První část dvoudílného opusu Larse von Triera Nymfomanka vstoupila do našich kin v netypický termín. Na druhý svátek vánoční. O den dříve uvedla obě části také kina v režisérově domovském Dánsku. Přišlo na ně dohromady 13 437 diváků. V Česku na první díl během premiérového víkendu přišlo přes 17 tisíc diváků, čímž v návštěvnosti překonal všechny filmy, uváděné distribuční společností Aerofilms za její osmiletou existenci.
Nymfomanka budila pozornost svou důmyslnou reklamní strategií, pracující s diváckými očekáváními, už od zveřejnění názvu filmu na festivalu v Cannes v roce 2011, kde Lars von Trier uváděl svou předchozí Melancholii.
Ta přinesla ovoce v podobě diváckého a kritického zájmu. Provokativní počin se stal součástí obecného a mediálního diskurzu, který s uvedením druhé části bude pokračovat. Znovu ho pak ještě přeživí 5, 5 hodinový director's cut, který se má v únoru objevit na festivalu v Berlíně.
Nepřekonaná laťka prvního dílu
Ve hře s diváckými očekáváními je Lars von Trier opravdu mistr, druhá část Nymfomanky nám pak měla přinést odpověď na otázku, zda je i ten vypravěčský. Takový, který dovede všechny motivy, naznačené v prvním díle, rozvést a zasadit do funkčního celku, jehož smysluplnost lze posuzovat právě až po zhlédnutí obou částí.
Hned v úvodu recenze je třeba říci, že Larsi von Trierovi se prvním dílem vysoce nastavenou laťku překonat nepodařilo, což ale neznamená, že by Nymfomanka selhávala jako komplexní dílo. Druhá část nejvíc doplácí na to, že se nesnaží vybočit ze zajetých kolejí. To, co působilo v jedničce oživujícím a inovativním dojmem (metaforická nadstavba), zde působí až příliš natahovaně. Už proto, že ve stejné metráži se nevypráví kapitol pět, ale jen tři.
Literární struktura vyprávění
V závěru prvního dílu ztratila mladá sexuchtivá nešťastnice Joe (Stacy Martin) schopnost prožívat orgasmus. Dívka, jíž ničí život její sexuální závislost, spjatá s absencí jakýchkoliv citů, se tím dostává do mezního bodu, kdy její bytí čím dál víc pozbývá svého smyslu.
Pokud bychom první část ze sexuologicko-vývojového hlediska chápali jako edukativní vyprávění o objevování rozkoše a možnostech, jak s ní nakládat, tak tu druhou je s odkazem k názvu románového cyklu Marcela Prousta možno pojímat jako bolestné hledání ztracené rozkoše.
Literární konotace zde nezmiňuji náhodou, protože ze všech tří děl „trilogie deprese“ (pokud Nymfomanku chápeme jako jedno dílo, rozdělené na dvě části) má Nymfomanka k literární struktuře vyprávění nejblíže.
Vyprávění Joe, jemuž naslouchá její zachránce Seligman (Stellan Skarsgård), připomíná na oko náhodně vybrané, ve skutečnosti jemně provázané kapitoly z kronikářsky pojatého románu, který má svou strukturu a gradaci.
V úvodu první části nás nalákal, abychom jednotlivým mikropříběhům věnovali pozornost, v závěru pak naznačil, že druhý díl bude mnohem větší emoční nářez. Druhý díl množstvím odboček, retardací děje, pomocí níž je oddalovaná pointa i zdůrazněním nespolehlivosti vypravěče připomíná víc romány postmoderní.
BDSM praktiky
V druhé části se posouváme do dospělosti Joe, která se snaží žít normální život s jediným mužem, který ji dokázal alespoň částečně zkrotit. Vztah s jejím vyvoleným milencem Jerômem (Shia LaBeouf) je stvrzen narozením dítěte, ale harmonický není.
Jerôme si je vědom, že není schopen uspokojit všechny sexuální potřeby a choutky své partnerky a obtížně se tím smiřuje. Zralá vypravěčka Joe (Charlotte Gainsbourg) se stává aktérkou příběhu, jež přebírá otěže po Stacy Martin z jedničky.
I nadále Seligmanovi popisuje, proč se cítí být špatným člověkem a my se s ní vrháme do koloběhu jejích čím dál víc sebezničujících sexuálních dobrodružství. Joe, která přišla o schopnost vzrušivosti, jež je pro její chápání tělesné lásky tím nejdůležitějším, se kvůli znovunalezení ztracené rozkoše stává krkavčí matkou.
Zkouší sex s dvěma neznámými černochy současně a oddává se masochistickým hrátkám s nájemným sadistou, panem K (Jamie Bell). Spanking a jiné BDSM praktiky pak využije ve své ne úplně legální živnosti, provozované pod dohledem pana L (Willem Dafoe).
Bolestná závislost
Joe sklouzává čím dál víc na dráhu zločinu a její postava tím získává mnohem tragičtější rysy než minule, což umí Charlotte Gainsbourg věrohodně zchytit ve svém výrazu. Rozmarné erotické hrátky z jedničky ve vlaku se proměňují ve skutečnou a bolestnou závislost, která je té drogové podobná tím, že ničí duši i tělo jedince a dovádí ho až na samou hranici mezi životem a smrtí.
Joeina marná touha po permanentním uspokojení smyslů vede jen k tomu, že oblast jejího těla, určená k přijímání rozkoše, je čím dál zdevastovanější, což hrdinka i takto komentuje. Druhá část ve vyobrazení následků zničujícího chtíče opravdu temní a stává se smutnější a destruktivnější.
