Pokřivený režim dal jeho nelítostné existenci důvěru a možnost k uplatnění jeho schopností. On se ji nyní snaží zneužít ve svůj prospěch. Naruší nezřízená touha zdánlivě nedotknutelného příslušníka „státu ve státě“ hladký chod totalitní mašinérie nebo jeho stoupenec skončí v sebedestruktivním příkopu, který si pod sebou dobrovolně vykopává?
Sebedestruktivní příkop
Radim Špaček se po dvanácti letech, vyplněných natáčením dokumentů, televizní Etikety nebo primáckého Letiště, vrátil k celovečerní režii. Pobídkou se mu stal scénář Ondřeje Štindla, stavící do středu vyprávění fiktivního příslušníka Státní bezpečnosti, z jehož perspektivy je příběh nazírán. Výtce o podobnosti zápletky s německým oscarovým dramatem Životy těch druhých se nelze vyhnout, i když kvůli genezi vzniku scénáře není až tak úplně příhodná.
I v Poutech je hlavním antihrdinou muž, jenž se dostane do konfliktu se systémem, jemuž až dosud věrně sloužil. Štindl ale klade mnohem větší důraz na vykreslení profilu konkrétního jedince než celého systému. Na rozdíl od svého předchůdce, německého režiséra a scénáristy Floriana Henckela von Donnersmarcka, zároveň nevěří na trochu naivní obrat tajného policisty, konfrontovaného s osudy jeho obětí či objektů zájmu.
Postoj estébáka Antonína Rusnáka (Ondřej Malý) je oproti jeho kolegovi ve službách STASI Wieslerovi naleptáván ne z pozic morálních, ale osobních. Jeho představitel Ondřej Malý, ve kterém by dnes asi málokdo rozpoznal dětského parťáka hřmotného hajného Horyny z populárního televizního seriálu z počátku osmdesátých let, dokonale zpřítomňuje unaveného muže ve středních letech, ve kterém bují motivačně těžko definovatelný vztek. Je jeho příčinou osamělost, stres nebo totální deziluze ze společensko-politických poměrů, jež pomáhá svým povoláním udržovat při životě? Nebo ho jen pohltila svíravá psychosomatická tíseň, která z našeho bytí nadlouho učiní uzavřený tunel, na jehož konci se dlouho neobjevuje jakýkoliv světelný záblesk?
Hledání cesty ven
Antonín se právě v takovém klaustrofobním prostoru své mysli ocitnul a hledá z něj zoufale cestu ven. Kope kolem sebe a mlátí se vší silou své zamindrákované napoleonské tělesné konstituce, až narazí na bod, k němuž začne vztahovat naděje na změnu k lepšímu. Oním těkavým bodem, pohlížejícím na plynutí normalizační reality z výšky svého pracovního nástroje, se stává slovenská jeřábnice Klára (Kristína Farkašová).
Půvabná rusovláska a toho času milenka ženatého disidenta s dvěma dětmi Tomáše (Martin Finger) a trpělivou manželkou Silvií (Barbora Milotová). Mladá dívka, jednající instinktivně a z postav vztahového víceúhelníku nejsvobodněji. Se slabošsky váhavým Tomášem se schází ve vypůjčeném bytě spisovatele Pavla (Luboš Veselý), který se systémem hraje dvojí hru. Navenek si buduje gloriolu intelektuální autority opozičního prostředí, ale uvnitř se užírá tím, jak ji soustavně podkopává pečlivě skrývaným donašečstvím na své přátelé, mezi něž patří i Tomáš.
Antonín se na Kláru fixně upne a začne věřit iluzi, že jejím získáním dostane jeho zmrtvělý životaběh nějaký smysl. V jeho usilování není láska ani erotická fascinace, spíš něco hlouběji skrytého a souvisejícího s výkonem profese, která si vybrala víc jeho než on ji. Touha manipulativně ovládat druhé, vetřít se jim do soukromí a v něm se sadistickou rozkoší rozhodovat o jejich osudech. Podrobit jejich intimitu neustálému sledovacímu nátlaku a na jejím pozadí se voyeuristicky ukájet. Předvést svou moc a převahu i v oblasti milostných vztahů.
