Monika Kompaníková (1979) je slovenská výtvarnice, novinářka a spisovatelka. Pátá loď pak její třetí vydanou knihou po povídkové sbírce Miesto pre samotu (2003) a novele Biele miesta (2006). Na Slovensku za ní v roce 2011 obdržela tamní nejvýznamnější literární cenu Anasoft Litera, jakousi obdobu naší Magnesie Litery.
Příběh v ní je inspirován skutečnou událostí, která se stala v Čechách. Zde před pár lety vyšel v novinách článek o děvčátku, které ukradlo miminko v kočárku a začalo si hrát na jeho mámu. Trenčínskou rodačku, režisérku Ivetu Grófovou knižní předloha inspirovala k magicko-realistickému vyprávění o dětech, které v zahradě za městem hledají záchranný člun, který by je z drsné reality převezl do té vysněné.
Touha po funkční rodině
Takovým dítětem je i Jarka (Vanessa Szamuhelová). Je jí deset a má mámu Lucii (Katarína Kamencová), která nechce být mámou. Rodičovskou péči a cit jí neposkytuje ani babička Irena (Johanna Tesařová). Jarka se cítí jako nechtěné a přehlížené dítě. Vyrůstá na sídlišti a ostatní děti na ni pohlížejí se směsicí obav a možná jisté závisti, že na rozdíl od nich nemá nad sebou nikoho, kdo by ji kontroloval. Má mnohem větší míru svobody a samostatnosti, ale také nikoho, kdo by se o ni zajímal.
Kamarády moc nemá, je stále sama a zoufale hledá lásku. Nachází ji náhodou, když se rozhodne nahradit matku dvěma batolatům, se kterými se ukryje v opuštěné zahradní chatce, jež patří její babičce. Důvěrně tuto chatku ve vinicích zná. Uchylovala se do ní vždy, když měla doma její matka nějaké pánské návštěvy nebo nechtěla pečovat o nemocnou babičku Irenu.
Starost o dvě batolata, jejichž nezodpovědné matce se nabídla pohlídat kočárek, je u ní projevem touhy po funkční rodině. Vytvoří ji spolu s chlapcem Kristiánem (Matúš Bačišin), dobře ukrytou před očima dospělých. Její skutek můžeme chápat jako dětskou hru na rodiče i coby dojemný a dětsky upřímný pokus tento svět dospělých napravit.
Zároveň je i aktem velmi nebezpečným, neboť její mateřské a pečovatelské pudy se tu prolínají s její nezkušeností zvlčilého sídlištního dítěte, které si na sebe vezme větší odpovědnost, než je možná schopné unést. Z tohoto kontrastu pramení i napětí snímku, které místy nabírá až thrillerový nebo hororový ráz.
Z předlohy použita jen dětská rovina příběhu
V literární předloze nás její autorka zavedla do různých časových období Jarčina života. Šestnáctiletá nebo později třicetiletá Jarka tak mohla prostřednictvím kompozice textu reflektovat svůj čin. A sama sobě tím vlastně odpustit. A nejen sobě, ale i své matce a babičce, když sama začala chápat a naplňovat svou dospělou ženskost.
Ve filmovém vyprávění si režisérka Iveta Grófová spolu se zkušeným scenáristou Markem Leščákem (filmy Martina Šulíka Zahrada, Orbis Pictus, Sluneční stát, Cigán) vybrala z textu jen rovinu dětského dobrodružství jako hledání rodičovské lásky a odpovědnosti nejen k sobě samému.
Působí to koncentrovaněji, ale zas chybí onen dospělý přesah příběhu dětské nejistoty a citové prázdnoty. Autorka sama ale tento způsob volné adaptace vzala za svůj a vyjádřila se o něm, že může filmové diváky zpětně přivést ke knižní předloze, v níž objeví nové vrstvy a postavy, které děj filmu doplní. Třeba o to, kam a v co se vyvine pouto mezi Jarkou a Kristánem.
