Recenze filmu Korzet. Sissi jako rebelující císařovna, snažící se uniknout konvencím habsburského dvora

S Evropskou filmovou cenou pro nejlepší herečku a stejným oceněním v sekci Un certain regard na loňském festivalu v Cannes přichází do našich kin šestý celovečerní snímek rakouské režisérky a scenáristky Marie Kreutzer. Vznikl v dominantně ženském tvůrčím týmu na pozicích kameramanky, střihačky i výkonné producentky, jíž je lucemburská herečka a představitelka hlavní role Vicky Krieps. 

O to víc mu uškodil skandál, který se objevil po jeho dotočení. V počítači herce Floriana Teichtmeistera, který v něm ztvárňuje císaře Františka Josefa, policie nalezla tisíce souborů s dětskou pornografií, z jejíhož držení byl herec obviněn. Tento obsah vyšetřovatelé odhalili poté, co ho jeho bývalá partnerka obvinila z fyzického napadení. 

Nebyl to ale jediný problém, spjatý s tímto filmem. Rakouský tisk informoval, že ze sexuálního obtěžování na place byl obviněn i další herec, který se na něm podílel. Na koprodukčně náročný projekt to vrhlo temný stín, poškozující úsilí těch, kteří ho připravovali s úplně odlišným záměrem, než jak se o něm referuje. 

Sešněrovaná dvorními konvencemi

Korzet totiž přichází s feministickou reinterpretaci historie, v níž se zaměřuje na méně známou část života Alžběty Bavorské, řečené Sissi. V podání Vicky Krieps to ale není ta sladká princezna s tváří Romy Schneider z trilogie režiséra Ernsta Marischky, ale žena ve středním věku, která se pere s krizí identity i konvencemi habsburského dvora. 

Vyprávění je zarámováno čtyřicátými narozeninami Alžběty, které připadají na Štědrý den roku 1877. Alžběta k těmto oslavám zaujímá ale značně rezervovaný postoj. Uvědomuje si své stárnutí, manželství s Františkem Josefem je zatíženo vladařskou rutinou, trápí ji vzpomínky na předčasně zemřelou dceru Žofii, syn Rudolf se chystá odjet na vojenskou akademii v Praze, nejmladší dcera Valerie ji trochu irituje způsobností dvorské výchovy, které podléhá. 

Císařovna se cítí osamělá, nevyužitá ve státnických záležitostech i výchově dětí. Manžel jí jasně naznačí, že její zájem o správu věcí veřejných se má redukovat pouze na reprezentativní povinnosti. Pečuje tak o svou postavu i ikonické dlouhé vlasy, úzkostlivě si hlídá váhu, stahuje svůj pas do korzetu, až ji to přivádí k mdlobám. 

Uniknout své roli

Ve skutečnosti se chce ale ve svém životě nadechnout, dát mu nějaký vnitřní smysl. Snaží se proto vyvázat ze svého postavení. Proto ony časté cesty. Do Anglie, Bavorska, Uher i Itálie. Za ctiteli i politickými spojenci, u nichž hledá pocit volnosti, důvěrné spiklenectví, rozptýlení i připomínku svého opojného mládí. 

Během jarních až podzimních měsíců roku 1878 sledujeme, jak se rebelující panovnice snaží uniknout své roli. Hledá místo, kde by jí bylo dobře a kde by se mohla víc cítit sama sebou. Chřadnutí na duši na vídeňském dvoře je totiž doprovázeno i úbytkem sil fyzických. Doktor jí nabídne heroin, v němž hledá slastnou úlevu i zapomnění. 

Kouření, uspokojování se i tetování jsou radostným projevem její svobodné vůle. Když ale chce jedna z jejích společnic u dvora projevit tu svou a vdát se, uplatní Alžběta svůj majestát. Alžběta je žena plná rozporů a rozmarů. Na jedné straně se snaží uniknout tomu obrazu dokonalosti, známému z portrétu malíře Franze Winterhaltera, na té druhé se snaží dostát požadavkům jakéhosi zakonzervovaného mládí. 

Vnitřní život panovnice

Ženský tvůrčí tým, ať už v sobě režisérky nebo herečky Vicky Krieps, jejímu tápání rozumí. A přenáší do něho citlivě vlastní zkušenost žen okolo čtyřicítky. Alžběta si čím dál víc uvědomuje, že okolí, které jí jako dobovou celebritu bedlivě pozoruje, neoklame a stahuje se tak víc do sebe, do svého vnitřního života, v němž nemusí podléhat jeho očekávání. 

Režisérku zajímá, co se ukrývá za veřejným obrazem panovnice Alžběty. Jak se cítila jako žena, matka a manželka. Jaká byla její podstata. Vykreslení Alžbětiných pocitů napomáhá hudba francouzské písničkářky Camille, výprava, bloudící omšelými chodbami Hofburgu i kamera Judith Kaufmann, odrážející její úzkostné i radostné vnímání okolní reality. 

A samozřejmě její herecká představitelka Vicky Krieps, kterou proslavila role Almy v melodramatu Nit z přízraků. Alžběta se jí v Korzetu přibližuje svou nepoddajností i rafinovaností, paleta emocí, kterou herečka rozehrává, je ale mnohem bohatší. Umí být stejně bezohledná, manipulující, nespoutaná, jako ztracená sama v sobě. 

Závěr filmu pak nabízí symbolické vysvobození z jejího údělu. Jím je příslušnost ke zkostnatělé, patriarchální habsburské monarchii. Nástup nové doby ztělesňují předměty, vpašované do té předchozí, i setkání, byť fiktivní, jako je to císařovny s francouzským filmovým průkopníkem Louisem Le Princem. 

Moderní je i způsob, jakým režisérka k této historické látce přistoupila. Oživila ji nejen současným soundtrackem, podobně jako Sofia Coppola v Marii Antoinettě, ale hlavně ji dokázala prodchnout ženskou senzitivitou, za pomocí níž přitáhla pozornost nikoliv k veřejnému obrazu této panovnice, ale k tomu, co se ukrývá za ním. Sissi ve středním věku tak uvolnila korzet a umožnila jí nadechnout se. 

Korzet

• Žánr: historické drama
• Původní název: Corsage
• www.mk2films.com/en/film/corsage/
• Rakousko / Lucembursko / Německo / Francie, 2022
• Scénář: Marie Kreutzer
• Režie: Marie Kreutzer
• Hrají: Vicky Krieps, Florian Teichtmeister, Colin Morgan, Finnegan Oldfield, Tamás Lengyel, Alma Hasun, Raphael von Bargen, Aaron Friesz
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 09. 02. 2023