Herecké výkony
Intenzivní propojení těch složek vyprávění, jež určují jeho tempo
Ženské postavy nejsou tak prokreslené
8 /10
Biografické vyprávění o „otci atomové bomby“, fyzikovi Robertu Oppenheimerovi, je dvanáctým celovečerním titulem režiséra Christophera Nolana a šestým, na němž spolupracuje s představitelem hlavní role v tomto filmu Cillianem Murphym. Po předchozím Dunkerku je pak druhým v pořadí, který se vrací do let druhé světové války. Tedy alespoň částí svého děje.
Stvořitel a jeho výtvor
Snímek vznikl podle Pulitzerovou cenou vyznamenané biografie American Prometheus: The Triumph and Tragedy of J. Robert Oppenheimer z roku 2005 od dvojice Kai Bird a Martin J. Sherwin, v jejímž přiléhavém názvu se zrcadlí téma filmu.
Robert Oppenheimer se v něm stává oním symbolickým titánem, který lidem přinesl oheň, zde v podobě jaderné bomby, za což byl potrestán odstavením na druhou kolej veřejného zájmu. Motiv ohně jako něčeho nebezpečného, s čím není radno si zahrávat a co může působit jako vypuštěný džin z láhve, se tu objevuje několikrát.
Na pozadí úvodních titulků zaplavuje plátno ohnivá exploze, která se ukáže být součástí tíživých snů nebo představ ústřední postavy, jak by to mohlo s lidstvem dopadnout, kdyby se jeho vynález proti němu obrátil. Člověk, který jím chtěl přispět ke konci druhé světové války, se po jeho nasazení proti městům Nagasaki a Hirošima obává jeho zneužití a žádá mezinárodní spolupráci a kontrolu v oblasti využití jaderné energie.
A právě z těchto paradoxů a protichůdných reakcí na jeho vynález je film vystavěn. Oppenheimerovi jako vedoucímu týmu výzkumníků, kteří se v rámci tajného vojenského projektu Manharttan snažili od roku 1942 v laboratořích v Los Alamos v poušti Nového Mexika vyvinout jadernou zbraň dřív než Němci, je jedné straně přičítáno k dobru, že jejím vyvinutím přispěl ke kapitulaci Německa, na té druhé je mu vyčítáno, že má podíl na statisících mrtvých v obou japonských městech a na horečnatém zbrojení během studené války.
To že dal lidstvu zbraň, s jejíž pomocí by se mohlo zničit, se stává tíživým morálním dilematem jejího stvořitele. On sám se ale po jejím sestrojení stává jen kolečkem v soukolí zájmů a vlivů z oblasti politiky, armády a byznysu, kdy se hrozba jejího použití omlouvá národními zájmy a ohrožením z druhé strany bipolárního světa.
To, jak svůj výtvor přijímá, dobře ukazuje scéna, kdy po zkoušce nukleární exploze vědci oslavují svůj vynález, zatímco Oppenheimer se nachází v jakémsi transu, zesíleném zvukovými prostředky, kdy na něj doléhá odpovědnost za to, co přivedl na svět. Uvědomuje si, že nad ním ztrácí kontrolu, ač za něj nese odpovědnost.
Éra mccarthismu
Toto morální dilema se promítá i do toho, jak je jeho osobnost konstruována. Výjimečný muž, hnaný zpočátku vědeckým zápalem, ambicemi, vlastním egem i židovským původem k tomu, aby zabránil nacistické hrůzovládě, se pak trpce smiřuje s tím, jak se v éře mccarthismu hledá nepřítel mezi lidmi levicového smýšlení, k nimž se řadí.
Oppenheimer se ocitá v roce 1954 před vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii, který má rozhodnout o tom, zda mu bude prodloužena nebo odňata bezpečnostní prověrka pro práci na projektech jaderného výzkumu.
Řeší se tu jeho příchylnost ke komunistickým myšlenkám i možná špionáž pro Sovětský svaz. Intelektuál a vědec ve službách státu se tady musí zodpovídat z toho, co si chtěl vždy ponechat. Svobodu myšlení i v otázkách, vztahujících se k chodu společnosti, jejíž je součástí.
Nejde o soudní instanci, ale o prověřování věcí z jeho minulosti, včetně těch osobních jako komunistická minulost jeho manželky (Emily Blunt) nebo milenky (Florence Pugh). Dokazování toho, co je mu kladeno za vinu, tak není zatíženo důkazním břemenem. V éře honu na čarodějnice se tu probírají jeho poválečné postoje, kdy se nechtěl podílet na výzkumu vodíkové bomby ani pokračovat v závodech ve zbrojení.
