Recenze filmu Betlémské světlo. Tematizování tvůrčí krize se v novém filmu otce a syna Svěrákových promítá i do výsledku

Recenze filmu Betlémské světlo. Tematizování tvůrčí krize se v novém filmu otce a syna Svěrákových promítá i do výsledku

Plusy
Potenciálně slibný námět s prolínáním fikčních linií.
Minusy
Absence silnějšího příběhu.
5  /10

Pět let po lyrickém prequelu Obecné školy Po strništi bos přichází Jan Svěrák do kin s další látkou, jež námětově vychází z povídek jeho otce Zdeňka. Režisérův desátý celovečerní titul se inspiroval povídkami Ruslan a Ludmila, Fotograf a Betlémské světlo, které Jan jako scenárista spojil do jednoho příběhu rámcující postavou spisovatele Šejnohy, který je jejich autorem.

Postavy vstupují do autorova života

Zvolil tak metodu vyprávění, v níž se stírá hranice mezi reálným a fiktivním. V magicko-realistickém prostoru spisovatelovy fantazie vstupují postavy ze Šejnohových povídek do autorova života a začínají si v něm žít vlastním životem. A on se je snaží střídavě posouvat novým směrem i korigovat.

Při vzniku těchto fiktivních, literárních postav se Karel Šejnoha (Zdeněk Svěrák) nechává inspirovat skutečnými lidmi a situacemi, které zažívá ve svém běžném životě a jež pak dál rozvádí ve své imaginaci. Že to s tou představivostí není u stárnoucího autora už takové, jako dříve, mu připomíná nejen jeho žena Helena (Daniela Kolářová), ale i samotné postavy, které komentují jeho nápady a navrhují mu v nich úpravy.

Otevírá se tu téma tvůrčí krize, vyčpělosti a opakování nápadů, nebo neschopnosti je rozvíjet do celistvých zápletek. Postavy z jeho rozdělaných povídek autora doslova pronásledují a žádají ho, aby neodbíhal z jedné povídky k druhé, věnoval se řešení jejich problémů a snažil se jejich příběhy dovést do šťastného konce.

Autor pak tyto smyšlené postavy žádá, aby mu v tom byly nápomocny, což ale pří míře svobody, kterou jim od jistého momentu, kdy dochází k tvůrčí rezignaci, dá, se tak úplně nedaří. Právě proto, že přestává být jasné, kdo určuje pravidla, podle nichž se chování postav řídí.

Sebeironická obhajoba lascivnosti

Potenciálně velmi slibný námět, který nám způsobem vyprávění s prolínáním fikčních linií může připomenout Muže z Acapulca nebo filmy Charlieho Kaufmana, neumí ale Jan Svěrák rozehrát do hravosti, nápaditosti a zábavnosti těchto snímků. Drží se až příliš při zemi v tom, jak nakládá s postavami i jejich příběhy a nedaří se mu je vzájemně propojit tak, aby působily sourodým dojmem.

Je to i proto, že z oněch tří povídek se věnuje hlavně té o fotografovi (Vojtěch Kotek), který se snaží sbalit půvabnou lékárnici (Tereza Ramba). Zbylé dvě, o zbožných rodičích (Vladimír Javorský, Jitka Čvančarová), kteří doufají v zázrak, jež by jejich dospívajícího syna (Martin Polišenský) zbavil postižení v podobě Downova syndromu, a automechanikovi (Ondřej Vetchý), který by se rád stal přírodním léčitelem, se krčí v jejím stínu.

S tím jak postavy nabádají svého autora, aby změnil jejich základní nastavení, se z woodyallenovského nesmělého dobyvatele stane šarmantní svůdník a fotograf ženských aktů, který nedostupnou Vendulu přiměje otevřít srdce a odložit prádlo, k čemuž odkazuje i plakát k filmu s Terezou Ramba a žehličkou, jenž vyvolal diskuzi, zda nejde o až příliš lacinou sexistickou reklamní vějičku.

Svěrákovic rodinný tandem si je těchto výhrad vědom a tak je už dopředu předjímá a zapracovává do vyprávění. Šejnohu přitom modeluje jako staromódního autora, který si ty uslintané lacinosti neumí odpustit, i když ho k tomu žena nabádá. Příkladem toho je scénka se slovní hříčkou, v níž si lékárnice Vendula stěžuje, že je její postava nějaká plochá, na což Vojtěch Kotek reaguje tím, že jí sáhne na ňadro a řekne, že mu to tak nepřipadá.

Je v tom sebeironie stárnoucího muže, který si do psaní rád projektuje své erotické fantazie, ale i přiznání, že nás to takto baví a nechceme se toho vzdát, i když to působí na mnohé lascivně. Kdo si připomene sexuální představy bývalého učitele Tkalouna ve Vratných lahvích nebo znělku karlovarského festivalu, v níž Zdeněk Svěrák za peskování své ženy Daniely Kolářové cídí festivalovou sošku v podobě nahé ženy a zvláštní pozornost věnuje zanesenému prachu v oblasti intimních partií, je doma, s jakým druhem humoru Svěrákové operují.

Autorská únava

Manželské potýkání Karla a Heleny navazuje na Vratné lahve i onu znělku. Karel je až příliš v zajetí svého psaní, do něhož zároveň utíká před uštěpačnými poznámkami své praktické ženy, které vadí, jak málo si jí všímá. V letitém manželském soužití se tématizují otázky stáří, nemoci, partnerského stereotypu i seberealizace.

Hořce posmutnělé tóny se ve vyprávění potkávají s těmi veselými a černohumornými, nechybí symbolické motivy jako je truhlářské povolání chlapce, postiženého Downovým syndromem. Jan Svěrák odkazuje ke svým předchozím počinům nejen obsazením manželské dvojice Šejnohových, ale i postavou léčitelky, jež dokáže svou energií zabránit katastrofě.

Rodinný podnik, do něhož byl vtažen i syn režiséra František na pozici střihače, tu ale ze všech dosavadních společných prací otce a syna Svěrákových vykazuje největší dávku autorské únavy. Už u předchozího Po strništi bos absentoval silnější příběh a výraznější dramatický oblouk, tady je to ještě markantnější.

Splétání jednotlivých linií nepůsobí příliš ústrojně, stejně jako vyústění některých zápletek. Tématu tvůrčí imaginace podřizuje režisér vizuální a barevnou stylizaci, která se inspiruje u Wese Andersona. Betlémské světlo je ale spíš o jejím ubývání, což se na výsledku bohužel podepisuje nejen tematicky.

Betlémské světlo

  • Žánr: komedie
  • www.bioscop.cz/databaza/betlemske-svetlo/
  • Česko, 2022
  • Scénář: Jan Svěrák
  • Režie: Jan Svěrák (předloha Zdeněk Svěrák)
  • Hrají: Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Vojtěch Kotek, Tereza Ramba, Ondřej Vetchý, Jitka Čadek Čvančarová, Vladimír Javorský, Martin Polišenský, Patricia Schumann, Miroslav Táborský, Jan Budař
  • Distribuce: Bioscop
  • Distribuční premiéra v ČR: 10. 03. 2022

Určitě si přečtěte

Články odjinud