Na vlně zájmu o obří robotí hrdiny ze stáje Michaela Baye se snaží svézt nejnovější počin režisérského řemeslníka Shawna Levyho. A nechává přitom co do emoční působnosti své mohutnější soukmenovce daleko za sebou. V dokonale předvídatelném hollywoodském příběhu o outsiderech, kteří se stanou šampióny a stihnou přitom upevnit zpřetrhané rodinné vazby. Nepřipomíná vám to něco? Pokud ano, hádáte správně!
Napravení pošramocené reputace
Od kanadského režiséra Shawna Levyho opravdu nikdo nečekal zázraky při objevení se prvních zmínek, že chystá film, v němž by se měli objevit boxující roboti a chlapec, hledající cestu k nezodpovědnému otci, jehož má ztvárnit dobře vyrýsovaný Hugh Jackman. Tvůrce, jenž má na svém kontě takové „skvosty“ jako je remake Růžového pantera se Stevem Martinem nebo dvojici Nocí v muzeu s Benem Stillerem, se do povědomí kritiků i diváků zapsal jako někdo, kdo dokáže ve spatlaných příbězích spolehlivě pohřbít komediální talent jejich ústředních protagonistů. Ale zároveň i jako ten, na jehož filmy se chodí masově do kina.
Možná proto ho vzal ve studiu DreamWorks pod svá ochranná křídla výkonný producent Steven Spielberg a pomohl mu s nápravou pošramocené reputace. Společně se scénáristou a autory námětu přichystali snadno stravitelnou popcornovou jednohubku, v níž se funkčně snoubí syžetové ingredience, používané v osmdesátých letech s těmi současnými. Pokud byste nevěděli jak výsledný pokrm chutná, představte si, že někdo ve vyprávění spojí motivy ze Stalloneho snímků Rocky a Do útoku s Bayovými Transformers.
Mechaničtí náhradníci
Charlie Kenton (Hugh Jackman) býval kdysi skvělým boxerem, jak je nám naznačeno i druhým nejlepším na světě. V blízké budoucnosti roku 2020 ale obecenstvo přestalo lidské zápolení zajímat a v ringu do sebe místo živých sportovců mlátí roboti, řízení dálkovým ovládáním nebo počítačem.
Charlie se s prostředím, v němž zažil svou hvězdnou chvíli slávy, neuměl včas rozloučit a nyní se živí jako druhořadý promotér právě takových mechanických náhradníků. Žije v karavanu, věčně na cestách, zadlužený a s nadějí, že některý z jeho plecháčů vydělá nějaké peníze. Na podřadných přehlídkách a pouťových vystoupeních, sloužících publiku k sázení a vybití nahromaděných emocí, ale dostává často na frak, stejně jako jeho oceloví svěřenci. Ty se pak snaží dát dohromady spolu s majitelkou tělocvičny Bailey (Evangeline Lillyová), u jejíhož otce kdysi on sám začínal trénovat.
Společná vášeň
Do jeho ze dne na den se odvíjejícího, prázdného a osamělého života jednoho dne náhle vstoupí syn Max (Dakota Goyo), kterého se hned po jeho narození zřekl. Po smrti jeho matky se za úplatu vzdá jeho opatrovnictví ve prospěch chlapcovy zajištěné tety. Svou finanční situaci vyřeší tím nejubožejším způsobem, ale ještě než se zbaví definitivně odpovědnosti za něj, dostane ho na léto na hlídání, než se rodina jeho nových pěstounů vrátí z dovolené.
Zprvu ho bere jako nechtěný a otravný přívažek, ale skrze společně sdílenou vášeň pro robotí zápasy k němu postupně nachází cestu. Jedenáctiletý Max objeví na skládce, kam se společně vypraví pro náhradní díly zničeného zápasníka, zaprášeného robota staré generace. Jmenuje se Atom a pomůže dvěma odcizeným rodinným příslušníkům vytvořit vztah, který se nezakládá jen na krevním spříznění.