Z banální nevěry se stane nástroj vydírání. Policista se rozhodne Tomáše i s jeho rodinou dostat z vlasti, aby už nic nestálo v cestě jeho plánům na ovládnutí Kláry. Rutinní akce, ne nepodobná té, jež měla v historii pracovní označení Asanace, se začne měnit v nebezpečnou hru ve chvíli, kdy její podmínky začne určovat Antonín už zcela sám a bez konzultace se svými nadřízenými. Samozvaný spasitel, zneužívající svých pravomocí k ochraně dívky i drsný mstitel v jedné osobě, se díky své posedlosti rázem stane pro chod sledovacích orgánů ohrožujícím elementem.
Iluzorní úniky
Z nastíněného děje by se mohlo zdát, že takřka dvouapůlhodinový film se snaží ukazovat mechanismy, jimiž totalitní moc drtila své oponenty. Scénář filmového publicisty Ondřeje Štindla ale chytře přenáší svou pozornost především do privátní sféry jednotlivých protagonistů, na jejichž marné snaze uniknout z chapadel státní šikany se nejlépe vyjevuje charakter minulého nesvobodného režimu.
Panující politické uspořádání se tak stává jen kulisou příběhu zmrzačených existencí, narážejících na omezení rozletu jejich svobodomyslných vůlí. Všichni se tak trochu bezradně protloukají marasmem doby, která jim svázala ruce a vymezila mantinely, jejichž překročení přísně trestá. Iluzorní úniky z nemožnosti smysluplné realizace pak hledá každý po svém. Někdo v nevěrách jako postelových substitucích dobrodružství skutečných, jiný v agresivní nenávisti vůči lidem jako celku.
Tento druhý a mnohem nebezpečnější model zachvátil i hlavního antihrdinu Antonína Rusnáka. Jeho jednání se rázem začne vymykat i nevybíravým zvyklostem jeho zaměstnavatelů. Reakce nadřízených, formulovaná jeho šéfem majorem Janečkem: „Necháme to zatím v rodině, dáme mu šanci. Jiná věc by byla, kdyby se ukázalo, že mu ta naše rodina je ukradená. Že zapomněl, komu přísahal. Takovejm lidem my nepomáháme. Takový lidi my trestáme.“ ukazuje, že vazaly totalitního chodu minulosti se stávali i jeho přímí vykonavatelé.
Nemožnost roztrhat pouta
V Antonínovi, zvolna plešatějícím mužíčkovi s ulíznutou pěšinkou, se hromadí přetlak, připomínající bublající papiňák. Inteligencí převyšuje své kolegy od policie, od nichž si díky tomu drží podobný distanc jako od své manželky. Pocit nadřazenosti, spojený s nemožností roztrhat pouta, jimiž si systém zavazuje a vynucuje poslušnost i u svých věrných, se odráží v zhrzené tváři Ondřeje Malého. Ve vyprázdněném pohledu pichlavých očí se zároveň zračí charakterové ustrojení jeho figury. Přezíravá arogance, spojená s opojným pocitem moci, si podává ruku s vnitřní nespokojeností, která může působit destruktivně jak navenek, tak dovnitř. V každém jiném povolání by byl tento podivín odsunut na okraj pozornosti, ale právě u tajné policie vzbuzují jeho pravomoce strach.
Misantropický odpor vůči lidem, kteří v jeho pohledu získávají jen obrysy slabošských objektů zájmu, jichž si hluboce neváží, vede u něj k čím dál psychopatičtějšímu chování. Jeho osobnost se rozkládá a propadá šílenství. V podlehnutí své posedlosti získává ale paradoxně i lidštější, nebo chcete-li tragičtější rysy. Ilustraci nepředvídatelných hnutí mysli hlavní postavy pak funkčně dokresluje skřípavě industriální hudební doprovod Tomáše Vtípila, korunovaný závěrečnou tečkou v podobě písně Pikola alternativní hip-hopové formace WWW.
Naopak ztělesněním cynického jednání v jeho nejodpornější podobě, v němž není místo pro špetku lidskosti, je estébácký veterán major Janeček v podání Oldřicha Kaisera. Zkušený profesionál, který svou bezcitnost maskuje vnějškovou blazeovaností, doprovázenou „kmotrovskými“ úvahami o špezích jako bratrstvu vyvolených, jež nejde opustit bez jejich dovolení. Navenek se prezentuje jako „táta máma“ svých chlapců od bezpečnosti, ale uvnitř zůstává sadistou, vzpomínající s lítostí v oku na časy, kdy jeho rudí bratři uměli s oponenty zatočit mnohem nevybíravějšími způsoby než je nucené vystěhování za hranice. Kombinace populárního herce se sázkou na neokoukané tváře, známé spíše z divadelního než filmového a televizního prostředí, se ukázala výborným tahem, jak zvýšit autenticitu vyprávění.
