovi (Tomáš Mrvík) je čtrnáct a jeho kamarádovi Hedušovi (Jan František Uher) dvanáct. Mára ukradl auto, cestou nabral svého legračního a přerostle působícího obtloustlého kamaráda, který se na ni vybavil maketou zbraně a maskáčovým oblečením.

Společně se pak autem vydávají napříč republikou. Na své cestě postupně přiberou psa Šakala, kterého zachrání před utonutím a mladou stopařku Báru (Eliška Křenková), která je také na útěku. Od svého milence, s nímž se pohádala. Nezletilí kluci před ní machrují, vedou silácké řeči a hrají si na dospělé, ale něčím jsou to pořád malé vystrašené děti.

Kluci si užívají náhlou svobodu, kterou už možná nikdy nezažijí. Nemají peníze, jídlo ani náhradní oblečení, vezou si s sebou jen pocit, že teď mohou všechno. Jejich cesta ale končí v momentu, kdy Máru chytne policie. Na opačném konci republiky, než kde bydlí. A Heduš je neznámo kde.

Máru vyslýchá policistka (Lenka Vlasáková) s policistou (Martin Pechlát) a my spolu s nimi váháme, co je realita a co smyšlený chlapecký svět. Při výslechu na policii totiž klukovské bájení, popisující co na cestě zažili, dozná takových rozměrů, že je těžké odlišit pravou skutečnost od té vyfantazírované.

I cesta může být cíl a ta klukovská v promrzlé zimní krajině se stává jejich cestou dospívání. S žánrem road movie ale zachází režisér značně ironicky. Kluci nejsou žádní renegáti, prchající před zákonem, přesto jejich cesta za svobodou má své opodstatnění. Jakoby režisér říkal, že právě v jejich věku je sen o svobodě možná nejjednodušší naplňovat, byť ještě nemáte nárok na řidičák.

Směsice klukovského dobrodružství, sociálního dramatu a road movie, která lavíruje na hraně komedie a vážnějších podtónů, přináší za pomoci přirozených hereckých výkonů podmanivou výpravu do chlapeckého světa a jeho hledání cesty k dospělosti.

Pokračování 9 / 12

Odborný dohled nad výkladem snu

r. Pavel Göbl, Česko, 2018

Režisér Pavel Göbl před čtyřmi překvapil, když jako režisér ryze komerčních projektů typu Veni, vedi, vici přišel s nízkorozpočtovým a černobíle nasnímaným snímkem Odborný dohled nad východem Slunce. O třech kamarádech, kteří se rozhodnou pomstít někdejšímu vyšetřovateli Státní bezpečnosti, který jim v minulosti hodně ublížil. Teď po revoluci provozuje hospodu v místě, kam se přestěhují. Jde o severočeské město na česko-německém pomezí.

I v pokračování jejích příběhů se setkáváme se stejnou trojicí ve složení Muzikant (Vratislav Brabenec), Zloděj (Jozef Polievka) a Cirkusák (Jiří Vymětal). Jejich estébák (Jiří Lábus), jemuž se rozhodli pomstít tím, že mu odpustí, nadále provozuje onu hospodu a oni tak na počátku druhého dílu řeší otázku, kam budou chodit na točené pivo. Rozhodnou se ji vyřešit dojížděním do nedalekého Polska.

Mezitím se v jejich novém domě objeví sudetská Němka Babička (Anna Langrová). Dům, ve kterém pánové žijí, byl její rodný, a ona trvá na tom, že v něm chce přespat. Holka (Nikol Fischerová), která s nimi v domě žije, je bývalá prostitutka, která se stala jejich hospodyní. Je těhotná, ale nechce pánům sdělit, se kterým z nich potomka očekává.

V této době se pánové dovědí o „kouzelném čaji“, který před válkou „objevil“ zakladatel místní zahrádkářské kolonie, jenž se ukáže být mužem, kvůli němuž má Babička špatné svědomí. To vede i k jejímu nenápadnému odchodu z domu, z něhož se bez rozloučení vytratí.

Hudebník, literát a člen nejslavnější české undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe Vratislav Brabenec (1943) jako již takřka mytická postava českého disentu nepřestává fascinovat. Vzpomínky jeho i jeho přátel režisér ve filmu skládá do etud, v nichž se autenticita mísí se surrealistickou fantazijní hravostí, stejně jako minulost s přítomností.