Odlehčující paralely
Nadsázky a humoru z jedničky ubývá, i když i zde se najde. Například v až groteskní scéně s dvěma černošskými bratry, kteří se před trojkou s Joe navzájem dohadují, který z nich si ji jak vezme a ona jim nerozumí. Nebo ve scéně se lžící, strkanou v luxusní restauraci pod sukni. Stejně tak v pasáži, kdy jako bezradná řidička líčí na ty, kteří u ní zastaví.
Shazovány jsou i scény Joeiny masochistické závislosti na výprascích a jiné sexuální tím, jak je intelektuální posluchač, glosátor a jak se ukazuje i asexuální panic Seligman dává do metaforického kontextu s poznáním či výtvory z oblasti hudby, matematiky a náboženství. Joeino prokletí chápe zároveň jako výlučnost, která je ne nepodobná té, jíž byl obdařen Kristus. Provokace, žert, odpovězte si sami.
Tyto vizuálním ztvárněním obrazově a výtvarně zajímavé metafory nabírají ve druhé části čím dál víc ráz jakési zábavné a odlehčující šarády, což neopomene postava Joe připomenout. To když naznačuje, že některé paralely k jejímu sexuálnímu životu, které Seligman pronáší, jsou totálně mimo.
Až příliš relativizující pojetí
Dialog chtíče a rozumu, zosobněný postavami Joe a Seligmana, připomíná sezení u psychoanalytika, který se snaží morálně těžko uchopitelné a tím i souditelné jednání své klientky nějak racionalizovat. Lars von Trier, který ve svých filmech vždy přitakával tomu nevědomému v nás, co se dere na povrch, se za pomocí analogií snaží vypovědět něco o rozdílnosti ženského a mužského pohledu na svět, na vzájemné vztahy, na lidskou přirozenost i na chápání naší civilizace.
Zároveň je v těchto momentech znát, jak se potměšile baví tím, že někdo bude tyto scény hlubokomyslně analyzovat a nacházet v nich asociace, které on ani nezamýšlel. Součástí této ironické hry jsou i jeho doslovné citace a parafráze k vlastní tvorbě. To, když například přijde scéna s ohroženým dítětem, k níž hraje ta samá hudba jako v Antikristovi.
Je to zábavné, ale hodnověrnost vyprávění se těmito zcizující momenty rozostřuje. Hrdinka přiznává, že už jí dochází nápady na názvy kapitoly a režisérovo tempo vyprávění také víc zadrhává (na což tvůrce sám alibisticky poukáže). Tam, kde v první části chrlil své imaginativní asociace, je nyní mnohem přímočařejší v ukázce sexuálních aktů, prodchnutých násilím.
Lavírování mezi vážností a ironií je pak natolik relativizující, že se díky tomu moc ve finále nedozvíme o pohnutkách ústřední postavy. Což bychom očekávali a je to škoda.
Očekávání artového porna
Jak již bylo zmíněno v úvodu a obsáhle v recenzi na první část Nymfomanky, Larsi von Trierovi a studiu Zentropa se povedlo film opravdu skvěle zpropagovat a prodat. Tohle by se mělo vyučovat na seminářích marketingu. Reklamní kampaň, ohánějící se cenzurou, nahnala do kin i diváky, kteří by běžně na novinku dánského citového vyděrače asi nezavítali.
Očekávání jakéhosi artového porna, už s přihlédnutím k tomu, že v minulosti se Lars von Trier zabýval produkcí porna pro ženy, se ale nedostavilo. Erotika a nahota, byť explicitní, nepůsobí nijak skandálně a organicky slouží scénám, v nichž je užita.
Ve dvou dílech Lars von Trier zdaleka nevyčerpal všechny sexuální praktiky, jež se k danému tématu nabízely a ty nejkrajnější cudně vynechal. Domnívám se, že režisérská, „necenzurovaná“ verze filmu v tomto ohledu mnoho nezmění.
Odkazy k předešlým dílům
Nymfomanka totiž nemá být dílem vzrušujícím z hlediska nějaké prvoplánové stimulující dráždivosti. Provokujícím ano, ale spíše intelektuálně nebo pocitově. Je počinem na jedné straně tíživým a autoterapeutickým, na té druhé rozverným v tom, jak si Lars von Trier prostřednictvím něj pohrává s očekáváními diváků. Uzavírá se jím „trilogie deprese“ a režisér ho částečně pojímá jako své opus magnum, o čemž svědčí množství odkazů k jeho předchozím dílům.
Co si z pohnutého příběhu jedné ženy, jejíž neštěstí tkví v tom, že ať už přitaká, nebo se nechá omezovat ve svých touhách, vždy to bude pro ni špatně, odnesete, pak už závisí nejvíc na vašem vlastním nastavení.
Nymfomanka, část II.
- Žánr: erotické podobenství
- Původní název: Nymph()maniac
- www.nymphomaniacthemovie.com/
- Dánsko / Německo / Francie / Belgie / Velká Británie 2014
- Scénář: Lars von Trier
- Režie: Lars von Trier
- Hrají: Charlotte Gainsbourg, Shia LaBeouf, Stellan Skarsgård, Stacy Martin, Willem Dafoe, Jamie Bell, Mia Goth, Sophie Kennedy Clark, Udo Kier, Jesper Christensen, Jens Albinus, Caroline Goodall
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 09. 01. 2014