Předloni dánský režisér Lars von Trier na festivalu v Cannes uváděl svůj film Melancholia. Dost nešťastně se přitom zamotal do svého rozumování při odpovědi na otázku o svém německém původu a nacistické estetice. Mediální poprask, způsobený jeho citacemi, vytrženými z kontextu, způsobil, že byl z festivalu „vyhoštěn“.
Každý jiný filmař by se asi urazil, ale na známém provokatérovi bylo i přes kajícná slova vidět, že si svou pozici persony non grata užívá. O tom nás ostatně přesvědčila promo kampaň k jeho novému, dvoudílnému snímku Nymfomanka, jehož první část vstoupila na Štěpána do našich kin.
Promyšlená reklamní kampaň
V této kampani měl režisér přelepená ústa leukoplastí, což bylo možno vykládat minimálně dvěma způsoby. Buď jako ironický vzkaz pořadatelům canneského festivalu, že žádné další přeřeknutí už nehrozí, anebo jako hrdý signál, že jeho nový film mluví sám za sebe a nepotřebuje žádné další mediální vysvětlování.
Trierův manifest mlčení byl nejen vtipným gestem, ale i součástí velmi promyšlené reklamní kampaně k filmu, kde každá další zpráva, teaser, trailer, plakát či vyjádření některého z protagonistů snímku přiživovala napjatá očekávání, spjatá s tímto počinem.
Začít můžeme třeba od série čtrnácti plakátů k filmu, na nichž slavní herci předstírají orgasmus. Pokračovat zkazkami amerického herce Shii LaBeoufa, že herečtí protagonisté nebudou sex simulovat, ale bude skutečný. A že budou existovat dvě verze. Jedna hardcore a druhá softcore.
Tyto dohady už před uvedením snímku popřela producentka filmu Louise Vesth, když prohlásila, že se sexuálně explicitnější scény budou natáčet s pomocí dublérů a vizuálních efektů. Lars von Trier nechá známé herce sex při souložích pouze předstírat a následně ty samé scény natočí s pornohereckými dubléry, kteří už nic markýrovat nebudou. Posléze se tyto scény v postprodukci digitálně zkombinují. Od pasu nahoru tak uvidíme hvězdy, od pasu dolů dubléry.
Marketingové oddělení společnosti Zentropa zkrátka odvedlo skvělou práci, která filmu zajistila pozornost už od samotného zveřejnění jeho názvu. Nymfomanka nyní vstoupila do kin, díky čemuž by měly ustat spekulace, jak moc explicitní budou erotické scény, jakou verzi uvidíme či zda herci sex opravdu jen simulují.
„Cenzurovaná“ verze?
Lars von Trier je ale lišák a obratný obchodník a v mediálním pábení pokračuje dál. Do kin totiž během vánočních svátků (Cítíte tu ironii vzhledem k tématu filmu?) vstupuje verze, kterou sám režisér v titulku před začátkem filmu označuje jako zkrácenou a cenzurovanou. S jeho vědomím, nikoliv však podílem.
Oba díly Nymfomanky po tomto „cenzurním“ zásahu trvají po dvou hodinách, v únoru na Berlinale pak má být uveden režisérský a „necenzurovaný“ sestřih obou filmů, který bude v celkové délce o hodinu a půl delší. První díl bude delší o půl hodiny, druhý, z povahy vyprávění mnohem hutnější a asi i sexuálně odvážnější, naroste o hodinu času.
Lars von Trier ví, jak se dá s nálepkou „cenzurováno“ výborně obchodovat a naznačuje nám, že ty sexuálně nejotevřenější scény nás čekají až v režijním sestřihu, který možná půjde do distribuce po uvedení obou dvou kino verzí, možná se ho dočkáme až na DVD nosičích.
Nemůžu pochopitelně odhadovat, jak bude režijní nebo nezkrácený sestřih vypadat, ale po zhlédnutí „cenzurované“ verze prvního dílu se domnívám, že o větší explicitnost erotických scén tu primárně nepůjde. A pokud ano, tak tyto scény budou mít v struktuře vyprávění svůj přesný účel, tak jako v této kratší verzi.
