Tvorba Martyho Pohla, známého pod uměleckým jménem Řezník, je známá vulgárním humorem, naturalistickými prvky a chytrými pointami. Sám se označuje za tvůrce art brut, syrového umění bez jasně definovaných rysů a stanovené techniky. Odpovídala by tomu i jeho filmová tvorba, která do jednoho kompaktního narativního celku skládá nechutné obrazy a nejhrubší dialogy. Nejinak je tomu u jeho posledního snímku Na plech.
Hrdinou snímku je Marek Severa (Jan Hofman), perspektivní absolvent managementu, znalec obchodních taktik a znalec trhu, který se uchází o své první pracovní místo ve velkém světě. Ke svému rozčarování je alokován do pobočky ve Šluknovském výběžku. Noví kolegové jej šikanují a jeho služební byt je v tom nejdrsnějším romském ghettu.
Aby toho nebylo málo, zasedne si na něj drsný policajt Červa (Robert Nebřenský), který jej donutí infiltrovat sourozeneckou skupinu vařičů pervitinu. Té začne být Marek brzy užitečný, do světa primitivních dealerů a ještě primitivnějších narkomanů totiž vnese pravidla korporátního myšlení, díky nimž se malý gang rozroste do rozsáhlého a funkčního byznysu.
Většina humoru stojí právě na kombinaci těch nejznámějších korporátních klišé s těmi nejznámějšími klišé feťáckých historek, takže před očima vyvstává divákovi svět oprýskaných zdí, začouzených varen, syrových rvaček a ještě syrovějších dialogů, špíny a jehel píchaných do krku protkaný snahou o analýzu trhu, slevovými akcemi, oslovováním potenciálních zákazníků nebo tabulkami s černými puntíky.
Naproti tomu film zobrazuje svět korporátu, který působí všelijak, jen ne jako seriózní a fungující firma. Že snímek ukazuje funkčnost korporátních praktik na společenském dně a jejich nefunkčnost v reálném korporátu, jenž je plný amorálních a pokryteckých figur, je asi ten největší a nejvtipnější rýpanec, jaký by se dal těmto praktikám uštědřit. Obzvlášť v tak obhroublém provedení, jaké Na plech využívá.
Z nuly dealerem
Snímek posouvají absurdní situace, kdy se slučuje neslučitelné. Hrdina z jiného světa a společenského žebříčku žije v tom nejhrubším možném prostředí, zatímco nažehlená korporace zaměstnává ty největší primitivy. Podobné kombinace ostatně procházejí celým filmem a staví na tom, že se v jasně definovaném prostředí objevuje zcela nevhodný prvek. Co naplat, vařiči pervitinu mohou být tím prvkem prakticky kdekoliv, a tvůrci Na plech si dali tu práci, aby těch nevhodných míst bylo co nejvíce.
Kupodivu film nedoplácí na to, že by se vzorec rychle okoukal, a drží laťku po celou dobu dost vysoko. Nakonec i rámcový příběh je v tomto duchu, je to klasické schéma o partě loserů, jimž hrdina pomáhá zcela zištně a bez zájmu o jejich blaho, nakonec si ale vzájemně přirostou k srdci a z loserů se stanou machři. Na plech tohle schéma slučuje s postavami, kterým z podstaty může málokdo fandit, a v potitulkové scéně navíc cynicky podvrací i samotné schéma.
Variace na slučování neslučitelného film řetězí do jednotlivých, na sebe navazujících epizod, během nichž se mění a posouvá hlavní hrdina. Chytrý, ale zpočátku neprůbojný a naivní Marek se postupně vyvíjí v otrkaného dealera, jenž si získává respekt svého gangu kreativním myšlením a obchodnickým instinktem. Celé to trochu připomíná brutální variaci na Perníkového tátu, jen hrdina místo znalostí chemie nabízí znalosti tržního hospodářství. Film přitom nefandí ani podsvětí, ani korporátnímu životu, v zásadě se vysmívá oběma světům stejně a dosahuje toho, že se smějeme s ním.
Vtip většinou vychází z toho, že v onom nevhodném prostředí padne nějaká ta „p*ča” nebo „m*dka” a dojde k užívání drog nebo naopak vylučování různých sekretů. Obzvláště těch si ve filmu užijeme víc než dost. Film do relativně jednoduchého narativního schématu navíc zaplétá dost dalších motivů, jež jsou navíc neslučitelné nejen se základním schématem, ale k sobě navzájem. Výsledkem toho je absurdní komedie, jež těží právě ze slepence všeho možného a je ozvláštněná brutálními hláškami.
Ty fungují zejména díky herecké skladbě, kterou vedle profesionálních herců doplňují i neherci. Je osvěžující, když v českém filmu mluví herci sprostě tak, že to zní přirozeně a jako od někoho, kdo je tak zvyklý mluvit. Kromě tělních tekutin navíc z herců prýští energie určité všednosti, všichni působí přirozeně, a i když každý herec vede dialogy jiným způsobem, všechno působí jednolitě právě díky kontrastu, na němž celý film stojí. Všechny tyto absurdity vytvářejí dohromady jednu nekompromisní a obhroublou nádheru, která odzbrojuje svou upřímností a chutí se filmem bavit.
Co vypadá jako nesourodý slepenec vtipů je ve skutečnosti umně poskládaná a chytře vypointovaná absurdní komedie, stojící na slučování neslučitelných motivů, hereckých metod i různých společenských sfér. Málokdy působí postavy ve filmu odpudivě, sympaticky, přirozeně a absurdně zároveň.
8,5
Na plech
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Filip Šula.