Fotogalerie

Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Marek Čech

2. února 2009

Žhavý oscarový adept, ověnčený třinácti nominacemi, přináší meditaci o stárnutí, smíření, náhodě, pomíjivosti i lásce.

Významový posun

Krátká satirická povídka Fancise Scotta Fitzgeralda, jež posloužila jako námět pro Fincherův snímek, v sobě rozhodně nemá potenciál na takřka tříhodinový film. Má pouhých dvacet stránek, postavy v ní jsou načrtnuty jen velmi zběžně a její ladění je filozoficko-meditační.

Oscarový scénárista Eric Roth (Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, Mnichov), kterému se již podařilo kongeniálně převést novelu Forrest Gump, si s tímto úskalím hravě poradil a díky významovému posunu látky a rokošatění děje vytvořil víceméně konvenční biografický příběh, ozvláštněný jen skutečností, že hrdinovo „stárnutí“ se odehrává pozpátku a je jak vystřižené z ranku neuvěřitelných fantasy románů.

Hlavní hrdina povídky se snaží postavit skutečnosti, že to nejlepší se odehrává v lidském životě na začátku a naopak na konci přichází čím dál víc toho špatného. V knižním rozjímání nad smyslem života a úlohou smrti se Benjamin rodí jako stařec nejen fyzicky, ale i duševně a postupně mládne, filmový Button je stařec s myslí dítěte, umírající jako dítě s myslí starce.

Válka končí a za účasti prezidenta Theodora Roosevelta se otevírá nové nádraží. Jeho hlavní halu měly zdobit velkolepé hodiny, jejichž sestrojení bylo svěřeno do rukou hodináře, který ve válce přišel o jediného syna. Po odhalení slavnostní plachty se ale ukáže, že měřič času jde pozpátku.

Filmy na DVD/Blu-ray si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Na jiném místě v New Orleansu přichází v den konce první světové války a při prvním úderu nových hodin za dramatických okolností na svět dítě, které jeho vlastní otec považoval za ošklivou zrůdu a odložil ho na práh starobince.

Symbolický protest nešťastného hodináře v touze vrátit čas se prolne s životním osudem nalezence, který se na rozdíl od ostatních lidí, kteří stárli přirozeně, v průběhu let stával čím dál mladším a mladším. Benjamin (Brad Pitt) prožil svůj život pozpátku a i když jeho tělesná schránka vykazovala známky abnormálního posunu, mentální vývoj se odehrával zcela přirozeně.

Retrospektivní vyprávění se nese v intencích žánrového biografického příběhu. Hrdince na smrtelné posteli předčítá její dospělá dcera Caroline (Julia Ormondová) deník, na jehož základě se vyjevuje fantastická životní pouť člověka, jemuž byla dána do vínku specifická výjimečnost. Umírající stařenkou je Daisy (Cate Blanchettová) a oním mužem Benjamin Button. Buttonova vypravěčská perspektiva je tak na začátku a v samém závěru doplněna o tu Daisynu, jež dovypráví jeho příběh, který už kvůli stařecké senilitě v těle jinocha a poté batolete nebyl schopen zaznamenat.

Protínání

Scénář sleduje celý Benjaminův život od chvíle zrození až po ukončení jeho pozemské poutě. Eric Roth z Buttonova života vybírá klíčové okamžiky a prostřednictvím vzpomínání na lidi, kteří formovali jeho osobnost, vypráví jeho příběh.

Galerii stěžejních postav Benjaminova života tvoří jeho adoptivní matka, dobrosrdečná černošská ošetřovatelka Queenie (Taraji P. Hensonová), obyvatelé v domově důchodců, kde chlapec vyrůstal a kam se v dospělosti rád navrací, kapitán Mike (Jared Harris), který se stal Benjaminovým mentorem a jenž se více než protřelým mořským vlkem cítil být umělcem, manželka britského diplomata Elizabeth Abbottová (Tilda Swintonová), toužící přeplavat kanál La Manche, s níž prožil milostný poměr v Rusku, jeho vlastní otec Thomas (Jason Flemyng), který vybudoval továrnu na výrobu knoflíků.

A v neposlední řadě krásná rusovláska Daisy, vnučka jedné z obyvatelek starobince a jeho osudová láska, do níž se zamiloval již v dětství jako bělovlasý, svraštělý a artritidou v kloubech sužovaný důchodce a která ho provází jeho životem až po návrat do kojeneckých plen. Ti všichni utvářeli Benjaminův osud a výrazně přispěli k tomu, že prožil šťastný, pestrý a naplněný život bez ohledu na svůj fyzický úděl.

Děj se soustředí na zlomové momenty Buttonova života. Odchod z domova na zkušenou, válka a námořní bitva v Murmansku, kde zahynula většina osádky lodi, na níž sloužil, opětovná setkání a odloučení s jeho milovanou tanečnicí Daisy, která studovala balet u Balanchina. Jejich protnutí se uprostřed svých životů, kdy jsou přibližně stejně staří a kdy poučeni získanými zkušenostmi a ranami osudu prožijí nejšťastnější období svých životů s vědomím omezenosti tohoto trvání. Čas stojí proti milencům, neboť jejich biologické hodiny tikají obráceně. Bizarní stárnutí tak Benjaminovi přináší ve chvíli obrovského životního naplnění volbu mezi přijetím zodpovědnosti za osud druhých a jeho osobním štěstím.

