Otázky, týkající se rovnosti pohlaví a příležitostí, rasových předsudků nebo sexismu, podává režisérka až příliš lehkou rukou.
Pohled na soutěž a co se kolem ní dělo z hned několika stran jejích tehdejších aktérů.
Rozverná komedie, která komplikované otázky redukuje jen na náznak jejich složitosti.
5 /10
K protestům, jež provázely 20. ročník soutěže Miss World a kontroverzně vnímaným rozhodnutím v jeho organizaci se vrací britská retro komedie, již natočila zkušená britská scenáristka a režisérka Philippa Lowthorpe (Vlaštovky a Amazonky).
Pro realizaci jejího druhého celovečerního filmu s tématem celosvětové senzace, již vyvolala televizní show s přenosem soutěže Miss World v roce 1970, ji inspiroval pořad The Reunion na BBC Radio 4, kde v roce 2010 mluvily klíčové účastnice tehdejšího skandálu, který soutěž provázel.
Kontroverzní ročník soutěže Miss World
Těch kontroverzí okolo tohoto ročníku bylo hned několik. Tou první bylo rozhodnutí organizátorů povolit účast dvěma dívkám z Jihoafrické republiky, z nichž jedna byla běloška a druhá černoška. Další pak, že večer v den konání soutěže explodovala pod dodávkou stanice BBC nastražená bomba. Explozi měla na svědomí levicová militantní skupina The Angry Brigade. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Obecenstvo se pak do sálu muselo dostávat přes hlučné protestující.
Ale to jsme pořád ještě před samotným začátkem přenosu soutěže, již organizovala společnost Mecca. Skutečný rozruch před zraky více než 100 milionů diváků, kteří se na tuto ve své době nejsledovanější televizní show na světě dívali, obstaraly členky Hnutí za osvobození žen. Ty se rozhodly během živého vysílání z Royal Albert Hall v Londýně dát najevo svůj protest proti způsobu, jakým byly dívky na této soutěži prezentovány. Emancipované dámy ho považovaly za dehonestující a pro ženy ponižující.
Jejich rozhořčení ještě umocnil moderátor soutěže a legendární britský komik Bob Hope (Greg Kinnear) se svými sexistickými a šovinistickými poznámkami na adresu účastnic soutěže. Vzduchem tak ze strany protestujících začaly létat nejen nesouhlasné výkřiky, ale i připravené pytlíky s moukou a voda z dětských pistolek.
Soutěž byla kvůli protestu přerušena, ale když bylo její vysílání obnoveno, nastal další šok a s ním spojený mediální povyk tentokrát z opačné strany. Vítězkou se totiž nestala favorizovaná Švédska, ale Miss Grenady Jennifer Hosten (Gugu Mbatha-Raw). Poprvé v historii soutěže nevyhrála běloška, ale žena tmavé barvy pleti. A ta se ocitla i na druhém místě, když se první vicemiss stala ona černoška z JAR Pearl Jansen. Během několika hodin tak bylo obecenstvo svědkem vyhnání patriarchátu z pódia a také poražení západního ideálu krásy.
Tím ale divoká jízda kolem této soutěže zdaleka nekončila. Došlo k obvinění z korupce, protože jedním z členů poroty byl předseda vlády Grenady, tedy země, z níž vzešla vítězka soutěže. A také k přepočítávání hlasů porotců.
Pohled ze všech stran
Takto načrtnutá historická událost dávala dvojici scenáristek, Rebecce Frayn a Gaby Chiappe, poměrně široké pole, jakým způsobem ji vyprávět i jaká témata v souvislosti s ní akcentovat. Ve snaze o její objektivní podání proto přináší pohled na soutěž a co se kolem ní dělo z hned několika stran jejích tehdejších aktérů.
Důležitý je přitom samozřejmě dobový kontext konce šedesátých let a počátku těch sedmdesátých, kdy bylo socio-politické prostředí svědkem rostoucí síly hnutí za občanská práva, hnutí za práva homosexuálů a hnutí za práva žen. Hnutí za osvobození žen požadovalo stejnou odměnu za stejnou práci, jako dostávají muži, pomoc s péčí o děti, dostupnou antikoncepci a rovné příležitosti ke vzdělání.
Soutěž Miss World pak vnímalo jako sexuální objektivizaci žen jen na základě toho jak vypadají. Ale to je jeden pohled, ten emancipační nebo aktivistický, který se snažil upozorňovat na morálně pochybný charakter celého tohoto podniku. Ale pak je tu ten druhý, samotných účastnic, které často pocházely ze znevýhodněného prostředí a soutěž pro ně znamenala fantastickou příležitost a rozšíření možností, které by jim jinak byly uzavřeny.
Zástupkyněmi toho prvního, aktivistického, se stávají především Sally Alexander (Keira Knightley) a Jo Robinson (Jessie Buckley), z nichž každá z nich představuje jiný pohled na to, jak k protestům přistupovat. Jo ten radikální, Sally jako intelektuálka a rozvedená matka malé dcery ten více osvětový.
V druhém táboře samotných účastnic soutěže vystupují do popředí Miss Grenady a černošská Miss Jihoafrické republiky, jež s sebou nesou téma možností, které jim tato soutěž otevírá i rasismu, s nímž se musí potýkat. Autorky scénáře ale při jejich konfrontaci s protestujícími feministkami moc nevyužili paradoxní situace, že se tyto vymezují proti soutěži, jež začala na stupních vítězů víc zohledňovat rasovou diverzitu soutěžících.
A třetí pohled obstarávají lidé ze zázemí soutěže. Manželé Morleyovi, kteří za ní stojí jako pořadatelé, i Bob Hope jako její moderátor. U všech postav si přitom autorky všímají vztahové dynamiky s jejich partnery nebo nejbližšími členy rodiny. U nevěrného Boa Hopea s jeho manželkou Dolores (Lesley Manville), u Sally pak s její dcerou, submisivním partnerem a dominantní matkou, s nimiž žije ve společné domácnosti.
Až příliš lehkonohá komedie
Sally postupně nachází společnou řeč s radikální Jo v hnutí za práva žen, jež o sobě chce dát vědět právě při soutěži Miss World. Její procedura nás má pak přesvědčit, že protest proti sexistickému nahlížení na soutěžící je oprávněný.
Humor tvůrkyně filmu těží třeba z výběru společensky odpovídajících šatů aktivistek na večer, proti jehož smyslu oslavy ženské krásy se chystají protestovat. A tak je to s celým filmem. Závažné otázky, týkající se rovnosti pohlaví a příležitostí, rasových předsudků nebo sexismu, podávají režisérka se scenáristkami až příliš lehkou rukou, jako takovou feel good podívanou, která nejde do hloubky, ale zůstává jen u povrchních znaků nebo jevů těchto problémů.
Vznikla tak rozverná komedie, která komplikované otázky redukuje jen na náznak jejich složitosti. Pódium v Londýně se v ní stává místem, kde dochází ke střetu protestní energie se snahou uchovat společenské status quo. Způsob podání toho protestu se ale až příliš nese právě v těch mainstreamových vodách, jež se reálné předobrazy aktivistek snažily rozčeřit.
Problémissky
- Žánr: komedie
- Původní název: Misbehaviour
- www.misbehaviourthefilm.com/home/
- Velká Británie / Francie, 2020
- Scénář: Rebecca Frayn, Gaby Chiappe
- Režie: Philippa Lowthorpe
- Hrají: Keira Knightley, Greg Kinnear, Gugu Mbatha-Raw, Jessie Buckley, Suki Waterhouse, Keeley Hawes, Rhys Ifans, Lesley Manville
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 28. 05. 2020