Osm let od premiéry prvního a čtyři roky od toho posledního přichází do našich kin čtvrté pokračování dobrodružných eskapád karibských pirátů. Ve 3D provedení, jež ale můžete klidně oželet, neboť se omezuje jen na prvoplánové efekty typu kordu, čnícího do publika při šermířských soubojích. Navíc trpí přílišnou tmavostí obrazu ve scénách se ztlumenou tonalitou, která vás donutí speciální brýle několikrát odložit, abyste zjistili, co se na plátně vlastně děje.
Vratké základy
Populární atrakce v zábavním parku Disneyland posloužila jako základní předloha pro pirátskou ságu, která se stala jedním z nejvýdělečnějších popkulturních fenoménů posledního desetiletí. Přitom jen těžko bychom hledali hollywoodskou vysokorozpočtovou sérii, stojící na tak vratkých základech. Celovečerní dobrodružství karibských pirátů se inspirovalo tematickou pouťovou atrakcí, čímž obrátilo naruby trend, kdy se naopak tato dětská lákadla zcela zřetelně opírala v nápadech o jejich filmové předobrazy.
Na místo propracovaného scénáře vsadili tvůrci na šňůru varietně-cirkusových čísel, na něž nabalovali další a další (ne vždy zcela původní) motivy a postavy, které společnými silami spíše nahodile než systematicky vytvářeli zdání nějakého dějového zázemí jednotlivých dílů. Ve třetím pokračování s podtitulem Na konci světa pak podlehli scenáristé iluzi, že to co jim roste pod rukama je skutečná epická sága s vlastní mytologií, jež se může měřit třeba s tou o hobitech.
Takřka tříhodinový, přebujelý a zbytečně spletitý film s několikrát nastavovaným koncem, nelogickými zásahy deus ex machina a postavami, jejichž angažmá lze opodstatnit snad jen jako marketingovou vstřícností vůči asijskému trhu (čínský korzár Sao Feng), ale ukázal limity jejich sebevzhlíživého neodhadnutí vlastních tvůrčích možností.
Návrat k jednoduchosti
Čtvrtý díl, který můžeme spíše než za vyvrcholení ságy považovat za její novou kapitolu, se rozloučil s postavami guvernérovy dcery Elizabeth Keiry Knightleyové a kováře Willa Orlanda Blooma a rozhodl se vyprávět jednodušší a přehlednější příběh. Kvůli jistější konstrukci vyhledal oporu v literární předloze Tima Powerse s pirátskou tematikou Plout na vlnách podivna z roku 1988, která vyšla i u nás. Pro potřeby filmové adaptace zakomponovali scenáristé předchozích příspěvků Ted Elliott a Terry Rossio do této samostatné a s dosavadní sérií nijak nesouvisející látky postavy Jacka Sparrowa a kapitána Barbossy a naopak si z ní vypůjčili její nadpřirozený ráz, který střídmému dobrodružství dodává prvky magična a fanstaskna.
Děj tentokrát není k dobru věci zatížen takovým množstvím postav, ale jiné staré nešvary předchozích předloh přetrvávají. Postavy nemají jasné motivy pro své činy a vy se s nimi tedy jen těžko ztotožníte. Děj je posouván za pomocí náhod a zásahů zvenčí. A především si tvůrci opět neuvědomují, že dvě a čtvrt hodiny trvající film potřebuje silnou zápletku a ne jen slepenec více či méně povedených situačních gagů, jejichž jediným spojníkem je Deppovo efektní přehrávání.
Nemotivované chování
Deppova původně vedlejší postava výstředního bukanýra a psance Jacka Sparrowa je sice snesitelnější než minule, ale i tak přemýšlím, koho může ještě napočtvrté bavit jeho mimické pitvoření, mhouření očí a vykroucená chůze, inspirována ležérními pohyby kytaristy Rolling Stones Keitha Richardse. To, co mohlo poprvé působit neokoukaně a roztomile, se neustálým opakováním rozmělnilo v sebeparodické vykrádání vlastních stylizačních nápadů.
Figura kapitána Sparrowa byla osvěžující svou bezprostředností a roztěkaností, díky níž jí jako zázrakem vycházelo i to, o co se příliš nesnažila. S následnými filmy se ale čím dál víc vyjevovala nemotivovanost jejího počínání, důvod proč se vlastně pouští do dalekých výprav za tajemnými artefakty. Vždy se k nim dostane spíše náhodně než kvůli vlastnímu zájmu nebo úsilí. Stejně tak je tomu v Na vlnách podivna, kde po skončení příběhu marně zvažujete, proč se Jack za pramenem věčného života vydával a co tím získal.
