Recenze filmu Drive My Car. Vítěz oscarové kategorie nejlepší cizojazyčný film

V pondělí nad ránem budeme znát výsledky 94. ročníku předávání Oscarů. Horkým favoritem v kategorii nejlepší cizojazyčný je zde snímek Drive My Car, který se zároveň stává prvním japonským filmem, nominovaným na Ocara i v hlavní kategorii nejlepší film.

Vyrovnání se se ztrátou blízkých

A ač se při oscarovém klání nejvíce šancí na získání ceny za nejlepší film připisuje westernovému dramatu Síla psa, mohl by Drive My Car sehrát podobnou úlohu jako před dvěma lety jihokorejský Parazit. Že by se Drive My Car mohl stát černým koněm oscarové sezóny, o tom svědčí mimo jiné i to, že se snímek stal prvním neanglickým titulem, na němž se jako na filmu roku shodly tři hlavní americké skupiny kritiků.

A čím si pozornost kritiků, oscarových akademiků i poroty v Cannes, odkud si odnesl cenu za scénář, tento pomalu vyprávěný, tříhodinový snímek získal? Jak ceny napovídají, jeho přednosti se odvíjí už od scénáře, který je adaptací stejnojmenné povídky světově uznávaného japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Ta vyšla ve sbírce Muži, kteří nemají ženy, přičemž tvůrci se při tvorbě scénáře inspirovali i dalšími povídkami v ní obsaženými.

Tématem těchto povídek, vyprávěných z pozice osamělých mužů, je ztráta milovaných, něčím tajemných partnerek. A o vyrovnání se se ztrátou blízkých, jejich tajemstvích, schopnosti žít dál a porozumění nejen druhým, ale především sobě sama, film Drive My Car je.

Nastudování Strýčka Váni

Hlavní postavou vyprávění je typický murakamiovský hrdina. Muž v krizi, uzavřený do sebe, jemuž se rozpadl jeho dosavadní život. Jmenuje se Yūsuke Kafuku a je uznávaným divadelním hercem a režisérem. Žije v manželství s žádanou scenáristkou Oto, která používá trochu zvláštní metodu pro vytváření svých textů. Jako je třeba ten fantaskně-eroticky laděný o mladíkovi, který proniká do bytu své spolužačky a zanechává v něm stopy.

Oto tyto příběhy na pokračování napadají při a po milování. Při milování s mladším mužem Yūsuke svou ženu přistihne, když se nečekaně vrátí domů. Ona o tom neví, on jí nic neřekne. Jednoho rána mu ale řekne, že by si s ním ráda promluvila, až se vrátí z práce domů. Když se tak stane, najde jí mrtvou po mozkové příhodě. Po jejím pohřbu hraje představení Strýčka Váni, během něhož se zhroutí.

O dva roky později Yūsuke přijímá nabídku, aby v Hirošimě na festivalu nastudoval jako režisér právě tuto Čechovovu hru. V mezinárodním, vícejazyčném obsazení, jehož součástí je i herečka, která se dorozumívá znakovou řečí. Součástí hereckého ansámblu, s nímž hru zkouší, je i mladý herec Kōji, kterého mu představila právě jeho žena a jehož kariéru poškodilo jeho nevhodné chování.

Součástí smlouvy s divadelní společností, v níž hru zkouší, je to, že ho do práce a z práce do asi hodinu vzdálené destinace u moře bude vozit řidič. Yūsuke, jehož vášní je řídit své auto, červený Saab 900, na tuto podmínku nerad přistupuje, ale pak ho řidičské schopnosti třiadvacetileté Misaki přesvědčí, aby se jí podvolil.

Cit pro nevyřčené

Hamagučiho film uvozuje asi čtyřicetiminutový prolog, po němž až následují úvodní titulky. Součástí tohoto prologu je právě nastínění situace Yūsukeova osobního, manželského života, i toho profesního, k němuž patří způsob, jakým se učí role za pomocí textů, namluvených jeho ženou.

Její tajemství, trauma jejich manželství, to proč se vzdala herecké dráhy a přešla na tu scenáristickou, i to, zda nevěra, jíž byl svědkem, byla ojedinělá nebo ne, se odhaluje v druhé, mnohem větší polovině vyprávění. Režisér všechny motivy načrtnuté v prologu nechává dohrávat v rozmluvách postav nebo jejich jednání.

Recenze filmu Síla psa. Vítěz Zlatých glóbů, western Netflixu s Benedictem Cumberbatchem

Pořád ale přitom nechává nám jako divákovi dost prostoru, abychom si některé věci domýšleli sami. Třeba to, proč angažoval herce, který věkem a zkušeností úloze strýčka Váni neodpovídá. Je v tom pomsta, že v ní pohoří, nebo hledání odpovědí na otázky, spjatých se životem jeho ženy?

To nevyslovené, skryté v detailu, ve výrazu tváře, nebo poznámce, je pro pochopení Yūsukeho minulosti stejně důležité jako to vyřečené. Řidička Misaki se stává tichou svědkyní jejího postupného odlupování, až i ona začne přidávat střípky toho, co zase traumatizuje jí a s čím se jí nedaří vyrovnat.

Katarzní moc umění

Vztah mezi oběma, provázený typicky japonskou zdrženlivostí a snahou nedotknout se něčeho bolestného nebo ožehavého, se stává důvěrnější a ústí do katarzního finále na ostrově Hokkaidó, v němž si oba nečekaní spojenci přiznávají svůj podíl viny na ztrátě jejich blízkých.

Návod jak tuto ztrátu a smutek, z ní plynoucí, překonat, nabízí závěrečná věta z Čechovova dramatu Strýček Váňa „Co dělat, musíme žít“. Nastudování experimentální verze Strýčka Váni, se všemi motivy, které v sobě tato hra obsahuje, vytváří významovou paralelu k životům postav a míře rozervanosti jejich niter, ne nepodobné té protagonistů dramatu z konce 19. století. Ukazuje zároveň reflexivní i katarzní moc umění, které nám umožňuje pochopit naše životy.

Parazit: infiltrace do světa bohatých ve vítězném filmu z festivalu v Cannes [recenze filmu]

Pomalé až meditativní tempo vyprávění nám umožňuje se na takové vnímání naladit, aby nás v závěru odměnilo více vrstevnatým katarzním zadostiučiněním, jehož součástí je i pandemický epilog. Kamera tuto vnitřní dynamiku filmu podporuje a ilustruje, stejně jako herecké výkony, které tlumenými prostředky dovedou hodně vypovědět o emocích postav.

Ty emoce nás v závěru pohltí a spolu s nimi i tento film, jehož největší síla spočívá v tom, jak univerzálně k nám jeho katarzní účinek promlouvá. Jestli z toho bude další Oscar v hlavní kategorii, směřovaný mimo Hollywood, uvidíme v pondělí.

Drive My Car

• Žánr: drama
• Původní název: Doraibu mai kâ
• www.drivemycar.film/
• Japonsko, 2021
• Scénář: Rjúsuke Hamaguči, Takamasa Óe (předloha Haruki Murakami)
• Režie: Rjúsuke Hamaguči
• Hrají: Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Perry Dizon, Yoo-rim Park
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 24. 03. 2022