Recenze filmu Belfast. „Roma“ Kennetha Branagha, nominovaná na sedm Oscarů

Formativní léta svého dospívání už nechal na filmovém plátně ožít Alfonso Cuarón v Romě nebo nedávno Paolo Sorrentino ve filmu Boží ruka. K těmto osobním, autobiograficky laděným dílům se nyní přidává i britský herec a režisér Kenneth Branagh ve snímku, který přichází do našich kin čtrnáct dní po jeho poirotovské adaptaci Smrt na Nilu.

Dětská optika

Na festivalu v Torontu za něj dostal cenu za nejlepší film. Ze sedmi nominací na Zlatý glóbus proměnil ve vítězství tu za nejlepší scénář a stejný počet želízek v ohni má i při oscarovém klání. Belfast přitom oplývá podobnými vlastnostmi jako Roma. Má vtahující širokoúhlý černobílý obraz, evokuje ducha místa Branaghova dětství a na pozadí velkých dějin, tedy bouřlivých událostí střetů mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku, sleduje ty malé v podobě příběhu jedné rodiny, která je nucena na tyto nepokoje reagovat.

Události vnímáme dětskou perspektivou devítiletého chlapce, který je nucen díky nim předčasně dospět. To by si možná měli uvědomit ti, kteří filmu vyčítají, že málo říká o pozadí tohoto politického a náboženského konfliktu.

Dětská optika okolní napjatou realitu vnímá, prostřednictvím toho, co se děje v ulicích, reakcí rodičů nebo sousedů, ale neanalyzuje ji. Doléhá k němu, ale její průvodní znaky jako je násilí nebo rabování, které vtrhlo do jejich dosud idylického sousedského prostředí, k sobě nechává promlouvat jako ozvěnu westernových filmů, jež hltá v kině nebo televizi.

Zároveň jí ale neuniká skutečnost, že tato okolní realita staví rodiče před rozhodnutí, jak zajistit svým dětem bezpečnější prostředí pro jejich vyrůstání. A o tom Belfast je. Jak je těžké opustit místo, s nímž jste spjati, kde máte kořeny a přirozené vazby a vydat se vstříc nejisté, ale snad méně třaskavé budoucnosti.

Autobiografický základ

Dnes jednašedesátiletý Branagh tu přitom vzpomíná na vlastní dětství, kdy vyrůstal v Belfastu v dělnické protestantské rodině. V devíti letech ale jeho rodinu neustálé roztržky mezi katolíky a protestanty přinutily přestěhovat se do Readingu nedaleko Londýna.

Zde jeho dětské alter ego z té doby ztělesňuje Buddy (Jude Hill). Kluk, okouzlený svou dlouhovlasou spolužačkou z katolické rodiny a filmy, pro něhož klukovské hry na dvorcích s meči a štíty s 15. srpnem roku 1969 dostanou jinou dimenzi. To když i dospělí z řad maskovaných protestantů vezmou do rukou zbraně v podobě zápalných lahví, řetězů a holí a začnou útočit na domy jeho katolických sousedů.

Roma: nejlepší film roku 2018 [recenze]

Dějiště dětských her se změní v to skutečné a pocit jistoty a bezpečí, který by měl být s dětským věkem spojen, se hroutí. Buddyho otec (Jamie Dornan), který pracuje v Anglii a na víkendy se nepravidelně vrací domů, tak začíná přemýšlet, jak ochránit svou rodinu.

Genius loci Belfastu

Branagh se tu vrací ke kořenům konfliktu v Severním Irsku, jemuž se v angličtině říká The Troubles a který trval tři desítky let. Abychom pochopili, jak nesnadné bylo pro Buddyho rodinu se Belfastu i přes nastalou situaci vzdát, vykresluje ho režisér s láskou k jeho geniu loci.

Do něho nás přenáší skrze úvodní barevný prolog se záběry moderního industriálního Belfastu, zabíraného z ptačí perspektivy. Poté se přehoupneme v jednom dlouhém záběru přes zídku a ocitáme se v černobílém světě vzpomínek na rušné dvorky s voláním maminek, ať jdou děti k jídlu, rohové krámky a úzké uličky mezi domky, kde si sousedé společně občas zatančili.

Do idealizované vzpomínky vstoupí pouliční nepokoje, jimž kamera Harise Zambarloukose umí dát potřebnou dynamiku. Jinak ale film plyne v pomalém, pro někoho možná trochu odtažitém tónu, který ale dává kameramanovi prostor pro vytváření působivých obrazových kompozic, jež mají svou vizuální poetiku.

K ní patří i začlenění barvy do černobílého obrazu vždy, když Buddy sleduje filmy. Ať už jde o westerny, muzikál nebo pravěké dobrodružství se spoře oděnou Raquel Welch. Je to využito i při návštěvě divadelní inscenace Vánoční koledy a režisér se tím přihlašuje ke své vášni nejen pro kinematografii, ale jako shakespearovský herec i té divadelní.

Není to jediné pomrknutí k jeho budoucí tvůrčí dráze, dalším je scéna, v níž se Buddy čte komiks s hrdinou, kterého Branagh zvěčnil na filmovém plátně. Kreativní záběry, k nimž patří i ten s odrazem představení v brýlích babičky, doplňuje hudba dalšího belfastského rodáka Van Morrisona, která emotivně umocňuje témata, jež v sobě film obsahuje.

Thor: recenze filmu

Je to vztah nejen k místu, odkud pocházíme, ale i k rodičům a prarodičům, jež hrají Judi Dench a Ciarán Hinds. Nejzásadnější vliv na výchovu Dannyho a jeho staršího bratra má ale maminka v podání půvabné Caitríony Balfe, jíž režisér v závěru dopřeje okouzlující taneční výstup na píseň Everlasting Love.

Nominace v hereckých kategoriích na různých cenách napovídá, kde se nachází další přednost tohoto titulu. Autentické a při interakci s dospělými vtipné herectví Judea Hilla i průpovídky představitelů babičky a dědečka, které říkají hodně o jejich vztahu, vytváří dojem semknuté rodiny, již čeká nejen zkouška odloučení.

Kenneth Branagh tak vzdává hold nejen svému rodnému městu, kinematografii, ale především rodičům a prarodičům, kteří ho formovali. A činí tak způsobem, který hodně říká o tom, co to znamená se s někým nebo s něčím loučit.

Belfast

• Žánr: drama
• Původní název: Belfast
• www.focusfeatures.com/belfast/watch/
• Velká Británie, 2021
• Scénář: Kenneth Branagh
• Režie: Kenneth Branagh
• Hrají: Jude Hill, Jamie Dornan, Caitriona Balfe, Ciarán Hinds, Judi Dench, Lewis McAskie
• Distribuce: CinemArt
• Distribuční premiéra v ČR: 24. 02. 2022