Film tak zásluhou dobře napsaných partů a jejich aktérů disponuje zajímavými, nejednoznačnými postavami, nad kterými se nesnadno vynáší odsuzující ortely. Hranice zavrženíhodnosti a snahy o pochopení jejich jednání se překrývají, aniž bychom to zlé jakkoliv omlouvali. Štindl pracuje s modelovými postavami, na jejichž příkladě pojmenovává patologické jevy, jež ovládaly tehdejší společnost. Počíná si přitom mnohem nekompromisněji než tvůrčí tandem Hřebejk- Jarchovský, hledající ve svých retrosnímcích mezi převládajícím balastem charakterní „perličky na dně“, přebývající v mělkých vodách nezaprodanosti.
Pozdní reflexe
Tvůrci tak více jak dvacet let od událostí listopadové revoluce přicházejí s pozdní reflexí husákovské normalizace, jíž vrcholí (ale doufám že nekončí) vlna zájmu o toto období (Zemský ráj to na pohled, Kawasakiho růže). Snaží se na ni nahlížet jinak než optikou pábitelských historek, k čemuž výraznou měrou napomáhá scénář Ondřej Štindla, nespoléhající se na oblíbenou epizodicko-anekdotickou strukturu, ale na silný příběh s klenutým dramatickým obloukem, gradujícím v závěrečné půlhodině. Dialogy jsou možná až zbytečně literárně květnaté, ve střední části dějově snímek trochu přešlapuje na místě a příčinné jevy si musíme odvozovat mnohdy víc empaticky, než aby byly zjevné samy o sobě, ale i tak s povděkem kvituji způsob, jakým se podařilo dobu před třiceti lety ukázat.
Ponor do socialistického bezčasí počátku 80. let, kdy vládla stádní uniformita a předposranost (vhodnější ekvivalent tohoto slova mě bohužel nenapadá!) na všech úrovních života, je smyslově evokován za pomoci studených, jakoby vymytých barev, které působí mnohem přirozeněji než kýčovitá barvotiskovost jiných dobovek (Rebelové). Střízlivé zredukování barevné škály nám dá znovu nepříjemně pocítit umakartovou ošuntělost tehdejších interiérů, mezi nimiž se lidé pohybovali jak zvířata v kleci nebo omezeném výběhu. Pocitové dusno a stravující marnost se nám podprahově vtírá pod kůži a my si znovu uvědomujeme, jak moc ovlivňuje integritu jedince povaha prostředí, jehož je součástí.
Radim Špaček se ve svém třetím celovečerním počinu ku prospěchu věci formálně ukáznil a plně slouží vyprávěnému příběhu. Vzdává se stylistické výstřednosti svého experimentu Rychlé pohyby očí a raději pečlivě buduje atmosféru jednotlivých scén. Spolu s plíživou kamerou Jaromíra Kačera, která protagonistům jakoby neustále v dlouhých záběrech dýchá na záda, si od postav udržuje analytický odstup, který si nelze plést s nezúčastněností.
Žánrově se pohybuje ve vodách psychologického thrilleru, temného a krutě mrazivého, kořeněného nádechem groteskna, vyplývajícího z evokace dobové absurdity, která generaci diváků narozených před dvaceti lety bude připadat už asi jen těžko uvěřitelná. Moralistní přesah, obsahující srozumitelné poznání, že největších bezohledností se nedopouštějí odsouzeníhodné ideologie, ale jejich konkrétní nositelé, by se dal snadno aplikovat i do dnešní doby. Změnilo by se aranžmá kulis a přičinlivé estébáky by nahradili více či méně elegantní gauneři, jež přijali jejich praktiky za vlastní. Agresivních duševních mrzáků, kteří kolem sebe šíří atmosféru strachu, v níž si vybíjejí svou negativní energii, máme nejen ze zběžného sledování večerních zpráv zřejmě stále na rozdávání.
Pouta
- Žánr: psychologické drama
- www.pouta-film.cz
- ČR 2010
- Scénář: Ondřej Štindl
- Režie: Radim Špaček
- Hrají: Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Martin Finger, Luboš Veselý, Oldřich Kaiser, Lukáš Latinák, Ivana Uhlířová, Roman Zach, Barbora Milotová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 04. 02. 2010
| AVmania.cz hodnotí |
| film |   | 9/10 |