Proč 3D nemohlo uspět v domácnostech

Je všeobecně známým faktem, že poslední dobou jsou výrobci televizorů a potažmo elektroniky obecně hnáni čím dál víc do kouta a každý rok představovat nové "převratné" technologie. Před časem přišly LED TV namísto katodových LCD televizorů, vedla se masivní žabomyší válka o co nejnesmyslnější obrazový kontrast. Následovaly "revoluční" smart funkce, které narozdíl od obrazových parametrů tak moc "netáhly".

O čem bude řeč je technologie 3D, kterou bezesporu ve velkém odstartoval megahit Avatar, první, ale na dlouhou dobu i jediný, obrazově velmi kvalitní 3D film.

 Kdo jej viděl v kině, mohl by mít pádný důvod jej chtít mít i doma. Marketingové oddělení velkých výrobců elektroniky měli rázem nařízené přesčasy do odvolání. Proč se to nakonec z větší části nepovedlo? Pomyslných "hřebíčků do rakve" domácího 3D v masivním nasazení bylo několik.

Hřebíček první: nedostatek kvalitního obsahu v době boomu.

Běžný problém jakékoli nové technologie. Nedostatek obsahu – hardware je třeba něčím "nakrmit" v co nejkratším čase. V době 3D boomu byly k dispozici nějaké ukázky v 3D, IMAX dokumenty, Avatar a pár céčkových hororů – navíc to celé na nosiči Blu-Ray, který je téměř tak mladý jako samotné 3D.

V roce 2009 jej doma měli snad jen majitelé Playstation3, ale ta neuměla přehrát 3D obsah (to se naučila až po updatu firmwaru). Škoda – opravdu kvalitní 3D filmy (Gravitace, Ledové Království) vycházejí až nyní, kdy je 3D v podstatě na ústupu.

Hřebíček druhý: Bolí mě oči/vadí mi brýle.

Tohle je samozřejmě velmi, velmi subjektivní a každá osoba reaguje zcela individuálně. Mě osobně na šetrnějším - pasivním systému nebolí hlava, ani oči a brýle po pár minutách necítím. Takže já jsem spokojený.

Problém ale dle mého názoru nastal při "davovém" promítání a propagaci Avatara, kdy byl použit aktivní „blikací“ systém, který je náročnější na okolní světelné podmínky. Tak většina lidí vyzkoušela 3D technologii poprvé a odcházela s bolestí očí. Film má hodně přes dvě hodiny, aktivní systém zobrazení je na zrak přece jen náročnější a bylo zaděláno na průšvih. Nezapomeňte na fakt, že lidi dají vždy na první dojem a ten si pamatují!

 
 

Hřebíček třetí: Zatímco v kině sledujeme film aktivně, u TV se na obsah tolik nesoustředíme.

Soustředění je možná obecně problém se sledováním jakéhokoli "hlubšího" obsahu v domácím prostředí. V kině jsme pouze z konkrétního důvodu - chceme si film užít, doma máme tendence koukat v leže, zvedat telefony atd., to vše často za denního světla.

Takto si nelze užít žádný film (snad kromě Babovřesek a Růžovky), natož potom 3D, které je právě náročnější nejen na zrak a okolní osvětlení, ale podprahově nás nutí jistým způsobem přemýšlet a tím vytvořit prostorový vjem. Takto promítaný film je nutné poměrně pozorně sledovat a mít k tomu určité podmínky. Což na rozdíl od kina 3D film doma v drtivé většině nemá.

Hřebíček čtvrtý: Výrobci podporující aktivní systém zobrazení neprodávají kompletní 3D

Co si budeme povídat, jen mizivé procento lidí si kupuje TV hlavně kvůli 3D a má o této technologii "nastudováno", respektive vědí předem, že 3D chtějí a co potřebují. Hromada lidí nakupuje TV podle značky a bohužel ty nejoblíbenější (Panasonic, Samsung, Sony) používaly donedávna pouze na aktivní systém. Ten kromě menšího pohodlí a větší zátěže na oči vyžaduje relativně drahé brýle (ty začínaly na ceně 3000 Kč za kus), které stále u levnějších TV nejsou součástí balení!

Výsledek je potom takový, že si domů dovezete naleštěný televizor s tím, že je 3D, ale bez běhání po obchodech a placení dalších tisícikorun si prostě 3D neužijete. Co uděláte? Za dva týdny na 3D zapomenete. Nutno dodat, že tahle situace převládala hlavně před pár lety, kdy 3D startovalo. A tak výrobcům nešlo dostat 3D mezi lidi, neboť měli pocit, že jde o tahání dalších peněz z kapes zákazníků! A ti jim často odpověděli ignorací technologie.