Prostřednictvím vzbuzování těchto lechtivých očekávání nám totiž Lars von Trier jako divákům nastavuje zrcadlo a říká nám, po čem v dnešní bulvarizované době prahneme. A usvědčuje nás z toho, že bez těchto vábniček by bylo mnohem obtížnější k tomuto projektu přitáhnout naši pozornost.
Problematické rozdělení na dva díly
Rozdělení na dva díly můžeme po zhlédnutí toho prvního vnímat různě. Z obchodního hlediska je pochopitelné. Divák zaplatí dvojí vstupné. Má ale i čistě racionální důvod. Čtyřhodinový, v režijní verzi pěti a půl hodinový epos, plný metafor, by byl pro běžného, mainstreamového diváka na jeden zátah asi obtížně stravitelný.
S přihlédnutím k potměšilému charakteru Trierovy povahy a jeho utahování si z hollywoodských konvencí je toto rozpojení možné brát i jako ironický výsměch všem těm Kill Billům (v menší míře) a Hobitům (v té větší), které jsou z obchodního hlediska natahovány do rozměrné a vícedílné stopáže.
Problematické se toto rozdělení ale jeví být především v souvztažnosti k literárnímu rámci vyprávění Nymfomanky, který plně doceníme až po zhlédnutí obou dílů. Jednotlivé náznaky toho, co nás čeká 9. ledna v kině v druhém díle, ale už teď dávají na vědomí, že máme před sebou opravdu komplexní dílo o lidské sexualitě, které vypovídá o absenci citů a neschopnosti lásky jak takové.
A v takovém díle je opravdu jedno, jestli je penis Shii LaBeoufa pravý nebo dublérův. Neboť zde o žádnou lacinou pornografickou senzaci nejde.
Samozvaná nymfomanka
A teď už k samotnému ději, který není nijak složitý. Starý mládenec Seligman (Stellan Skarsgård) najde během jednoho šerého deštivého podvečera ležet v zapadlé špinavé uličce zmlácenou ženu. Chce zavolat sanitku nebo policii, ale když to žena odmítne, vezme ji jako správný gentleman k sobě domů. Ošetří ji, nabídne ji čaj a nechá ji u sebe trošku zotavit.
Ona mu na oplátku začne vyprávět příběh svého pohnutého života, který ji dovedl až do jeho pokoje. Od útlých dětských let po věk, v němž se právě nachází. Joe (Charlotte Gainsbourg), jak se žena jmenuje, začne samotářskému intelektuálovi barvitě líčit své sexuální prožitky, které ji vedly k tomu, že sama sobě diagnostikovala nymfomanii.
Sexuální kronika
První část filmu se zaobírá jejím mládím a dospíváním a s nimi spjatými iniciačními a formujícími sexuálními zážitky. V tom druhém se dostaneme do její dospělosti. Zde se také dozvíme, co Joe provedla, nebo jak se chovala, že se následkem toho objevila brutálně zbitá tam, kde jí Seligman našel.
V prvním dílu, mapujícím polovinu jejího dosavadního života, Joe popisuje, kdy začala objevovat a vnímat vlastní sexualitu. Kdy a za jakých okolností u ní došlo ke ztrátě panenství i jak byla postupně ve svých erotických hrách čím dál důmyslnější a odvážnější. A i to, jak celou dobu brala lásku jako obtížnou věc, které je třeba se vyvarovat.
Na pozadí těchto sexuálních zážitků se seznamujeme s jejím otcem (Christian Slater), matkou (Connie Nielsen), prvním sexuálním partnerem Jerômem (Shia LaBeouf), který se pro ni stal překvapivě osudovým mužem i dalšími milenci.
Metaforické paralely
Vyprávění Joe je rozděleno do osmi kapitol, jejichž názvy (1. Zkušený rybář, 2. Jerôme, 3. Paní H., 4. Delirium, 5. Varhanní škola, 6. Východní a západní církev (Tichá kachna), 7. Zrcadlo, 8. Pistole) odkazují k metaforickým asociacím, které její příběh vyvolává v tichém a empatickém posluchači Seligmanovi.
Seligman se snaží jejímu chování porozumět, ale jeho racionálně estetické myšlení se tomu vzpírá. Joeiny skutky intelektualizuje a vyhodnocuje do podoby příměrů, metafor a archetypů. Tím je zároveň před sebou samým i ženou, která má sama o sobě velmi nízké mínění, omlouvá.
