Quentin Tarantino k filmovým žánrům přistupuje jako postmoderní tvůrce, který na základě ozkoušených stylistických a vypravěčských vzorců vytváří nové koláže. A to i ty dějinné. V posledních dvou filmech Hanebný pancharti a Nespoutaný Django na podkladě válečného a propagandistického filmu v prvním případě a černošského exploatačního filmu (blaxploitation) a spaghetti westernu v tom druhém představil svou vizi alternativní historie.
Té historie, která nám v jeho revizionistickém pojetí dává víru v to, že spravedlnost a dobro opravdu vítězí ve významných dějinných momentech nad zlem. Ukázal nám, že důležitější je, co se mělo z humanistického hlediska stát, než to se ve skutečnosti stalo. Aniž by se přitom pouštěl do nějakých módních spikleneckých teorií a výkladů světa, jimž věří nejčastěji ti, kteří o historii nevědí vůbec nic.
Divadelní tvar
Ve svém osmém celovečerním filmu (pokud Kill Bill bereme jako jeden film), pojmenovaném Osm hrozných, se opět vrací do historie Ameriky a opět k žánru, který už si vyzkoušel v předchozím Djangovi a částečně také v druhém dílu Kill Bill. Tedy k westernu.
Tak jako ale nebyl žánrově čistým westernem Nespoutaný Django, není jim ani Osm hrozných. Úvodní půlhodina v zasněžených horách díky velkorysé kameře Roberta Richardsona (Oscar za JFK a Scorseseho Letce a Huga a jeho velký objev) slibuje to pravé westernové aranžmá, pak se ale ocitneme po zbytek takřka tříhodinového filmu uprostřed jedné místnosti, kde se rozehraje krvavá variace na známý detektivní příběh Deset malých černoušků.
Tento román od Agathy Christie se dočkal několika filmových adaptací a také desítek nebo možná stovek divadelních adaptací. Tvar, s nímž Tarantino v Osmi hrozných přichází, se tomu divadelnímu hodně blíží. Není ostatně náhoda, že slavný režisér před pár týdny při diskusi s ostatními režiséry, již pořádal magazín The Hollywood Reporter, prohlásil, že by svůj poslední film chtěl adaptovat pro divadlo. A že se mu líbí představa, že by jiní herci měli možnost zahrát si postavy z něj.
Unikátní 70 mm formát
Veřejné divadelní či scénické čtení scénáře filmu před 1200 diváky v Ace Hotelu v Los Angeles za účasti většiny herců ho v dubnu roku 2014 přimělo k tomu, aby film nakonec natočil. V lednu téhož roku totiž scénář ze štábu unikl na internet a Tarantino tím byl natolik rozezlen, že zvažoval, zda ho vůbec natočí a nevydá ho třeba jen v knižní podobě.
Nakonec si to rozmyslel a rozhodl se přidat i jeden bonus, který je určen všem, kteří na filmy chodí do kina a nezůstávají s nimi doma u svých počítačů. Tím hned dvojitým bonusem je formát filmu a způsob jeho promítání. Tarantino jako ctitel klasických westernů a dlouhých záběrů se nijak netají tím, že nemá rád digitální kamery a digitální projekce filmů.
Tentokrát se rozhodl, že nebude natáčet na obyčejný filmový pás, ale rovnou na ojedinělý formát Ultra Panavison 70. V extrémně širokoúhlém formátu s nesmírně jemným a detailním obrazem byla natočená pouhá desítka filmů. Mezi nimi například Lawrence z Arábie, Ben Hur, Vzpoura na Bounty nebo Bitva v Ardenách. Naposledy pak v roce 1966 historické drama Chartúm.
Aby tento unikátní analogový 70 mm formát na velkém plátně plně vynikl, připravil režisér pro zhruba stovku kin v USA tzv. Roadshow verzi promítání filmu. Mezi Štědrým dnem a Silvestrem tak filmoví nadšenci mohli vidět 182 minut dlouhou verzi, která obsahovala i tříminutovou hudební předehru a dvanáctiminutovou přestávku na občerstvení.
Širokoúhlé využití v interiéru
U nás jde film do kin ve verzi, která je dlouhá 167 minut. Diváky určitě zaujme, jak režisér obě verze propojuje, když na počátku čtvrté kapitoly (tedy po oné přestávce) do děje krátce vstupuje hlasem vypravěče. Zrekapituluje, co se událo v předchozí kapitole a přidá i jednu zásadní informaci navíc, která má souvislost s detektivní linií vyprávění.