Vyřazený kus si díky Maxově videoherní znalosti různých bojových technik a taktik a Charlieho zkušenosti ze skutečných utkání získává v zápasnickém světě postupně od nejnižších úrovní jméno, až stane proti tomu nejlepšímu. Podceňovaný a malý outsider se vypracuje do nejvyšší ligy, jíž trůní hrůzu nahánějící mechanický kolos Zeus. V zápase, který svedou a jenž je zrcadlovým odrazem urputnosti jejich majitelů, ale nejde až tolik o vítězství jako o překonání sebe sama a nalezení vzájemné cesty otce a syna k sobě.
Variace na známý příběh
Jak to dopadne, vám se znalostí nejen Rockyho, ale mnoha dalších sportovních melodramat o outsiderech, kteří v sobě našli sílu stát se šampiony, nemusím připomínat. Ač scénář Johna Gatinse, námětově částečně těžící z povídky Ocel sci-fi autora Richarda Mathesona, využívá těch nejprovařenějších žánrových klišé a jasně definovaných poselství typu, že ty nejdůležitější zápasy se odehrávají mimo provazy ringu v okoralých srdcích nezdárných otců, díky Levyho podání je bereme s nadhledem a shovívavým přitakáním.
Prozření cynického sobce je s odkazem na Stalloneho Do útoku, v němž kamioňák bojoval o lásku svého syna, očekávatelné, stejně jako Charlieho trenérský triumf v ringu, který pomrkává na rockyovskou sérii. Referencí k oscarovému hitu Sylvestera Stalloneho a jeho pokračováním je zde ale více. Robot Atom dostává hroznou nakládačku a svůj závěrečný výpad oddalováním načasuje na ten správný okamžik. Jeho koučové se smiřují s oficiální prohrou, která v té chvíli pozbývá na významu, neboť důležitější je, že překonali sami sebe. Když si k tomu připočteme tradiční výcvikovou a vítěznou montáž robotího nalezence, podpořenou fanfárovitou hudbou, jsme doma.
Klišé se na sebe hromadí, film se nevyhýbá patetickým objetím, ale vždy ve správnou chvíli je vše shozeno a odlehčeno. Jako třeba když syn napovídá otci, jak by se mu měl omluvit za léta, kdy se mu nevěnoval, která slova by měl zvolit a co vlastně chtěl říci. Právě tyto komorní okamžiky rodícího se vztahu otce a syna nejsou zatěžkány cituplnými výlevy, před jejichž trapností bychom měli potřebu klopit zrak směrem k podlaze pod sedačkami, ale přijímáme je jako součást variace na známý a tedy důvěrný model vyprávění.
Lekce ze zodpovědnosti
Díky dvojici ústředních protagonistů je tento model zábavný, milý a osvěžující. Charlie se nesnaží přehrát do Sylvestera Stalloneho a chovat se jako italoamerický mudrlant. Možná už proto, že Jackmanův výrazový rejstřík je přeci jen širší než Slyovo univerzální povytažení koutku úst, kterým limitními hereckými prostředky vypovídá v různých situacích mimicky prakticky stejně o tom, jaké „velké“ vnitřní drama se v něm právě odehrává.
Charlie je figura spíše nesympatická a jeho přerod pod tlakem vedlejších postav si proto užíváte. Zahořklému a sobeckému loserovi, který se utápí v planých slibech a zprvu jen neochotně přihlíží tomu, jak se mu jeho syn plete do řemesla, udělí životní lekci právě jeho potomek. Možná nejvíce tím, že ho citově nevydírá, ale chová se jako ten zodpovědnější, moudřejší, méně zbrklejší a schopnější lépe vyhodnotit potřeby dané situace. Role se obrací, z čehož těží humorné napětí v klíčových scénách i chemie mezi oběma herci.
Dakota Goyo ztvárňuje Maxe přirozeně, bez culkinovského (Sám doma) drzého spratkovství a snahy na sebe upoutat za každou cenu pozornost. Není otravným a přemoudřelým všeználkem, ale spíš šikovným klukem, který dojemně hledá blízkost, kterou nenachází u otce, v nalezeném robotovi. Robot Atom se pak stává jejich svorníkem i ekonomickým kapitálem, který mohou investovat do budoucna.