Z vedlejší koleje na hlavní
Ve čtyřce se z původně vedlejší postavy stává ta hlavní. Z klauna a maňáska s dredy a podmalovanýma očima je najednou leader, tahoun vyprávění. A ukazuje se, že Sparowova morální ambivalentnost, již bylo možno akceptovat u vedlejší postavy jako součást jejího proměnlivého a pro mnohé zábavného charakteru, se u postavy hlavní ukazuje být trochu na obtíž a může až iritovat. Jackovo nevyzpytatelné jednání se totiž jen neumně snaží zakrýt nebo omluvit fakt, že kapitán Černé perly je ze všeho nejvíce vyčůraný a zbabělý parchant, jehož zrady a úskoky nejsou součástí nějakého promyšleného plánu, ale improvizovanou snahou vyváznout z každé nebezpečné situace se zdravou kůží.
Balancování na hranici hrdinství a jeho karikatury je možno ze strany Jacka brát jako hru, v níž se snaží obelstít protivníka tak, aby z ní on vždy vyšel s vítězoslavným úsměvem v jeho zkaženém chrupu. Díky nastavení této hry mu je ale obtížné cokoliv věřit a potažmo fandit. Jack je vůbec zvláštní figurka. Obléká se a vypadá jako transsexuál, přičemž je nám ale neustále naznačováno, že v minulosti byl svůdcem, jemuž padaly ženy k nohám. Když se ale nějaká smyslná kráska objeví v jeho blízkosti, začne ze všeho nejvíc připomínat červenajícího se puberťáka, který svou nejistotu z ní zakrývá směsicí předstírané lhostejnosti a bezradnosti, jak se k takové dámě chovat.
To je i případ Angelicy v podání Penélope Cruzové, která je jednou z nových tváří pirátské ságy. Míru milostného jiskření nebo chemie mezi ní a Jackem jako jejím bývalým milencem nejlépe vystihuje jejich závěrečné vzájemné vyznání. Na zvolání „Miluji tě“ on odpovídá „Já sebe taky“. Jackova samolibost a odtažitost od okolí (jež se promítá do mnoha Deppových rolí především v Burtonově režii) mu zkrátka neumožňuje navazovat vztahy, které bychom mohli označit jako romantické nebo vášnivé. Jack a Angelica se provokují a slapstickově škádlí ve slovních výměnách, doprovázených šermířskými souboji, ale jinak každý z nich sleduje především své zájmy. Z nich jen těžko odhadnete, co k sobě oba cítí nebo kdysi cítili. Jack touží získat zpět svou loď Černá perla, která je zakletá ve skleněné láhvi, jeho ženský protějšek chce spasit duši svého otce, obávaného pirátského bukanýra Černovouse (Ian McShane).
Vábení mořských panen
Možná proto se nechá Jack přemluvit svojí bývalou láskou k účasti na misi, hledající pramen věčného mládí, o němž byla zmínka v závěru třetí části. Na palubě lodi Pomsta královny Anny, jejímž kapitánem není nikdo jiný než obávaný pirát Černovous, se ocitne po úvodním extempore, v němž se snažil vysvobodit z vězení svého bývalého prvního důstojníka Gibbse (Kevin McNally). Plán se samozřejmě zkomplikuje a on při přestřelkách a honičkách v ulicích a šlechtických sídlech Londýna narazí nejen na anglického krále nebo svého otce (Keith Richards), ale i staré známé v podobě Barbossy (Geoffrey Rush) a krásné Angelicy.
Barbossa tak moc touží po pomstě na Černovousovi, který ho připravil o Černou perlu i nohu, že se zaprodá do služeb britského námořnictva krále Jiřího a v čele anglické flotily se vydává rovněž na cestu za hledáním tajemné fontány mládí. A po bájném elixíru, ukrytém v Zátoce pěn, prahne i španělská posádka.
Tři týmy soutěží, kdo se k fontáně dostane dřív. Nejprve je ale třeba nutné získat magické propriety, jež jsou klíčem k získání lektvaru. Dva poháry na vodu a slzy mořské panny Sirény (Astrid Bergés-Frisbeyová). Krásná podvodní stvoření s ploutvemi místo nohou a tváří Lagerfeldových modelek (Gemma Wardová) ale nejsou žádnými mírumilovnými Malými mořskými pannami od Andersona, ale krvelačnými masožravými bestiemi. Což zavdá ve scéně jejich vábení k jedné z nejnapínavějších, nejděsivějších a nejerotičtějších pasáží filmu.