Živočišná a impulzivní Joe mu věcně přízemním a detailním způsobem líčí své prohřešky a kopulační historky a intelektuálně založený muž je s chápavostí pohádkového dědečka zasazuje do metaforických paralel, kterým naopak on dobře rozumí.
Jak souvisí muškaření se sváděním?
Když mladá Joe (Stacy Martin) soutěží s kamarádkou o to, která z nich ve vlaku během cesty svede víc mužů, dává to Seligman do kontextu s rybařením a reakcí ryb na třpytku. Což dokreslují patřičné dokumentární záběry muškaření.
Podobně zachází i s dalšími momenty z jejího sexuálního života. Joeina ztráta panenství se proměňuje v matematický příklad, přičemž magie čísel 3, 5, 8 zrcadlí počet přírazů, jimiž ji Jerôme defloruje. A nejen to. Naznačuje, kolik kapitol (5) obsahuje první díl a kolik (3) jich zbývá ještě dovyprávět příště. Nebo jak má tato Fibonacciho posloupnost čísel blízko k počtu písmen ve jménu Johana Sebastiana Bacha.
A tak bychom mohli pokračovat. Od hlavní linie jsem posluchačem Joeina vyprávění přenášeni k Pythagorovi, Edgaru Allanu Poeovi, výtvarnému umění nebo polyfonické trojhlasné symfonii. V posledně zmíněném případu se plátno rozdělí na tři části a my pozorujeme souběžně Joeino milování s třemi muži, z nichž každý z nich jí nabízí odlišný typ rozkoše.
Ironický odstup
Metafory jsou obrazově doprovázené ilustračními záběry například z přírodovědného dokumentu, to když režisér vytváří poměrně jednoduché paralely mezi chováním lidí a zvířat. Na plátně se objevují ale i čísla, geometrické obrazce a jiná popisná grafika.
Tyto obrazové metafory, plné prostřihů, montáží, vsuvek, nákresů a fotek, se pro něj stávají prostředkem k odlehčení děje, který se od komedie posouvá k čím dál tragičtějšímu a drásavějšímu vykreslení Joeiny sebedestruktivní osobnosti.
Tento odstup používá režisér i jako chytrý obranný štít proti těm, kteří by ho chtěli nařknout z laciné snahy šokovat. Což není třeba, protože erotické scény ve vyprávění slouží především k vykreslení charakteru postav a situací, v nichž se nacházejí. Nikoliv jako vzrušivý stimulant nebo samoúčelně provokující prvek.
Pornografickým klišé se Trier naopak vysmívá, třeba ve scéně, kdy si Seligman představuje Joe jako necudnou studentku ve školním úboru, která si před tabulí lascivně pohrává s pravítkem.
Nymfomanie jako bolestné prokletí
Natočit film o závislosti na sexu bez erotických scén by asi působilo směšně nebo alibisticky. Trier není žádný puritán, erotické scény jsou otevřené, ale dle mne ne až tolik jako v případě filmu Život Adèle, kde mělo toto jejich pojetí přesný smysl. Tak jako v případě Nymfomanky.
Lars von Trier je na jedné straně víc poetizuje a symbolizuje, na té druhé má od nich i větší ironický odstup. Tento odstup souvisí s nastavením samotné postavy Joe.
Joe chápe soulož jinak než většina lidí. Ne jako naplnění lásky, ale jako prostředek k ukojení vlastní rozkoše či způsob, jak manipulovat druhými. Joe se chová svobodomyslně a následuje své instinkty, touhy a fantazie, díky čemuž se postupně vyděluje ze společnosti, která vzývá jiný model lásky. Alespoň navenek.
Nymfomanie v Trierově chápání postavy Joe není ukázána jako něco, co by mělo být snem většiny mužů. Ale naopak jako prokletí, spojené s drásavým stavem, který ženu až bolestně vnitřně užírá. Joe na konci první dílu při souloži Jerômemu říká, že nic necítí a ukázky z druhého dílu, jež běží pod závěrečnými titulky, naznačí proč příště přijdou na řadu dva černoši, bičíky a jiné.