Mozart a Salieri
Toto slyšení plní ve vyprávění úlohu zastřešujícího rámcového bodu, z něhož se retrospektivně vydáváme do jeho minulosti. Již poznáváme od jeho pokračujícího studia na univerzitě Cambridge, pedagogickou a vědeckou praxi, seznámení se s levicovými aktivisty, až po podíl na projektu Manhattan.
Je tu naznačena i jeho budoucnost, přičemž skladba toho, co z ní, stejně jako z minulosti, bude odkryto, se řídí subjektem vypravěče, jímž je Oppenheimer. Nebo přesněji jeho roztěkaná mysl, která zpracovává události z minulosti, přítomnosti a budoucnosti s vědomím toho, že každý čin má svůj následek i příčinu.
Nelineární a subjektivní ráz vyprávění přitom Nolanovi umožňuje stavět jednotlivé události do nového světla a s ním i jejich protagonisty. Střípky mozaiky se skládají pozvolna a zapadnou do sebe ve třetím aktu onoho prověřování.
Tomu je vystaven i druhý protagonista vyprávění, jehož optikou ho rovněž nahlížíme. Byznysmen, admirál a někdejší předseda Komise pro atomovou energii Lewis Strauss (Robert Downey Jr.) má v roce 1959 při senátním slyšení obhájit svůj vstup do vlády na post ministra obchodu. A také ozřejmit důvod své nevraživosti vůči Oppenheimerovi, s nímž se poprvé setkal jako předseda oné komise.
Ve filmu se tak střídají nebo prolínají perspektivy obou mužů, což je odlišeno i barevně. Ta Straussova získává černobílý ráz. Jejich vnímání událostí ukazuje, jak nesnadné je dobrat se jejich objektivního popisu. Zároveň nám toto zdvojené čtení umožňuje dostat se hlouběji do nitra obou zprvu spojenců a potom antagonistů a pochopit příčinu jejich konfliktu.
Ten tkví v mužské ješitnosti a uražené pýše. Dynamika jejich vztahu připomíná Mozarta a Salieriho z Formanova oscarového bijáku. Dva sebestřední muži, z nichž jeden je ten nadanější a druhý v tom umí jako ukázkový kariérista a oportunista lépe chodit, se střetávají v dialogy nabitém komorním dramatu, plném vzájemných intrik a pletichaření.
Dravé tempo
Ze všech Nolanových filmů je tento nejvíc herecký, což je dáno jeho dialogovou povahou. Přitom je to zároveň velkolepý spektákl, jehož velikost netkví v bombastických scénách, ale v intenzitě propojení těch složek vyprávění, které určují jeho dravé tempo. Tedy především kamery, střihu, hudby a zvuku, jejichž syntéza se více než kauzalitou řídí asociativními a kontrastními spojnicemi.
Zvuková složka smazává rozdíl mezi ruchy a hudebním podkresem a pohlcujícím způsobem zprostředkovává vnitřní pocity posedlého vědce, postupně pronásledovaného morálními výčitkami. Osobnost Oppenheimera jako schopného organizátora vědecké práce, ale naivního v odhadnutí dopadů jeho práce, je definovaná právě těmito protiklady a rozpory v jeho přijímání.
Na nich je film do velké míry postaven. A to i ve vizuální složce třeba v kontrastu ohně a vody. Některé obrazové metafory, jako když Oppenheimer před komisí líčí svůj osobní život a ocitá se před ní v tu chvíli nahý, jsou zbytečné doslovné. Jiné, třeba když při testovacím jaderném výbuchu Trinity dojde k rozpojení obrazu a zvuku, prokazují svou výmluvnou sílu.
Za pomocí obrazově zvukové složky Christopher Nolan zahlcuje naše vjemy a přitom postupně doplňuje dílky skládačky, opravňující nás k posuzování Oppenheimerovy osobnosti a dějinných událostí, s ním spojovaných. O přehlednost přechodů mezi jednotlivými dějovými rovinami se stará montážní skladba a barevné ladění doplňujících se perspektiv. Životopisné drama se v závěrečné třetině vyprávění přelévá do toho morálního, které umí nastoleným etickým a společenským otázkám dát silnou koncovku.
Oppenheimer
- Žánr: životopisné drama
- Původní název: Oppenheimer
- www.oppenheimermovie.com/
- USA / Velká Británie, 2023
- Scénář: Christopher Nolan (předloha Kai Bird a Martin Sherwin)
- Režie: Christopher Nolan
- Hrají: Cillian Murphy, Emily Blunt, Matt Damon, Robert Downey Jr., Florence Pugh, Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh, Benny Safdie
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 20. 07. 2023