Střídání stráží
Přepadení pirátského korábu dravými mořskými pannami je divácky vtahující zážitek, doplněný indianajonesovským finále u pramene mládí. Po úvodní dynamické pasáži v Londýně, kde Jack prchá před pronásledovateli po střechách kočárů, se ale ve vyprávění objevuje množství hluchých míst s nezáživnými dialogy, které budou pokoušet vaši bdělost.
Od Roba Marshalla, který na režisérském postu vystřídal po třech dílech Gorea Verbinskiho, se kvůli jeho minulosti broadwayského choreografa a režiséra muzikálových adaptací (Chicago, Nine) čekalo, že by mohl dát akční složce snímku osobitou choreografickou vytříbenost a dynamiku. Zde ale zůstala očekávání trochu nenaplněna.
Marshall nezapře svůj divadelní původ a proto se spíše než rozmáchlou akci soustředí na detaily kulis a kostýmů a inscenování dialogových výměn. Navíc všechny zajímavé akční scény už vyzradil trailer, takže film citelně postrádá překvapení. Zobrazení násilných výjevů je ovlivněno ratingem přístupnosti a nepronikají do něho hororové prvky (až na mořské panny), typické pro pojetí Verbinskiho. Neteče tu krev, nikdo tu neumírá a likvidace protivníka probíhá jeho svázáním nebo kopnutím do zadnice. Zombie jsou nesmrtelní už ze své podstaty. McShaneův Černovous nepůsobí ani zdaleka tak démonicky jako Davey Jones a jeho Bludný Holanďan, i když zásluhu na oživení zatuchlého modelu mu s jeho filmovou dcerou nelze upřít.
Díra v romantickém podpalubí
Nedostatek napětí se snaží zamaskovat od první minuty burácející hudba Hanse Zimmera, která dodává patřičnou dramatičnost a velkolepost i pasážím, jejichž aranžmá až takové není. V tom mi trochu připomínala úlohu soundtracku k nedávnému Cizincovi s dvojicí Depp-Jolieová. Menší počet akčních soubojů a trikových exhibicí by mohly kompenzovat humorné nebo romantické sekvence. Ty jsou ale ovlivněny právě postavou Jacka Sparrowa, jehož excentričnost jim dělá službu spíše medvědí. Ironické scény těží především z toho, kdo koho a jakým způsobem přechytračí, přičemž dlouho není jasné, kdo tahá za silnější konec provazu.
Díru v romantickém podpalubí příběhu se po absenci Willa a Elizabeth snaží zalepit hispánská kráska v nesnázích Penélope Cruzová, což se jí i přes její živelný temperament nedaří, neboť si ji Jack drží od těla a k jejím svodům je totálně imunní. Asi se víc věnuje užívání nějakých mámivých substancí, ovlivňujících jeho motoriku i řeč, než dobývání ženských srdcí a spodniček. Tokající úlohu tak na sebe přebírá pohledný křesťanský misionář, jehož okouzlí udivený pohled raněné srnky, jenž se zračí ve tváři mořské panny Sirény. Pátrat po tom, co dělá opálený mladý kněz (Sam Claflin) v bílé rozhalence na lodi plné desperátů je asi zbytečné. Zřejmě nabádá nemyté piráty k bohabojnosti nebo jim uděluje poslední pomazání, jinak si jeho přítomnost neumím vysvětlit.
Změna barmana?
Producent Jerry Bruckheimer vsadil na jistotu svérázné postavy Jacka Sparrowa, okolo níž nechal vystavět příběh, který potěší více příznivce klasických pirátských výprav než ty, kteří mají rádi opulentní digitální akci. Mix dobrodružství, romantiky, akce a komických gagů sice v jednotlivých složkách nenabízí stejně vyvážené chutě, ale jinak se servíruje stále stejný a prověřený rodinný koktejl, jehož ingredience se asi nebudou chtít tvůrcům obměňovat. Po zhlédnutí čtvrtého pokračování námořní ságy bych možná neměnil ani tak přísady, jako barmany, kteří je míchají. Čarodějovi z Bradavic se tyto změny například vždy vyplatily.
P. S. Neodcházejte během závěrečných titulků, pokud se nechcete připravit o škodolibou tečku, která jasně naznačuje, že Sparrowova cesta zdaleka nekončí.
Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna
- Žánr: dobrodružný
- Původní název: Pirates of the Caribbean: On Stranger Tides
- www.disney.cz/pirati-z-karibiku
- USA 2011
- Scénář: Ted Elliott, Terry Rossio
- Režie: Rob Marshall
- Hrají: Johnny Depp, Penélope Cruzová, Geoffrey Rush, Ian McShane, Kevin McNally, Stephen Graham, Sam Claflin, Astrid Berges-Frisbeyová, Keith Richards, Gemma Wardová
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 19. 05. 2011