Artové horory jsou kriticky i divácky vděčné, tím spíš pokud zároveň umějí zůstat divácké a nerozpustit se v umělecké formě. Ryan Coogler (Creed, Black Panther) pracoval hlavně na projektech, které jej i přes značné umělecké a sociálně kritické ambice držely v divácké rovině, a tak je dobrý důvod věřit, že jeho horor Hříšníci (Sinners) bude vedený podobným stylem. Výsledný film přitom spojuje několik řemeslně velmi dobře zvládnutých vyprávěcích vzorců, přesto na konci významně zakolísá.
Byť se podle traileru mohlo zdát, že nás čeká modernější variace na kultovní pecku Od soumraku do úsvitu, zacházejí Hříšníci o dost dál a představují nečekaně košatý a vrstevnatý počin. S Rodriguezovým slavným filmem ji spojují některé motivy a částečně i výstavba struktury, kdy krvelačná monstra začnou hrát důležitou roli až v pozdější fázi filmu. Značná část první poloviny je věnována postavám a světě, v němž žijí, což je důležité pro druhou, hororovou polovinu, kdy se znalosti světa a jeho postav odrážejí na hrůzných situacích.
Hrdiny poznáváme jako propracované figury s patřičnou psychologickou hloubkou a zároveň jako nositele společenských významů. O to působivější potom je jejich boj proti nadpřirozenému zlu a o to intenzivnější je významová rovina upířího řádění, díky níž Hříšníci přesahují znaky „prostého” žánrového potěšení, i když splňuje všechny jeho náležitosti – děsivá monstra, působivé hororové scény a většinu času skvěle zrežírovaná akce. Nicméně Hříšníci nejsou pouze hororem.
Spojují totiž konvence sociálního dramatu o rasové segregaci a rasistické atmosféře amerického jihu, gangsterky, upírského hororu a trochu nečekaně i hudebního dramatu, což je možná nejdůležitější prvek filmu. Stěžejní postavou filmu je syn venkovského kazatele jménem Sammy (Miles Caton), mladík tak hudebně nadaný, že to hraničí s nadpřirozenem.
Jeho neobyčejné nadání mu zajistí důležitou úlohu v plánu jeho bratranců, dvojčat Smokea a Stacka (Michael B. Jordan), kteří se do městečka vracejí po sedmi letech strávených v zákopech první světové války i v chicagském podsvětí. Nyní si chtějí poblíž rodného městečka otevřít hospodu a pořádají otevírací večírek. Kromě místních obyvatel, nejbližších přátel a dávných lásek se na večírek dostaví i hudbymilovný upír Remmick (Jack O’Connell), který bujarou oslavu změní v peklo na Zemi.
Krveprolití za zvuku hudby
Není náhodou, že jak hrdina, tak padouch mají vztah k hudbě. Hudba je totiž tím nejdůležitějším prvkem filmu, dominantou, která určuje charakteristiku některých postav i běh vyprávění. Téměř všechny zásadní body obratu se odvíjejí od talentu jedné z hlavních postav, hudebních čísel či čisté náklonnosti k hudbě. Na hudební vložce, ukázce talentu či jen prosté diskuzi stojí téměř každý důležitý zvrat. Je důležitá pro hrdinu i padoucha a figury se v souvislosti s muzikou rozhodují, jak jednat. Zároveň zastává hudba i významovou rovinu.
Pro hrdiny – a trochu paradoxně i pro upíry – představuje symbol svobody, sociální identity i individuální svobody. Jelikož je hudba pro film tolik důležitá, dá se předpokládat, že se jí patřičně věnuje i po formální stránce. Hudební vystoupení mají značnou pozornost kamery, pokud někdo ve filmu začne zpívat, můžeme si být jisti, že se budeme hodnou chvíli dívat na to, jak zpívá. Není ale nutné bát se toho, že by nás film v té chvíli začal nudit, právě naopak. Hudební scény jsou naprosto skvěle a nápaditě režijně vedené a dokáží diváka pohltit. Řízný soundtrack doprovází fenomenální práce s kamerou i střihem a zanechávají dojem stejně silný jako hororové scény.
Upíři působí ve filmu jako nepřemožitelné a nepochopitelné čisté zlo, a jsou tím mrazivější a zlovolnější, když se jimi stávají charaktery, které jsme v první polovině filmu poznali. Vzhledem k tomu, že první polovina filmu těží z realismu a života v syrovém světě, působí zjevení upírů o to surreálněji, tím spíš, když vypadají jako zakrvácení šílenci se svítícíma očima, ústy plnými špičáků a slinami na bradě. Fungují jako děsivá monstra z nočních můr podobným způsobem jako ve 30 dnech dlouhé nociči v těch lepších adaptacích Prokletí Salemu. Díky tomu, jak je film pojímá jako nepřirozené stvůry, fungují strašidelně i scény, kde jsou upíři pouze přítomní. Stačí, když stojí a mluví nebo zpívají, aby film divákovi navodil znepokojivý pocit.
Upíři jako čiré zlo
Proti hlavním hrdinům zároveň představují opozici i ve významové rovině – jako jednotná masa, sjednocená myslí hlavního upíra, kontrastují se souborem individualit, který tvoří lidé uvěznění v nové hospodě, což je vidět právě při hudebních sekvencích. Není přitom nijak složité interpretovat jejich funkci jako zástupný motiv pro americký rasismus a aktivity Ku-klux-klanu, působícího při svých akcích jako anonymní, jednotně myslící skupina, jejíž aktivity jsou ve filmu několikrát zmíněny. Napětí mezi figurami podporují výborní herci, pozornost přitom poutá nejen Michael B. Jordan ve dvou protichůdných rolích rozdílně jednajících dvojčat, ale také Hailee Steinfeld, která během vyprávění zásadně změní polohu.
Film dělá hned dvě obvykle nepříjemné věci – na jednu stranu působí klimax filmu trochu uspěchaně, jako by tvůrci neměli jistotu v tom, jak situaci vyřešit. Zároveň se jim v té chvíli začne koncept vypravěčsky trochu rozpadat. Současně to na konci vypadá, že filmaři neměli přesnou představu, jak film zakončit. Hříšníci obsahují několik momentů, které vypadají jako závěr filmu a každý z nich dá divákovi pocítit plnou délku filmu. Některé z těchto situací nakonec vypadají, že vyplynou trochu víc, nakonec působí úmyslem, že tvůrci chtěli natočit něco většího a hodnotnějšího než „pouhý” horor.
Což je škoda, protože i když vyprávění hlavně v první polovině plyne spíš pozvolna, dokáže vytvořit atmosféru daného fikčního světa. Jakmile se přehoupne do hororu a ohrožení postav se zintenzivňuje, přidá film na obrátkách a udržuje diváckou pozornost v tenzi. Ta ale začne pomíjet v okamžiku, kdy je potřeba vyprávění včas uzavřít. Obecně jsou Hříšníci tím horším filmem, čím víc se blíží ke konci. Většinu času jde ale o uhrančivý zážitek, který stojí za návštěvu kina.
Hříšníci mají nepokryté ambice být něčím víc než hororem a většinu času servírují lahodný koktej opulentně inscenovaných záběrů a perfektního hororového potěšení. Bohužel se uměleckou hodnotu snaží udržet až do samého konce filmu, což má za následek, že se snímek vypravěčsky rozkolísá a v závěru už tolik nefunguje. Většina filmu je nicméně režijně silně vedenou atmosférickou peckou.
8 /10
Hříšníci
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Filip Šula