Nedostatek rodičovské lásky jako pojítko
Dvou dětí z odlišných sociálních vrstev, které spojí nedostatek rodičovské lásky. U každého z nich z jiného důvodů. U Jarky je provázen materiálním nedostatkem, u Kristiána přebytkem. Zatímco jeho středostavovská rodina mu poskytuje, nač si vzpomene, od nejnovějších modelů autíček a počítačových her až po peníze, Jarka se potýká s tím, že nemá ani pravidelnou stravu. Žije v zanedbaném bytě, on v čistém a pěkném.
Oba z nich ale utíkají do svého zahradního světa, kde je pojí svět neomezené dětské fantazie. Tomu režisérka propůjčuje magicko-realistický ráz, tak kontrastní k všednímu ubíjejícímu, jež má v případě Jarky podobu, blízkou sociálním dramatům.
Dívčina osamělost je dána rodinným prostředím, v němž se pohybuje a kde ženy tří generací žijí vedle sebe, nikoliv spolu. To, co známe z odcizených manželských dramat, se tu odehrává v dvojité linii matka a dcera. Nemocná babička Irena nadává na nevděčné příbuzenstvo a má své lepší a horší dny, v nichž projevuje odlišnou míru empatie k dceři i zanedbávané vnučce.
Lucie k Jarce přistupuje jako k plodu své mladické nerozvážnosti, kdy se v šestnácti letech stala matkou. Od té doby starost o ni bere jako něco zatěžujícího, co ji brzdí v jejích plánech, o nichž ve společnosti mladých mužů, na večírcích s alkoholem u nich doma, tak ráda fantazíruje. Cítí se být něčím víc než matkou, umělkyní, zpěvačkou, která bude vystupovat na lodi.
Přijmutí odpovědnosti
Jednoho dne se za tímto svým snem vydává do Prahy a Jarka zas netuší, kdy se zase vrátí. Tolik by stála o mámu a její objetí a ne o „nejlepší kámošku“, která nechce, aby jí říkala mámo a zdůrazňovala tím její věk. Rozhodne se ji do Prahy následovat, ale na perónu vlaku ji zastaví žena s dvěma nemluvňaty.
Požádá ji, zda by jí kočárek s nimi nepohlídala, že si něco vyřídí. Vlak mezitím odjede a ona žena dál popíjí s kumpány v nádražním bufetu. Jarka se proto rozhodne, že je čas skoncovat s nezodpovědností dospělých a vezme osud dětí do svých rukou.
Ukryje je v opuštěné zahradní chatce a do péče o ně zapojí i mladšího kamaráda Kristiána, který má díky rodičům přístup k penězům, jež použijí na sunar a plenky. Tím začíná jejich hra dětí na rodinu, kterou si Jarka vysnila a nikdy jí neměla.
Neudržovaná zahrada za městem se stává ostrůvkem dvou vyděděnců, kteří výchovou dětí překračují hranici mezi dětstvím a dospělostí. Spolužáky šikanovaný obrýlený chlapeček na sebe najednou bere úlohu obránce i živitele „rodiny“.
Dívka se zas učí mateřské odpovědnosti. Třeba ve chvíli, kdy miminka onemocní. Tehdy nachází i větší pochopení pro svou vlastní mámu. Jarka si zároveň do výchovy dětí přenáší některé stereotypy z vlastní rodiny, tak jako každý z nás. Dětem říká, že pokud budou zlobit, nebude je mít ráda. Tedy větu, kterou doma asi slyšela nesčetněkrát.
Sen jako metafora reality
Režisérka přejímá dětskou optiku vnímání těchto událostí, která vám bude blízká, protože v ní naleznete kus svého dětství. Také vám přijde, že vůně, barvy a zvuky byly v dětství výraznější, intenzivnější, a že sny se zdály blíže k uskutečnění než v dospělosti?
Pokud ano, necháte se velmi snadno vtáhnout do dětského světa, který Iveta Grófová vykresluje. Je velmi smyslový, surrealistický ve smyslu balance mezi skutečným a snovým. Takový je i závěr filmu, v němž opouštíme realitu a vydáváme se vstříc snové magii.