Odtažitý Forrest 2?

Podobnost s Forrestem Gumpem ve vypravěčských postupech, situacích, figurách i vyznění je očividná. Jen hřejivé a slzopudné ladění Zemeckisova snímku nahrazuje mnohem věcnější způsob podávání skutečností, který jakoby nám vsugerovával fakt, že nesledujeme smyšlené vyprávění, ale životopis nějaké skutečně žijící osobnosti. Tato formální věcnost může v řadě diváků vzbuzovat dojem chladné odtažitosti od zobrazených jevů a přijetí filmu se u nich setká s malým emočním dopadem.

Neždímat laciné slzy ale byl zřejmě Fincherův záměr. Benjamin, na rozdíl od Forresta, prochází zjednodušeně pojatými dějinnými zvraty bez konfliktů jako netečný „muž bez vlastností“, nestává se jejich přímým dramatickým aktérem (až na střetnutí s německou ponorkou za II. světové války), ale nechává je po sobě sklouzávat ve fikčním filmovém prostoru, v němž se postavy víc vznáší, než aby byly pevně ukotveny do země. Minulost je rekonstruována nikoliv na základě skutečnosti, ale za pomocí jejího odrazu ve filmovém médiu a režisér se dívá na Benjamina z odstupu, odosobněně nezúčastněnou optikou, jako objektivní pozorovatel jeho pouti v protisměru.

David Fincher krášlí svůj snímek celou řadou symbolických významů (hodiny, kolibřík). Pitoreskní epizody se mění v ty, které nenásilně útočí na naše slzné kanálky a přinášejí moudra, zabalená jako úhledná humanistická poselství.

Výsledná podoba, včetně výpravy, kamery Fincherova stálého spolupracovníka Claudia Mirandy a práce maskérů a trikařů nese ve všech ohledech znaky perfekcionismu, až se někdy vkrádá kacířská myšlenka, zda by někdy méně nebylo více. Vyprávění plyne lehce, jakoby v mlžně nadýchaném atmosférickém obalu a nevtíravě si nás podmaňuje.

Vizuální stránka je proměnlivá, kolorovaná do barvotiskových tónin a měkkých pastelových odstínů, díky nimž vypadají jednotlivé obrazy jak oživlé zašlé fotografie. Dějinná období se střídají s plynulou hladkostí v dlouhých záběrech, ukončených pozvolnými nerušivými střihy. Dobová nálada je zprostředkována vhodně zvolenými kostýmy, rekvizitami, hudbou, kulisami a svícením do podoby, jak vnímá dnešní divák vývoj kinematografie.

Hypnotická hudba Alexandra Desplata tento magický dojem zesiluje a vkrádá se nám pod kůži s podprahově uhrančivou silou. Osobitá syrovost a nekompromisnost Fincherových dřívějších opusů (Sedm, Klub rváčů) ustoupila mainstreamovější studiové produkci a vyznění filmu, díky precizně vypulírované technické stránce a bezchybným hereckým výkonům, působí až přešlechtěným dojmem.

Snový návštěvník

Ústřední dvojice ztvárňuje své postavy v průběhu několika desetiletí velice uvěřitelným a přesvědčivým způsobem. Brad Pitt jako dítě v těle starce je dojemný a chvílemi mi evokoval pozdní podobu herce Klause Kinského, jako stařec ve schránce teenagera je zas kouzelně rozpačitý. V první třetině filmu ztvárňují Benjamina jiní herci a za pomoci digitálních počítačových triků je přenesena a naroubovaná Pittova mimika do jejich tváří, které nahrazuje. Triky z příběhu netrčí, ale slouží mu a Pittova proměna, včetně hlasové modulace, nenese stopy umělosti, ale naopak věrohodnosti.

Brad Pitt předvádí citlivě uměřený výkon, na hony vzdálený ironickému přehrávání z Coenovic černé komedie Po přečtení spalte. Poklidně proplouvá dějem jako snový návštěvník a jeho charakter se proměňuje jen nepatrně. Mnohem většími změnami prochází postava Daisy a Cate Blanchettová je stejně uvěřitelná jako mladá bohémská dívka, užívající si plnými doušky života, bez ohledu na to, zda tím může někomu lámat srdce, jako vyrovnaná a milující žena ve středním věku i jako pod nánosem líčidel umírající stařena na nemocničním lůžku.

Lovestory s neodvratným koncem funguje v jemných náznacích a jeden společný pohled do zrcadla nebo opakované vzájemné přání si dobré noci, které vyjadřuje jejich propojení a hladivou něhu i v dobách, kdy nejsou spolu, řekne o jejich vztahu víc než pevná milostná objetí.

Film vám bude o to bližší, čím víc se prolne vaše životní zkušenost s tou fikční. Ale kdo nezažil letitou neopětovanou lásku, která se s vámi míjela do chvíle, než došla naplnění? Kolik lidí, které jste měli rádi, již opustilo tento svět? Vědomí, že „Všechny, co milujete, uvidíte umírat dřív než zemřete vy sám“ je neodbytné, stejně jako osamocenost Benjaminovy postavy z toho plynoucí. David Fincher se s touto nevyhnutelností vyrovnal pomocí zdánlivě obyčejné biografie o zcela neobyčejných věcech.