Zcizující prvky
Pokud bychom se postavu Joe a její jednání pokusili zařadit do kontextu Trierovy tvorby, nalezneme společné znaky především s jeho posledními dvěma filmy. Antikristem a Melancholií. V nich jsou ženy ukázány jako rozběsněný a destruktivní živel, zachycený v emocionálně vypjatých situacích. Ženy tyto rysy svého chování přenáší i do přístupu k vlastní sexualitě.
Nymfomanka volnou trilogii deprese uzavírá a přebírá nejen její tematické rysy, ale i ty formální. Tedy dělení díla na kapitoly, jež má blízko k literární struktuře. V tomto případě bildungsromanu (vzdělávací román), který ve své klasické formě pojednává o duchovním, psychologickém a společenském rozvoji hrdin(k)y ve fázi přechodu z dítěte na dospělého.
Zde jde o sexuální zrání mladé ženy. Jednotlivé kapitoly, popisující v ich-formě tento proces, jsou doplňovány zcizující komentáři režisérovými, které obrazem doplňují to, co hrdinka říká slovem. Rovněž hudba mu slouží jako nástroj komentáře k příběhu či manipulace s ním a je jedno, jestli je jejím autorem Bach, Šostakovič nebo skupina Rammstein.
Žánrová nespoutanost
Režijní hravost, která celým filmem prostupuje, se promítá i do Trierovy neochoty spoutat se nějakými žánrovými pravidly, což je typický rys jeho tvorby. Epizodická struktura a dělení na kapitoly mu umožňuje pohybovat se v rámci hned několika žánrů.
Iniciační příběh, psychologická studie, komedie, melodrama, zatím víc tušené drásavé drama. Všechny tyto žánry se zde potkávají a kongeniálním způsobem se propojují ve scéně, kdy je Joe konfrontována s manželkou (Uma Thurman) jednoho ze svých milenců.
Na scéně Joeina bytu se pohybuje milenec, jeho žena, jejich tři synové a další milenec. Joeina citová netečnost je tu dána do protikladu s výbuchem emocí zhrzené manželky, který od černohumorných a cynických momentů přechází až k těm bolestně mrazivým.
Výborné herecké výkony
Uma Thurman je v této brilantní scéně citového vyděračství výtečná a spolu s dalšími americkými herci (Shia LaBeouf, Christian Slater) nabízí jinou polohu herectví, než máme u nich zafixovanou.
Stellan Skarsgård na sebe v příběhu bere úlohu diváka i režiséra v jednom, tím jak naslouchá a zároveň ilustruje příběhy, které jsou mu předkládány. Charlotte Gainsbourg se spokojila s úlohou vypravěčky. Větší prostor dostane v druhém dílu a už se na to moc těším. Její mladší já v podání Stacy Martin se s erotickými scénami i zachycením její složité povahy popralo velmi dobře.
Příště už se bude hodnotit mnohem lépe
Při interpretování prvního dílu Nymfomanky se hodnotící ocitá v těžké úloze, neboť má posuzovat rozdělený útvar, jehož jednotlivé fragmenty ukážou svou funkčnost a promyšlenost až v kontextu celého vyprávění. Už teď je ale zřejmé, že máme před sebou jeden z nejlepších filmů letošního roku, který je stejnou měrou zábavný, jako psychologicky propracovaný.
Oproti všem očekáváním kontroverzní podívané s pornografickými prvky přichází počin, který je s ohledem na předchozí Trierovu tvorbu velmi přístupný a v tom dobrém slova smyslu divácký. Nikoliv však krotký. Komedie se tu překlápí do tragédie a vy víte, že příště to bude, co do vyobrazení sexuality i náporu emocí, mnohem větší nářez. Smutnější a destruktivnější. Pak bude i snadnější vynášet nad Nymfomankou jako celkem nějaké definitivní soudy.
Nymfomanka, část I.
- Žánr: erotické podobenství
- Původní název: Nymph()maniac
- www.nymphomaniacthemovie.com/
- Dánsko / Německo / Francie / Belgie / Velká Británie 2013
- Scénář: Lars von Trier
- Režie: Lars von Trier
- Hrají: Charlotte Gainsbourg, Shia LaBeouf, Stellan Skarsgård, Stacy Martin, Willem Dafoe, Jamie Bell, Connie Nielsen, Mia Goth, Sophie Kennedy Clark, Christian Slater, Uma Thurman
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 26. 12. 2013