Magie nebo esoterika tu má své místo jako něco, čemu tři generace žen v rodině Jarky věří i co používají jako omluvu pro své selhání. Magie jim poskytuje úlevu v těžkých chvílích, při řešení problémů, ale zároveň je utvrzuje v jejich iluzích. Mají to od své babičky Ireny a projevuje se to třeba sledováním znamení, k němuž vybízí Lucie dceru v momentech, kdy si neví rady.
Snové výlety za hranici reality nám zároveň umožňují napojit se na to nejvnitřnější prožívání Jarky a pochopit její obavy, strachy, touhy a představy o lepší budoucnosti. Režisérka je používá k nejednoznačné interpretaci díla, kdy nechává na divákově percepci, co bude vnímat jako skutečnost a co jako snovou metaforu.
Lyrizující a symbolické pojetí
Tomu odpovídá i vizuální ztvárnění snímku, které je velmi výtvarné, atmosférické a fotogenické. Vzala si ho na starosti mladá talentovaná kameramanka Denisa Buranová, která za pomocí hry světel a barev vytváří velmi lyrické vyznění celého snímku.
Vizuální a zvuková stránka, připomínající hypnotický sen, se mi líbila už u režisérčina debutu Až do města Aš (2012) a Grófová v tomto pojetí v Páté lodi pokračuje. Rozhovorům dětí občas není rozumět, šumlují, ale vůbec to nevadí, protože dialogů je tu minimum a vypráví se především obrazem.
Režisérka tíživou realitu lyrizuje a činí ji symbolickou. Třeba motivem vody jako něčeho očistného, po němž bude následovat lepší příští. Vytvořením vlastního světa se děti snaží odpoutat od reality, ale ona se jim připomíná skrze potřeby těch, o něž se starají a za něž přebírají odpovědnost.
Dětští představitelé nesou příběh
Přijetí odpovědnosti za druhé tu slouží nejen jako způsob, jak se vymezit vůči přehlíživosti rodičů a jejich neschopnosti či neochotě chovat se zodpovědně, ale i jak se s nimi smířit v momentu, kdy děti cítí, že starost o batolata je už nad jejich síly. Akt odpuštění je tu symbolem naděje, že netečnost v rodině Jarky se jednou zlomí.
Dětská optika vnímání událostí, které se zvnějšku zdaleka tak idylicky nejeví, kladla velké nároky na dětské představitele, kteří příběh doslova nesou na svých bedrech. A nesou ho velmi přesvědčivě, emotivně a místy zábavně, když přejímají a zároveň karikují vzorce chování rodičů.
Jak pro Vanessu, tak pro Matúše jde o jejich herecký debut a oba si s ním poradili skvěle. Režisérka dbala i na to, aby se postavy podobaly svým knižním předobrazům. Vedle zkušené Johanny Tesařové v roli babičky si proto postavu Lucie zahrála mladá zpěvačka Katarína Kamencová.
Předchozí snímek Ivety Grófové Až do města Aš získal národní nominaci na Oscara. Pátá loď na letošním 67. ročníku festivalu Berlinale dostala Skleněného medvěda za nejlepší film v sekce Generation Kplus. Dětská porota ocenila kreativní a autentický vhled do světa dětí, které si vytvoří svůj malý svět podle vlastních pravidel, aby mohli napravit ten náš dospělý. Jejich snaha se vás vnitřně dotkne. Jen si nejsem jistý, zda dospělých víc než dětí.
Pátá loď
- Žánr: rodinné drama
- Původní název: Piata loď
- www.filmpiatalod.sk/
- Slovensko / Česko, 2017
- Scénář: Marek Leščák, Iveta Grófová (předloha Monika Kompaníková)
- Režie: Iveta Grófová
- Hrají: Vanessa Szamuhelová, Matúš Bačišin, Katarína Kamencová, Johanna Tesařová, Zoltán Schneider, Ági Gubik, Martina Sľúková
- Distribuce: CinemArt CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 06. 04. 2017