Ultra široký 70 mm filmový materiál je krásná věc, již se ale režisér rozhodl využít trochu jinak, než jsme možná čekali. Kouzla majestátní přírody, utopené postupně ve sněhové vánici, si užijeme jen na začátku, potom je tento formát využit při interiérových scénách především k tomu, aby se do jednoho obrazu vtěsnalo co nejvíce postav.
Divákovi to slouží k lepšímu přehledu o tom, co se v místnosti děje, ale zároveň se tím posiluje znepokojivý pocit nebezpečí, který jednotlivé postavy vyvolávají. Že tentokrát bude těžké najít postavu, s níž byste sympatizovali, napovídá jednak název filmu, tak i onen sněhem zasypaný kříž s Ježíšem u cesty hned v úvodu.
Galanterie u Minnie
Zasněženým Wyomingem projíždí dostavník, který uhání k městu Red Rock. V dostavníku sedí lovec lidí John Ruth (Kurt Russell), spolu se svojí zajatkyní Daisy Domergue (Jennifer Jason Leigh), která má být v Red Rock podrobena spravedlnosti.
Cestou potkávají dva cizince. Majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), bývalého unijního vojáka, ze kterého se stal nechvalně proslulý lovec odměn, což potvrzují ty mrtvoly, které s sebou vláčí a za něž ho čeká odměna. A také Chrise Mannixe (Walton Goggins), jižanského odpadlíka, který o sobě tvrdí, že má být ve městě, kam míří, novým šerifem.
Skupinu zastihne silná sněhová bouře, a tak vyhledá útočiště v Minniině galanterii, oblíbené občerstvovací zastávce dostavníků v horském průsmyku. U Minnie je však neuvítá majitelka, ale čtyři neznámé tváře, které se netváří zrovna přívětivě.
Mexičan Bob (Demian Bichir), který se o podnik stará, zatímco je Minnie na návštěvě u své matky, Oswaldo Mobray (Tim Roth), popravčí v Red Rocku, honák Joe Gage (Michael Madsen) a konfederační generál Sanford Smithers (Bruce Dern).
Sněhová bouře komukoliv z nich znemožňuje opustit chatu a „Kat“ John Ruth pojímá vážné podezření, že některý z mužů se pokusí osvobodit jeho zajatkyni, za níž má slíbenou odměnu 10 000 dolarů. A nejen to, dle něj je zde jeden nebo více lidí, kteří se vydávají za někoho jiného. Jedno je jisté. Věřit se nedá nikomu.
Nezhojené rány Občanské války
Děj se odehrává pár let po skončení (1865) občanské války Severu proti Jihu. Že se staré rány ještě nezahojily, je znát z nevraživosti mezi postavami, které stály na opačných stranách válečného konfliktu. Režisér sází na vyšperkované a postupně gradující dialogy, které tuto zášť odráží. Jejich vrcholem je dlouhá promluva majora Warrena směrem ke generálu Smithersovi za doprovodu písně Tichá noc, již hraje na klavír Mexikánec Bob.
Atmosféra mezi postavami postupně houstne a po upovídané první půlce vyprávění ústí do krvavé lázně druhé poloviny. Krve je tu tolik, že máte pocit, že sledujete přehlídku gore efektů v divadelním aranžmá. Jako na divadle je struktura filmu členěna do několika jednání, v tomto případě kapitol, s pár intermezzy.
Těch kapitol je šest, přičemž jedna z nich se dějově vrací před ostatní a osvětluje, kdo tvoří osazenstvo, které přijelo do galanterie u Minnie dřív než dostavník s Johnem Ruthem. Tarantino jako scenárista si ji ale klidně mohl odpustit, neboť nejen znalec detektivek si snadno odvodí, kdo na koho tu chystá jakou past.
Absence silnějšího etického přesahu
Režisér se ale nesnaží o překvapivé zvraty, baví ho spíš samotná hra s žánrovými pravidly komorní detektivky, odehrávající se v uzavřeném prostoru. Proto ten zapadlý bonbón pod podlahou, proto ten opakující se gag s rozbitými vchodovými dveřmi do srubu. A jedna z postav na sebe postupně bere úlohu toho, kdo celou léčku před ostatními rozkryje a odhalí.
