Upír Nosferatu Friedricha Wilhelma Murnaua patří k těm nejzákladnějším kamenům filmového hororu, i po 102 letech se počítá k nejobdivovanějším i nejcitovanějším počinům hrůzostrašného žánru. Výrazové prostředky Upíra Nosferatu se objevují napříč kinematografií v nejrůznějších funkcích a významech. Konfrontace hrdinů s neuchopitelným monstrem z jiného světa, hra se stíny a temnotou i dojem bezútěšnosti se přitom zdály být ideální látkou pro progresivního hororového tvůrce, jakým je Robert Eggers.
Ten jde na věc zcela jinak než jeho předchůdci. Herzogův Nosferatu - Fantom noci přejal bodovou strukturu vyprávění a využil expresionistické postupy původního Nosferatu jako estetický fetiš, přičemž jeho hlavní postavy interpretoval jinak. Francis Ford Coppola svým Drákulou složil poctu Muranauovu hororu především prostřednictvím vizuálních odkazů a jinak kolem nich vystavěl zcela osobitou drákulovskou adaptaci. Eggers se oproti tomu pokusil o plný remake Upíra Nosferatu, do něhož zakomponoval stěžejní prvky románového Drákuly, přičemž expresionistické prvky pojímá v souladu s moderními postupy. Ostatně náchylnost k tomuto stylu jej provází takřka celou kariérou.
Jeho filmy Čarodějnice, Maják i Seveřan jsou žánrově víceméně rozmanité – pohanský horor, psychologický horor a variace na heroickou fantasy – všechny ale spojuje motiv konfliktu s nereálnem, atmosféra zlého snu, narušení reality a barevná paleta, díky níž vypadají jeho filmy skoro černobíle (i když v případě Majáku je to víc než jen zdání).
Není překvapením, že Eggers označil remake Upíra Nosferatu jako svůj sen, jenž se snažil realizovat několikrát. Nyní se Eggers svého snu dočkal a diváci s ním. A můžeme být rádi, že časté odklady umožnily snímku dozrát. Film Nosferatu je totiž stylovým atmosférickým nářezem, který odkazuje na původní dílo expresionistickými prvky na úrovni dějových i stylistických motivů.
Moderní expresionismus
Hniloba, stíny a okultismus patří k těm nejskloňovanějším prvkům, týkají se samotného Orloka i okolí a postav, které ovlivňuje, zcela v souladu s filmovým stylem jeho předchůdce. Německý expresionismus, v jehož stylu byl Upír Nosferatu natočen, spočíval mimo jiné v deformovaném prostředí, divadelních kulisách a přehnaných hereckých gestech. Herci byli ostatně stylizováni tak, aby „ladili” s pokrouceným prostředím, respektive aby prostředí odráželo stav jejich duše.
Eggersův Nosferatu přizpůsobuje svou mizanscénu vlivu titulního padoucha, po všech stránkách odpudivého upíra Orloka (Bill Skarsgard). Toho jede do ponurých Karpat navštívit právník Thomas Hutter (Nicholas Hoult), aby mu pomohl zprostředkovat prodej nemovitosti v německém městečku Wisborg. Zatím netuší, že démonický Orlok má mnohem zlověstnější plány, týkající se Hutterovy ženy Ellen (Lily-Rose Depp). Na Huttera, Ellen a jejich přátele brzy padne upírův zlověstný stín.
Samotný Orlok je označovaný za bytost, která je pouhým stínem člověka a každý, kdo mu padne za kořist, je odsouzen k životu v jeho stínu. Orlokův vliv se rozprostírá příběhem od prvních minut filmu a s tím po vzoru expresionistických děl ladí odstín mizanscény. Denní scény jsou natočeny v temně šedých barvách, jasné barvy jsou vyhraněné pro scény, kdy postavy zažívají šťastné okamžiky.
Pasáže s Orlokem se odehrávají ve stínu, kterému je přizpůsobený Orlokův kostým. Samostatnou kapitolou jsou noční scény konfrontace Ellen a Orloka, kdy je Orlok skrytý v temnotě, zatímco Ellen ozařuje měsíční světlo. Orlok stojí proti matnému světlu okna do ulice, čímž se stává víceméně siluetou. Ellen je zpravidla osvícená měsíčním světlem a v denních scénách má bledou pleť, což souzní s faktem, že do jisté míry představuje světlo proti Orlokově devastující temnotě, ale zároveň na ni doléhá upírův vliv.
