Recenze filmu Quo vadis, Aida? Drásavě intenzivní připomenutí masakru ve Srebrenici

Loni uplynulo čtvrt století od válečného zločinu, spáchaného v červenci roku 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Více jak osmi tisícům obětí Srebrenického masakru, tohoto aktu moderní genocidy ze strany Vojsk Republiky Srbské pod vedením generála Ratka Mladiće, je věnován pátý celovečerní film sarajevské rodačky Jasmily Žbanić.

Tento její poslední snímek, který byl uveden v hlavní soutěži benátského festivalu a dostal se mezi pětici titulů v kategorii nejlepší zahraniční film při posledním udílení Oscarů, ohromil i návštěvníky letošního karlovarského festivalu, kteří mu v diváckém hlasování přiřkli těsné druhé místo hned za domácím Zátopkem.

Relativní bezpečí

Může za to způsob, jakým režisérka toto tíživé téma podává. Intenzivně, naléhavě, emotivně. Ve strhujícím rytmu sledujeme tragickou historickou událost pohledem matky, která se snaží ochránit svou rodinu. Film trochu působí, jako kdyby ho natočil Paul Greengrass, má až thrillerově nervní tempo, ale přitom si uchovává úctu k faktům a v jeho jádru stojí uvěřitelné osobní drama.

To prožívá tlumočnice pro OSN Aida (Jasna Đuričić), původní profesí učitelka, která se v létě roku 1995 stane přímou účastnicí jednání mezi nizozemskými modrými přilbami a generálem Mladićem, obléhajícím se svými vojsky Srebrenicu. Z ní se vydalo hledat na 30 000 lidí útočiště na základnu OSN v Potočarech. Jsou mezi nimi i příslušníci její rodiny, manžel a dva dospělí synové, které se jí podaří dostat do relativního bezpečí základny.

Relativního proto, že z dalšího vývoje událostí víme, jak to dopadlo se zárukami generála Mladiće, co se týče bezpečného přesunu bosenských civilistů muslimského vyznání ze základny OSN. Bylo v tom selhání mezinárodního společenství, jeho byrokratických mechanismů, díky nimž se akceschopnost mírových jednotek OSN ukázala bezzubá. 

Aida tuto bezmoc a selhání těch, pro něž tlumočí, vnímá a snaží se podle toho zařídit. S vypětím psychických sil tak na jedné straně tlumočí uklidňující stanoviska velení modrých baretů a na té druhé se snaží zajistit bezpečí svým nejbližším, když vidí, jak jsou tisíce mužů v autobusech odváženi neznámo kam. Snaha o protekci naráží na vojenské předpisy, takže když pak při transportu žádá holandského velitele o výjimku alespoň pro jednoho ze svých synů, nemůžeme si v té chvíli nevzpomenout na Sophiinu volbu.

Hrůzná neodvratnost

To její perspektivou vnímáme veškeré dění, což je režisérkou dobře zvolená optika, která nám jako divákům umožňuje být díky Aidině funkci tlumočnice u všeho podstatného, co se na základně a v jejím okolí děje. Vidíme tak narůstající tíseň uprchlíků před základnou i v ní, kde je nedostatek jídla a pití, hygienického i zdravotního zázemí.

Jasmila Žbanić nás od začátku vrhá přímo doprostřed dění a dovede velmi funkčně zprostředkovat to, co uprchlíci i překladatelka, která má za dané situace privilegovanější postavení než členové její rodiny a ostatní sousedé a známí, prožívali. Chaos, narůstající panika, strach o život.

29 nejlepších válečných filmů, kterým můžete věřit. Víme, jestli a kde je můžete najít online

Bezvýchodnost podání celé situace umocňuje to, že víme, jaký bude její další průběh, ale zůstáváme dál jejími svědky se vší její hrůznou nezvratností. Režisérka se obejde bez explicitních scén zabíjení, ale o to silněji na nás působí to neodvratně přítomné zlo v pozadí.

Motor i emoční jádro filmu

Byrokratický mechanismus války tu stojí v opozici proti osudům jejích konkrétních obětí a pozůstalých po nich, kteří, stejně jako celá země, musí s následky genocidy dál žít. Epilog filmu dává najevo, že není možné zapomenout ani odpustit, ale je třeba si pro sebe najít cestu, jak dál pokračovat. S vědomím toho, co si strůjci a vykonavatelé těchto válečných hrůz nepřipouští. Na rozdíl od těch, které postihly.

Šestačtyřicetileté bosenské režisérce, která zaujala už svým debutem Grbavica, oceněném na Berlinale Zlatým medvědem, není při podání těchto událostí přitom možné vyčítat, že by její pohled byl jednostranný. Drží se historických faktů, jichž byla sama pamětnicí a které rekonstruuje s naléhavou autenticitou a citlivostí, danou tím, čí optikou vnímáme tehdejší události.

Jasna Đuričić v roli Aidy je motorem i emočním jádrem filmu. To jejím prostřednictvím se tu vypovídá o ženské síle bojovat až do konce za své nejbližší a možná ještě větší síle přijmout jejich ztrátu. To když se genocidní realita znovu objevila v časech, kdy už si civilizovaná Evropa myslela, že ji má dávno za sebou. Jasmila Žbanić ji připomíná v jednom z nejsilnějších filmů poslední doby, který nás znovu nutí přemýšlet nad tím, čeho jsme jako lidstvo schopnosti a jakému zlu jsme ochotni se podat.

Quo vadis, Aida?

• Žánr: drama
• Původní název: Quo vadis, Aida?
• www.aerofilms.cz/quo-vadis-aida/
• Bosna a Hercegovina / Rakousko / Rumunsko / Nizozemsko / Německo / Polsko / Francie, 2020
• Scénář: Jasmila Žbanić
• Režie: Jasmila Žbanić
• Hrají: Jasna Đuričić, Johan Heldenbergh, Raymond Thiry, Boris Isakovič, Emir Hadžihafizbegovič, Joes Brauers, Reinout Bussemaker
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 23. 09. 2021