Tarantinův brutálně groteskní humor je vtělen do postav a jejich dialogů, nejvíce asi do majora Warrena. Až uslyšíte historku, co udělal synovi generála Smitherse, pochopíte. Dialogy tu mají funkci prstu na kohoutku zbraně, kdy se jen čeká, kdo první zpustí střelbu a jak na ni budou ostatní reagovat. Což pak zpětně vede k zábavným debatám na téma morální ospravedlnitelnosti nutné sebeobrany.
Hodně lidí bude asi Tarantinovi vyčítat narcistní a manýristickou zahleděnost do svého tarantinovského světa, který tyto dialogy plodí a je na ně pyšný. Režisér se těmi sáhodlouhými dialogy, ústícími do krvavé řežby, vrací někam ke svému debutu Gauneři. I zde se v uzavřeném prostoru hledal zrádce. Jen se mi zdá, že tentokrát je Tarantino upovídaný až moc a že filmu chybí nějaký silnější etický přesah, který se mně líbil u předchozích dvou alternativních pohledů na historii.
Pochopitelně je to dáno už samotnou povahou postav, z nichž ani jedna nevzbuzuje diváckou potřebu se s ní identifikovat. Absentuje tu morální střed, k němuž by se dalo vztahovat nebo vymezovat. Zde jsou všechny postavy opravdu hrozné a nejhroznější a nejprimitivnější ze všech je ta hlavní ženská v podání Jennifer Jason Leigh. Umí sice vystřihnout na kytaru tklivou baladu, ale jinak jde až o démonickou figuru, která manipuluje částí mužských figur v rozehrané partii o její přežití.
Tim Roth ztvárňuje uhlazeného kata s britským přízvukem a květnatou mluvou po vzoru Christopha Waltze. Kurt Russell se ve westernových postavách našel, což osvědčuje i loňský kanibalský western Bone Tomahawk. Michael Madsen se záměrně drží trochu zkrátka, naopak Samuel L. Jackson je po celou dobu v popředí dění.
Sebereferenční tarantinovský vesmír
Právě on zvedá téma rasistických předsudků a oprávněnosti pomsty, ale způsobem, který až příliš podléhá žánrovým pravidlům pokleslých filmových žánrů. Tarantino má tyto zábavné žánry rád a snaží se v Osmi hrozných o jejich eklektický mix.
Čerpá z televizních westernů z konce padesátých let typů Bonanzy, Corbucciho Velkého ticha i westernů Johna Forda. Ale i z brutality survival hororů nebo detektivek Agathy Christie. Nejvíce ale sám ze sebe, ať už jde o Gaunery, Kill Bill, Hanebné pancharty nebo Nespoutaného Djanga. Objevují se zde jeho oblíbení a stálí herci (Tim Roth, Michael Madsen, Samuel L. Jackson), aluze na fiktivní tabák Red Apple, který kouří postavy v jeho filmech i dlouhé dialogy, ústící do výbuchů explicitního násilí.
Věhlasný skladatel Ennio Morricone, jehož skladeb rád využíval na předchozích písničkových soundtraccích, tentokrát složil k filmu původní hudbu, již nahrával v Praze. Použit je zde i motiv z Carpenterovy Věci, k níž složil Morricone hudbu a hrál v ní Kurt Russell.
A to jsme opět u těch popkulturních odkazů a sebereferenčních trademarků, jež jsou pro díla Quentina Tarantina typická. Název Osm hrozných odkazuje k Felliniho bilančnímu opusu 8 ½, 70 mm Panavision formát k velkofilmům ze šedesátých let a vůbec režisérově cinefilní lásce k celuloidu. Samotný film nám pak svým divadelním aranžmá naznačuje, který svět kromě toho filmového by mu mohl být do budoucna blízký. Vždyť před časem prohlásil, že chce natočit už jen dva filmy. Schválně, který žánr si zkusí podmanit příště?
Osm hrozných
- Žánr: western
- Původní název: The Hateful Eight
- www.thehatefuleight.com/
- USA 2015
- Scénář: Quentin Tarantino
- Režie: Quentin Tarantino
- Hrají: Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, Tim Roth, Michael Madsen, Bruce Dern, Demian Bichir, Channing Tatum, Zoë Bell
- Distribuce: Forum Film CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 07. 01. 2016