Sci-fi Mickey 17 je projektem, který vzbuzoval velká očekávání i obavy. Režisér oscarového Parazita Joon-ho Bong dostal obří rozpočet a jeho velkolepý výlet do vesmíru sliboval originální a podvratnou podívanou. Opakované odklady a přesuny premiéry ovšem vzbuzovaly spíše strach z toho, že studio Warner Bros. příliš neví, co si s tímto kouskem počít. Je tedy Mickey 17 opravdu žhavým kandidátem na sci-fi roku, nebo osobitý tvůrce tentokrát střílí naprosto mimo?
Joon-ho Bong dobyl s Parazitem nejen Oscary, ale v podstatě celý svět a všichni čekali, jakým trumfem naváže na svůj kariérní vrchol. Zdálo se, že se se svým novým výletem do Hollywoodu ani nemůže šlápnout vedle a ozbrojen armádou Robertů Pattinsonů se pustil do temné a zároveň satirické sci-fi, v níž mohl tradiční témata a devízy naplno prodat mainstreamovému publiku. O to šokující je, že tentokrát je nastavování pomyslného zrcadla méně důmyslnější, než jsme zvyklí.
Hlavním hrdinou, tedy spíše hrdiny, je Mickey Barnes, jenž se přihlásí jako kandidát na vesmírnou výpravu, jejímž cílem je dorazit na ledovou planetu Nilfheim a založit zde lidskou kolonii. Prosťáček Mickey se přihlásí na pracovní pozici, o níž nikdo jiný nestojí – stane se totiž tzv. postradatelným. Jeho tělo je tedy okopírováno, jeho vzpomínky průběžně zálohovány a následně je posílán na ty nejnebezpečnější mise, na nichž je smrt v podstatě jistotou.
Vždy po své smrti je následně „vytisknut“ jeho nová verze a vše začíná nanovo, jako hlavní průzkumník pak figuruje i během příletu na planetu. Smrt se na něm samozřejmě podepisuje a jediné, co ho drží nad vodou, je vztah s ráznou Nashou. Jednoho dne ale jeho 17. verze smrti přeci jen vyvázne. Když se však vrátí na základnu, tak zjistí, že v jeho posteli už spí „osmnáctka.“ A jelikož je existence více kopií striktně zakázána, musí oba Mickeyové vyřešit zásadní problém.
Méně je někdy více
Vděčnou a správně ulítlou zápletku Bong samozřejmě využívá k rozebírání svých klasických témat. Mickey 17 tedy rozhodně není epickým sci-fi spektáklem plným akce, ale zejména satirou, která si bere na paškál kapitalismus, současné společenské poměry, enviromentální problémy a zejména politickou situaci ve Spojených státech. V první polovině snímku to ještě funguje celkem solidně. Scénář se soustředí na zvrácenost celého systému a zmiňovaná témata, jednotlivá úmrtí i jiná Mickeyho trápení pak nešetří režisérovým cynismem a typickým černým humorem, co dokáže lehce vykouzlit úsměv na tváři. I přesto však satirická část přináší několik zásadních problémů.
Tím prvním je, že Bong si toho tentokrát bere na paškál až příliš. Chvíli kritizuje kapitalismus, pak se směje Trumpovi a jeho příznivcům, poté si bere na paškál vykořisťování lidí či ničení přírody, zároveň varuje před nástupem nové fašismu… je tu toho zkrátka mnoho, oscarový tvůrce ovšem jen nesoustředěně běhá od jednoho tématu k druhému. Místo zaměření se na jednu hlavní problematiku toho chce zkrátka režisér říct až moc, v důsledku čehož ve všech tématech jen přímočaře brouzdá po povrchu a jeho satira prakticky nikdy netne do živého.
Zároveň Bongovi chybí jeho pověstná rafinovanost z Parazita či naopak nekompromisnost a touha dostat se svým postavám až na naprostou dřeň, jak předvedl např. v neprávem přehlížené Ledové arše. I v Mickeym sice dokáže inscenovat několik působivých scén či načrtnout několik inspirativních myšlenek, ve výsledku se ovšem s ničím nikam zásadně neposune. Ona satirická část, kde si dělá legraci zejména z trumpovské Ameriky, je navíc až nečekaně povrchní, doslovná a prvoplánová.
Příznivci vůdce lodi Marshalla proto musí nosit červené kšiltovky a maximálně přehrávající Mark Ruffalo předvádět kopii Trumpových gest, aby bylo i méně bystrému divákovi jasné, do koho se tu rýpe. Což je na Bongovy poměry taktika svým způsobem líná. Nebyli jsme zvyklí, že by nám dával něco tak otevřeně pod nos a chvílemi je tento styl zkrátka vtíravý.
Satira pro pomalejší
I přesto, že kadence prvoplánové satiry zejména v druhé polovině roste, kvůli několika osvěžujícím nápadům, funkčnímu černému humoru a výbornému Pattinsonovi ve všech verzích je divák zvědavý, co bude následovat v další scéně. Bongovo řemeslo je zkrátka zprvu opět celkem suverénní a zápletka nabízí takové množství nabízených příběhových cest, jimiž se dá vydat, že člověka zkrátka zajímá, jakou cestičku autoři ve finále zvolí.
Bohužel se nakonec rozhodnou pro tu nejméně zajímavou z nabízených možností a poslední třetina se kvůli tomu změní v trikově dosti ošklivý mišmaš, v němž řada témat a podzápletek vyšumí do ztracena a jiné věci tu pro změnu nedávají moc smysl. Druhá půlka je dokonce v práci s postavami, kdy několik figur nevysvětlitelně mizí ze scény, a jejich chováním tak nekonzistentní, že mám podezření na výrazné zásahy ze strany studia (jakkoliv to aktuálně Warneři i sám režisér popírají), které se snažilo výsledek kvůli obřímu rozpočtu co nejlépe prodat širší cílovce.
Z minulých odstavců se sice může zdát, že Mickeyho 17 pouze kritizuji a nenajde se tu toho příliš pozitivního. Tak to ale rozhodně není. Film toho nabízí mnoho zajímavého. Po hereckého stránce (až s výjimkou takřka parodického Ruffala) šlape na jedničku, Bong si dokáže s jistými sekvencemi patřičně pohrát a příznivci černého humoru si přijdou na své. Jako celek ovšem Mickey 17 tolik nefunguje a rozpadne se do změti podivných tvůrčích rozhodnutí, prvoplánového politického rýpání a filmu, který se tváří chytře, i když je ve výsledku vlastně dost prostý.
Joon-ho Bong si tentokrát vybral jednu ze svých slabších chvilek, a i když spoléhá znovu na osvědčené propriety, výsledek působí oproti Parazitovi i jeho předchůdcům jako slabý odvar, co se ve výsledku zaměřuje hlavně na průhledné posměšky na současnou Ameriku. Celkově toho ale moc neřekne, což je vzhledem k sebejistému řemeslu a výbornému Pattinsonovi zkrátka škoda.
6 /10
Mickey 17
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Milan Rozšafný.