Hřebíček pátý: Funkce konverze 2D obrazu do 3D aneb to „třidé“ je nic moc.

Na závěr to nejlepší. Ve snaze nabídnout 3D kdykoli vymysleli výrobci zběsilou záležitost. Dali lidem možnost zobrazit ve 3D cokoli (a to se nebavíme o záplavě obrazově nekvalitních, na poslední chvíli konvertovaných z 2D do 3D filmů). Výsledek asi valná většina z vás již zná. Cosi na obrazovce s hloubkou cca 5cm, co často nedává žádný prostorový smysl, působí kulisovitě a celkově nepřirozeně.

Neinformovaný majitel 3DTV na tuto hrůzu zareaguje velmi chladně a pronese cosi ve smyslu „že je to stejně k ničemu a brýlích akorát vypadá jako de*il“. Cesta k nativnímu 3D je pro mnohé trnitá a tak se raději po ní ani nevydají. Musím zdůraznit, že nativní obsah vytváří nesrovnatelně silnější 3D vjem než konverze 2D obrazu. Myslíte, že není možné, aby vám 40 cm "před očima" levitoval kolibřík? Věřte, že je to úplně normální jev i na TV za 13tis. Je to jen o kvalitním obsahu.

Jak tedy sledovat 3D film a mít i doma pocit blízký kinu?

Z vlastní zkušenosti vím, že jsou nutné určité předpoklady. 3D televizor jsem osobně kupoval hlavně kvůli hraní 3D her na PC (což může kdekomu přijít ještě větší bláznivina než samotné 3D video). Ačkoli to není úplně běžné, samotný dojem z 3D hry je často daleko silnější než u filmu.

Hry se totiž renderují v reálné čase pokaždé „znovu“, stačí mít ve hře funkci posuvu perspektivy obrazu pro vytvoření stereoskopického obrazu, popřípadě využít driver třetí strany (TriDef), který tohle zařídí u každé 3D hry, jen je potřeba mít profil. Renderovanému obrazu zkrátka stereoskopie sedí citelně více než natočenému obsahu, neboť máte pod kontrolou celý proces. Kupříkladu animáky jsou ve 3D naprosto přirozené a nepůsobí rušivým dojmem. V případě vhodných her je to stejné.

Ideální předpoklady pro 3D

1. Je nutné mít pokud možno zatměnou místnost

Pokud se vám na dnešních pololesklých obrazovkách v televizi ze všech sil odráží žaluzie, tak to není dobře, zvláště při 3D režimu, kde tohle spolehlivě prostorový vjem zlikviduje.

2. Je nutná správná poloha před obrazovkou

3D obraz z vlastní zkušenosti doporučuji sledovat maximálně z dvojnásobné vzdálenosti jako je úhlopříčka zobrazovací jednotky. Pro typické 3 metry vychází velikost televizoru alespoň na 55“. Jste-li blíže, je vidět u pasivní 3D technologie rastr, který vzniká prokládáním řádků. Velká vzdálenost vás naopak vytrhne z děje. Ne nadarmo má IMAX tak ohromná plátna. Pokud jde o sledovací úhly, je to poměrně zlé. Obecné doporučení praví – mít obraz pokud možno kolmo, a to jak ve vertikální, tak horizontální rovině, zkrátka být co nejblíže ose obrazovky. V opačném případě se připravte na „duchy“ v obraze.

3. 3D obraz je dobré „vycentrovat“ pomocí menu v případě, že něco nesedí

V závislosti na právě úhlu sledování a vzdálenosti od obrazu je možné, že je 3D obraz mírně neostrý, „tahá“ oči a celkově zrak nadměrně namáhá.To bývá častým důvodem případných bolestí hlavy které si někteří diváci odnášejí z kina. Tam logicky 3D obraz nevycentrujete a nenastavíte pro všechny diváky – každý sedí v jiné vzdálenosti a úhlu od plátna.

4. Obsah si vybírejte, ne vše za to stojí

Zde platí stejné pravidlo jako u klasických filmů a je umocněno kvalitou zpracování 3D obrazu. Blbina ve 2D zůstane blbinou i ve 3D, navíc vás může z špatně udělaného 3D obrazu bolet hlava. V tom lepším případě může obrazově ohromit, tohle nadšení ale brzy pomine.

Obecně pro prostorový obraz vybírejte animované filmy, kvalitní dokumenty (hlavně ty podmořské a vesmírné jsou obrazově na špici a jsou ve 3D úchvatné) a „áčkové“ akční filmy. Bohužel vám nikdo předem neřekne, co je pro 3D natočeno skvěle (určitě sem patří Gravitace, Avatar, Avengers 2012), nebo zcela zbytečně (obecně všechny předělávky jako Titanic nebo Jurský park). Výběr je jen na vás.