Výtvarné pojetí, využívající převážně motiv stínu a temnoty, je jedním z důvodů, proč se na Nosferatu tak dobře dívá. Všudypřítomná temnota je motivicky využita pro rozdělení šedé denní reality a temného surrealismu. Situování některých scén do temnoty, v níž je Orlok skryt, je navíc využito ke znepřehlednění prostoru. Nevidíme všechny Orlokovy pohyby a Orloka samotného jen částečně, protože splývá se stíny, a díky tomu se zdá, jako by byl všude a mohl všechno. To je nejvíce patrné ve scénách z jeho hradu. Málokterý hororový padouch je tak transparentní a zároveň tolik eluzivní. K expresionistickým motivům odkazuje také výkon Lily-Rose Depp, jejíž gesta a fyzické projevy, zejména ve scénách, kdy je pod vlivem temných sil, ilustrují pokřivenost celé situace.
Monstrum vizáží i významem
Vizuálně uhrančivý film je přitom prvotřídní depkou, v níž jsou postavy konfrontovány s Orlokovou všemohoucností i traumatickými zážitky. Situování postav do temnoty vytváří stísněnou atmosféru jako ze zlého snu, příhodného pro důležité téma filmu. Tím je trauma ze znásilnění, pro něž je zkušenost s upírem metaforou. Psychologický a emotivní dopad traumatu nejen na hlavní hrdinku, ale i na okolní postavy dokáže film využít pro dojem naprostého zmaru, umně přenesený i na diváky. To umocňuje skvělý výkon Lily-Rose Depp, která na plátně přesvědčivě trpí a vyzařuje tolik potřebnou beznaděj i odhodlání tlumené psychickým a fyzickým vyčerpáním.
K rozvíjení tohoto tématu používá film další motiv, okultismus. Temná magie jako akt, který všechno mění k horšímu, pomáhá vyprávění vykreslit tu nejhorší podstatu Orlokových akcí a doplnit jeho celkový dojem. Hrabě Orlok je totiž tím nejodpudivějším Drákulou, jakého filmové plátno vidělo, a to po všech stránkách. Na rozdíl od původního Schreckova Orloka, který byl animální příšerou ovládanou pudy a Kinského Draculy/Orloka, jenž byl tragickým monstrem lamentujícím nad svou nesmrtelností, je Skarsgardův Orlok démonickým predátorem, páchajícím zlo z čiré zloby a způsobujícím utrpení ze své čiré podstaty. Skarsgard navíc není díky pečlivé masce vůbec poznat, a to ještě markantněji, než když hrál Pennywise v duologii To.
A je to dobře, protože místo herce zabírá plátno pouze nekonečně zlá příšera z temnot. Jeho vizáž připomíná mrtvolu, jež už dlí v rakvi nějaký ten měsíc, a čím více z něj během filmu vidíme, tím působivější je vědomí, jaký vliv má na dění ve filmu. Po snímcích, které dělají z Draculy béčkovou příšeru, postavičku z animovaného filmu, romantického hrdinu nebo komickou figurku z filmu Nicolase Cage je osvěžující vidět film, kde je Dracula/Orlok skutečně děsivým a odporným monstrem, přesně v souladu s románovou předlohou. O to víc si jej diváci zamilují. Což je další důvod, proč si Nosferatu zaslouží pozornost.
Byť struktura vyprávění vychází především z Upíra Nosferatu, film Nosferatu zakomponoval do svého vyprávění důležité prvky z románu. Kromě vanhelsingovské postavy profesora von Franze (Willem Dafoe), jenž postavám i divákovi poskytuje klíčové informace ohledně nadpřirozené hrozby, se po dlouhé době ve filmu objevuje původní dynamika ústředního páru a upíra. Zatímco ve většině filmových adaptací představuje Dracula romantickou živočišnost, narušující ubíjející stereotyp ústředního páru, Nosferatu se vrací k původnímu pojetí, vykreslení vztahu Huttera a Ellen jako láskyplného a plnohodnotného a s Orlokem coby zlovolnou silou, která se jej snaží narušit. Románu koneckonců odpovídá i vzhled titulního padoucha, který je víc knižním Draculou, než Orlokem.
Obecně se Nosferatu může směle zařadit mezi nejlepší draculovské adaptace vůbec, a to především díky stylové atmosféře zkázy a rozkladu, jakou film navozuje svými stylistickými prostředky, práci s odstíny obrazu a skvělým hereckým výkonům. Nosferatu patří k těm snímkům, které se vám zaryjí pod kůži, a je jedním z mála filmů, u něhož se budete v té všudypřítomné depresi a hrůze utápět s rozkoší.
Remake nejslavnějšího filmového hororu se hlásí ke svým expresionistickým kořenům a vytváří stylový nářez, který je jak perfektním remakem, tak jednou z nejlepších adaptací románového Draculy. Robert Eggers splnil sen nejen sobě, ale i hororovým fanouškům.
10 /10
Nosferatu
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Filip Šula.