Odborný dohled nad výkladem snu tak představuje svéráznou podívanou a snahu filmaře Pavla Göbla o komplexní dílo, přesahující žánrová a formální pravidla. Profesionalita se střetává se syrovostí, autenticita s umělostí. Nejednoznačný výsledek bude muset posoudit každý divák podle svých vlastních preferencí a bude jistě záviset na jeho sympatiích k charizmatu Brabencova kolektivu, oblibě disidentské estetiky a ochotě vyjít z konformní divácké zóny.

Pokračování 10 / 12

Domestik

r. Adam Sedlák, Česko / Slovensko, 2018

Režisér Adam Sedlák dal už v seriálu Semestr pro internetovou televizi Stream najevo, že se nebojí formálně progresivního uchopení látek, s nimiž pracuje. Ve filmu Domestik tuto konceptuální promyšlenost dává do služeb příběhu o postupném rozpadu nejen vztahu, ale i duše a těla dvou lidí.

Roman (Jiří Konvalinka) je vrcholový cyklista, který ale na ten vrchol nikdy nedosáhl. Po zranění se dostává za pomoci přísného individuálního režimu zpět do formy. Cítí, že mu pomalu ujíždí vlak a je ochoten udělat cokoliv, aby se dostal mezi ty nejlepší.

K cyklistickému trenažéru si časem pořídí domů do společné ložnice i kyslíkový stan, který mu má pomoci nastartovat výkonnost. Nutí v něm přespávat i svou ženu Šarlotu (Tereza Hofová), učitelku v mateřské školce, která má také své touhy. Roky běží, a protože je o něco starší než Roman, cítí, jak ji tikají biologické hodiny. Chtěla by dítě a je ochotná pro zvýšení plodnosti podstoupit téměř cokoliv.

Máme tu tedy před sebou dva umanuté partnery, z nichž každý touží po něčem jiném a nejsou ochotni se domluvit na nějakém společném jmenovateli. Vidí jen svůj cíl a ve snaze o jeho dosažení ztrácí empatii k tomu druhému a schopnost sebereflexe vůči sobě samému. Díky tomu postupně ztrácí kontakt s realitou, nebo přesněji si vytváří realitu svou.

Repetitivně zachycené úkony, ať už jde o souložení, večeře, tréninky na trenažéru, polykání prášků nebo vážení, podávané v dlouhých záběrech, zesilují pocit nesnesitelnosti z dívání se na život tohoto páru a připravují nás na „šokující“ finále, do něhož si projektujeme naše divácká očekávání, jak to s tímto párem dopadne.

Záměrná strojovost a mechaničnost se tu stává součástí dotaženého formálního konceptu, jak zachytit vztah, z něhož vymizela empatie, a zůstalo jen sobecké prosazování vlastních zájmů. I herci jsou součástí režisérova konceptu, v němž se více než na psychologii postav vsází na jejich tělesnou proměnu, korespondující s tím, jak jejich psychická i fyzická stránka upadá.

Film působí velmi fyzicky, tělesně a postupně přechází od žánru klaustrofobního psychothrilleru či psychodramatu k žánru body hororu, jaké točí třeba David Cronenberg. Jeho děsivost vězí v tom, že ukazuje, jak jsou lidé ve své sebezničující sebestřednosti schopni zajít daleko. Nekompromisní forma koresponduje s nekompromisním obsahem, přičemž Adam Sedlák dává najevo, že tu máme režiséra, který má cit pro obojí.

Pokračování 11 / 12

Toman

r. Ondřej Trojan, Česko / Slovensko, 2018

Muž mnoha jmen, komunistický šmelinář a šedá eminence v pozadí politického dění tzv. Třetí republiky. Zdeněk Toman (1909 - 1997) se po válce dostal na pozici šéfa zahraniční rozvědky. A byla to právě vysoká funkce, která mu otevřela zdroj obřích zisků.

Pod diplomatickým krytím a se svými kontakty v Londýně získával kšeftováním na černém trhu peníze pro komunistické předvolební kampaně. To vše s požehnáním generálního tajemníka komunistů Rudolfa Slánského, s nímž sdílel židovský původ.

Zároveň se zásadním způsobem podílel na pomoci pro židovské navrátilce a uprchlíky ze všech koutů východní Evropy, při koordinaci jejich deportací přes Československo do Palestiny. V roce 1947 pak obchod s lidmi vyměnil za obchod se zbraněmi, dodávanými formujícímu se židovskému státu Izrael.

Komunistická strana ze všech jeho obchodů profitovala, ale ne tolik, kolik by si představovala. Toman se o pohádkové zisky dělil dost nerad, což uspíšilo jeho strmý pád. Jeho chráněnec Rudolf Slánský od něho dal ruce pryč a on byl v dubnu roku 1948 zatčen.