Gradující show
Ač jde o samotné roboty až v druhém plánu, mnoho diváků, nalákaných trochu ošidnými trailery na souboje velkých robotů, bude od filmu očekávat právě jejich tvrdé střety ve stylu Transformerů. Je dobře, že se tvůrci vyhnuli jejich nadužívání a každý z plecháčů má v rámci děje své pevné místo.
Samotné boxerské střety pak rozhodně nepřipomínají transformerskou destrukci šrotu, z níž není kvůli rychlému střihu patrné, kdo s kým a jak právě zápasí. Odhalují spíše zákulisí i samotný průběh sportovních utkání, které se změnily ve velkou a dravou show, která zvolna graduje. Toto vyznění umocňuje pompézní soundtrack Dannyho Elfmana, který zjitřenou atmosféru právě takových klání podtrhuje.
K uvěřitelnosti zápolení robotů v ringu přispívá i použitá metoda motion capture, která nasnímané skutečné pohyby boxerů za pomocí počítačové technologie vtělila rozpohybovaným plecháčům. Nad choreografií zápasů navíc bděl samotný Sugar Ray Leonard, takže působí fyzicky a vzbuzují v nás stejné emoce, jako bychom sledovali skutečný zápas živých lidí. Možná by mohli jednotlivé kola zápasu působit násilněji, ale zase si uvědomme, že se pohybujeme v žánru rodinného filmu, kde se odpouští i to, že mrštnost zápasníků trochu odporuje fyzikálním zákonům.
Technická stránka je vyvedená velmi precizně a je na ní znát, že se trikaři nespolehli pouze na počítačovou animaci. V designu robotů se odráží jejich osobitost a naznačuje se, že nejde o pouhé neživotné stroje. S mírou jejich emocí a tím, zda jsou schopni i něčeho víc než nápodoby lidí ale není dále pracováno.
Po zádech žánrových klasik
O originalitu, hloubku, nový pohled nebo neotřelost zpracování ale v Ocelové pěsti nejde. A pokud tyto faktory v kině hledáte, filmu se vyhněte. Zde dostanete přesně to, co očekáváte a předem odhadnete. Pokud bychom měli snímek nějak co do výsledného vyznění vymezit, tak z produkčních aktivit Stevena Spielberga z poslední doby má mnohem blíže k nostalgické Super 8 J.J. Abramse než k Favreauovým Kovbojům a vetřelcům nebo Bayovým opulentním třetím Transformerům. Sám jsem zvědavý, kterým směrem se bude tento retro trend ubírat příště.
Navzdory snadné dějové předvídatelnosti a množství klišé je Ocelová pěst především sympatickou a dojemnou zábavou s rodinným poselstvím, již si užijí jak děti, tak jejich rodiče, vyrůstající v osmdesátých letech. Otcové se mohou identifikovat s chybujícím a za slzy se nestydícím Jackmanem a děti a teenageři s bystrým, technicky zdatným a vynalézavým klukem s tančícím robotem v zádech.
Shawn Levy překročil svůj stín a po zádech žánrových klasik s boxerskou tématikou vyšplhal ke svému dosavadnímu tvůrčímu vrcholu. Béčkovou látku přetavil ve všeobecně přijatelnou rodinnou podívanou, která vás chytne za srdce, pokud vám ještě pod vlivem hollywoodského ždímání emocí příliš neokoralo. A na vás je, zda se polapit necháte.
Ocelová pěst
- Žánr: Sportovní melodrama
- Původní název: Real Steel
- www.steelgetsreal.com
- USA 2011
- Scénář: John Gatins, Dan Gilroy, Jeremy Leven
- Režie: Shawn Levy
- Hrají: Hugh Jackman, Dakota Goyo, Evangeline Lillyová, Anthony Mackie, Kevin Durand, Hope Davisová, James Rebhorn, Marco Ruggeri, Karl Yune, Olga Fondaová
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 10. 11. 2011