Recenze filmu Saltburn. Snaha o podmanění světa britské aristokracie ve stylovém dekadentním snímku na Amazon Prime

Mezi výstřední aristokratickou smetánku nás zavádí druhý celovečerní film britské herečky, scenáristky a režisérky Emerald Fennell. Ta už ve svém debutu Nadějná mladá žena ukázala, že umí pracovat s herci, žánrovými koncepty i společenskými tématy a dát jim provokativní filmovou podobu. Ve svém druhém autorském počinu v tomhle ohledu zachází ještě mnohem dál, až to vzbuzuje otázku, zda si ve své společenské satiře až příliš nevypomáhá samoúčelnou provokací namísto rozvíjení témat, jež nabízí. 

Stylová dekadence

V posledních letech se objevilo množství titulů, které se satirickou nadsázkou tématizují společenskou nerovnost a napětí z toho plynoucí mezi vrstvou privilegovaných a těch, kteří by se jim chtěli přiblížit. Parazit, Trojúhelník smutku nebo naposledy Roman Polanski v Hotelu Palace. 

Emerald Fennell zvolila žánrovou formu, v níž se potkávají prvky vztahového dramatu, satiry na snobské prostředí i psychologického thrilleru. Jestliže její první film, pracující zajímavým způsobem s žánrem revenge thrilleru, byl nominován na pět Oscarů a toho za původní scénář i získal, ten druhý má pět nominací na britské ceny BAFTA a dvě neproměněné na Zlatých glóbech. 

Režisérka ho natáčela na univerzitě v Oxfordu, kterou sama absolvovala, a v rozlehlé venkovské rezidenci Drayton House v anglickém městě Northamptonshire, v níž filmaři nikdy předtím nenatáčeli. Kouzlo tohoto starobylého místa do velké míry určuje náladu snímku, již bychom mohli popsat jako dekadentní. Režisérka přichází s velmi stylovou, vtahující a čím dál víc znepokojující záležitostí, v níž se jí daří jak gradace jednotlivých scén, tak práce s atmosférou a napětím celku. 

Po vizuální stránce je radost se na něj koukat. Obraz, vyvedený ve formátu s poměrem stran 1,33:1, dává vyniknout jak kontrastní hře barev, tak stínohře jak z nějakého gotického nebo hororového počinu. Sama režisérka označuje estetiku svého filmu za upírskou a opravdu například scéna nočního milostného sblížení v zahradě paláce odkazuje ke Coppolově Draculovi. 

Těch vlivů je z filmu cítit mnohem víc. Ať už je o román Návrat na Brideshead Evelyna Waugha, Loseyho film Sluha nebo román od Patricie Highsmith Talentovaný pan Ripley, který se dočkal také filmové adaptace. Záludnost, manipulace a posedlost dláždí cestu vzhůru jednoho mladíka, který touží po příslušnosti k vyšší třídě, již má možnost poznat. 

Rozklad elitářského světa

Příběh se odehrává v roce 2006, kdy se Oliver Quick (Barry Keoghan) na stipendium dostává na Oxford. Díky náhodě se zde seznamuje s pohledným a všemi oblíbeným aristokratickým spolužákem Felixem (Jacob Elordi), který si ho oblíbí a jemuž se svěří s tíživými poměry v jeho rodině. Po zprávě o smrti jeho otce ho chce Felix utěšit a pozve ho proto po konci semestru na léto na venkovské sídlo jeho rodiny v Saltburnu. 

Tam ve společnosti Felixových rodičů (Richard E. Grant, Rosamund Pike), jeho sestry Venetie (Alison Oliver) a amerického bratrance Farleigha (Archie Madekwe), s nímž měl napjatý vztah už na univerzitě, tráví čas a postupně poznává zákonitosti a chod tohoto elitářského světa. 

Oliver je jím uchvácen a chce se mu přiblížit. Navenek se tváří naivně, okouzlený vší tou opulencí, ale přitom je bystrým pozorovatelem vztahů uvnitř tohoto mikroorganismu. Vidí na příkladu nejen Pamely (Carey Mulligan), která se v sídle Cattonových vzpamatovává z rozchodu, jak vrtkavá je přízeň a štědrost této rodiny. Pomoc druhým je pro ni spíš jako takovou kratochvíli, která k jejich statusu zkrátka patří. Stejně jako vlídnost, empatie a porozumění. 

Ollie si uvědomuje, že i jeho čas, kdy bude rodinu bavit, je omezený a pokud nechce skončit jako nechtěné odkopnuté štěně, musí chopit příležitost za pačesy. S poznáním míry odtrženosti této rodiny od problémů reálného světa se rozhodne této její slabiny využít a začne ji rozkládat zevnitř. 

Jeho záměry přitom dlouho nejsou jasné, což je podpořeno i tím, že je vypravěčem příběhu, tudíž se v něm může prezentovat tak jak sám chce. Minimálně od odhalení, jak je to ve skutečnosti s jeho rodinným zázemím, se ale ukáže, že jeho bezelstnost je pouze hraná. 

Ne tak sofistikovaný jak se tváří

To je i největší slabina tohoto vyprávění, že není tak sofistikované jak se dlouho tváří. Postavám, včetně té hlavní, chybí hlubší prokreslení a tak se Ollie v závěru uchyluje k vysvětlování svých záměrů a motivací, které jsou nám z děje přitom už dávno jasné. 

Ollieho fascinaci aristokratickým postavením a postupné opanování tohoto prostoru režisérka vyjadřuje provokativními scénami jako je ta s orálním sexem při menstruaci nebo vlezením do vany, kde předtím Felix masturboval. Korunuje je pak Oliverův vítězný tanec, kdy nahý tančí za zvuků taneční písně Murder on the Dancefloor od anglické zpěvačky Sophie Ellis-Bextor. 

Atmosférický soundtrack s využitím písní třeba od Arcade Fire, kostýmy, scénografie, kulisy venkovského sídla i kamera Linuse Sandgrena s oku lahodícími kompozicemi mají lví podíl na audiovizuální, nebo lépe řečeno estetické přitažlivosti tohoto snímku, který působí retro i moderně zároveň. 

Po řemeslné stránce mu není co vytknout a režisérka tu povyšuje svůj styl zas o notný kus dál. Hercům dává prostor zazářit, jen mohla jejich postavy lépe prokreslit. Podobně jako dekadentní svět od života odtržené anglické aristokracie, při jehož střetu s těmi neprivilegovanými si vypomáhá provokativními momentkami. Ale i díky nim si její počin zapamatujete v šedi těch méně odvážných. 

Saltburn

• Žánr: psychologický thriller 
• Původní název: Saltburn
• www.saltburnfilm.net/
• USA / Velká Británie, 2023
• Scénář: Emerald Fennell
• Režie: Emerald Fennell
• Hrají: Barry Keoghan, Jacob Elordi, Archie Madekwe, Rosamund Pike, Richard E. Grant, Ewan Mitchell, Carey Mulligan
• Distribuce: Prime Video
• Distribuční premiéra v ČR: 22. 12. 2023