Z jeho příběhu mohl vzniknout napínavý politický nebo špionážní thriller, odehrávající se na pozadí nepříliš zmapovaného období tzv. Třetí republiky, tedy let 1945 - 48. To by ale režisér Ondřej Trojan musel víc fabulovat, dramaticky přibarvovat a dělat kompromisy na úkor reality. On zvolil jinou cestu, při níž zůstal věrný historickým dokumentům o této postavě a době, na úkor dynamiky vyprávění.

Trojanův přístup k vykreslení této doby je pečlivý a faktograficky poctivý, přičemž hlavní důraz klade na jednotlivé hráče probíhajícího boje o moc a převzetí vlády ve státě. V tom si počíná podobně jako režisér Robert Sedláček v seriálovém cyklu České století (2013), který byl také postaven na „mluvících hlavách“.

Ve filmu vystupuje na sedmdesát postav, což je počet spíš na minisérii než na samostatný film. Pro diváckou orientaci mezi nimi zvolil režisér metodu vyskakujících štítků se jmény a funkcemi, jež zastávali. A dobově věrně působí i výpravná, technická stránka filmu. Film měl rozpočet okolo 50 milionů korun a ty jsou v řemeslném zpracování všech složek filmu od výběru lokací, přes kostýmy, masky až po svícení vidět.

Jiří Macháček pak Tomanovi jak muži, tahajícímu za nitky v pozadí, dává směsici prvorepublikového světáckého šarmu a komunistické oportunistické přizpůsobivosti, dobře patrné už z toho, jak mění jména podle toho, ke komu se zrovna chystá přichýlit.

Pokračování 12 / 12

Zlatý podraz

r. Radim Špaček, Česko, 2018

Režisér Radim Špaček (Pouta) se opřel o knižní publikaci dvojice novinářů Jakuba Bažanta a Jakuba Závozdy s názvem Nebáli se své odvahy - Československý basketbal v příbězích a faktech (2014) a rozhodl se na základě ní vyprávět příběh největšího poválečného úspěchu československých basketbalistů, kteří se v roce 1946 stali v Ženevě mistry Evropy.

Historické drama přitom vychází ze skutečných, ale ne až tak známých osudů našeho basketbalového týmu. Prolíná se v něm láska, dějiny a sport, což film činí atraktivní pro širokou škálu diváků. Někdo upřednostní linii milostnou, jiný tu sportovní, další nastínění historického pozadí let 1938 - 1951, kdy Československo zachvátil nejprve nacismus a poté komunismus.

Film ukazuje, jak se politika snažila hráčům, jejich trenérům i sportovním funkcionářům lámat páteř. Vytváří jasné paralely mezi nacistickým a komunistickým režimem v míře ochoty s těmito zločinnými režimy kolaborovat. A to na odlišném příkladu trenéra Valenty (Stanislav Majer) a funkcionáře Hrabala (Ondřej Malý), ale i neochoty hlavního hrdiny, hrajícího trenéra Františka Prokeše (Filip Březina) donášet na hráče v jeho týmu.

Politika výrazně ovlivňuje i romantickou linii mezi Františkem a jeho vyvolenou, osudem pronásledovanou polskou Židovkou Michelle (Patrycja Volny), kterou potká v Ženevě během mistrovství Evropy. Do jejich vztahu zasáhnou události Února 1948 a světa, rozděleného železnou oponou.

Vývoj jejich melodramatického příběhu, stejně jako stavba vyprávění, které působí z hlediska skoků v čase trochu překotně a uspěchaně, je poznamenaná nezkušeností scenáristického tria. Co si ale producent Jaroslav Bouček pohlídal, je výpravnost snímku, který stál 100 milionů korun.

Jde o dobovou podívanou, na níž se podíleli zkušení profesionálové jako kameraman Vladimír Smutný, kostýmní návrhářka Simona Rybáková nebo architekt Jiřího Sternwald. K povedené stylizaci se pak přidává hudba slovenského skladatele Jakuba Kudláče, který dobovou swingovou hudbu míchá s elektronickými, tepavě ambientními plochami způsobem, který si určitě zapamatujete.

Radim Špaček se pro realizaci látek, vztahujících se k naší nedávné minulosti, ukazuje být vhodným tvůrcem. Ve Zlatém podrazu připomíná sportovní momenty z naší historie, na něž můžeme být právem hrdi. A sportovce, kteří navzdory panujícím poměrům neztratili svou tvář.

Speciál: Filmy, které musíte vidět

Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách

Určitě si přečtěte

Články odjinud