Odhalováním slabostí i silných stránek jednajících postav
Trochu tezovité rozvedení ústřední myšlenky filmu
6 /10
Po premiérovém uvedení v hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu, odkud si odvezl cenu za režii a za nejlepší mužský herecký výkon pro Martina Fingera, vstupuje druhý celovečerní film scenáristky a režisérky Beaty Parkované do kin. Tak jako v případě jejích debutových Chvilek jde opět o autorský projekt, pro nějž se inspirovala příběhem a zkušeností svých prarodičů.
Hlava rodiny a krk, který jí hýbe
Zavádí nás v něm do zlomových let 1968–1969, kdy se s příchodem okupačních vojsk a nástupem normalizace lámaly lidské charaktery. Odtud i název filmu, který odkazuje k významu a váze vyřčeného slova. Že když se při manželském slibu řekne, že s tím druhým budu žít „v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí“, je to závazek, kterého by se dotyční měli držet. Stejně jako dalších morálních principů, jež by neměl člověk opouštět za žádných okolností, natož se jim zpronevěřit.
Mužem přesně těchto pevných zásad je Václav Vojíř (Martin Finger). Oblíbený a uznávaný maloměstský notář, věnující se vesměs dědickým řízením, principiální nestraník a autorita se silným étosem pravdy, která se snaží na lidi ve svém nejbližším okolí, nejen tom rodinném, působit právě svým vytříbeným smyslem pro čest a spravedlnost.
Pokud je Václav hlavou rodiny, jeho žena Věra (Gabriela Mikulková) je tím pověstným krkem, který jí hýbe. A to tak urputně, až se zdá, zda svou obsedantní péčí o manžela a dvě děti a nutkavou potřebou mít vše pod kontrolou nevytváří na svého muž jiný druh tlaku než je ten politický, který se ho snaží přimět ke vstupu do strany a souhlasu s normalizačními pořádky.
S příjezdem vojsk Varšavské smlouvy tento tlak zesiluje a už nemá familiární náborářský ráz, ale s nástupem nových kádrů mnohem víc výhrůžný. Václav se z něho zhroutí a domácí pasivní rezistence vyústí časem až v potřebu hospitalizace v psychiatrické léčebně.
Najednou se ukazuje, že ten laskavý, moudrý, svědomitý a bezchybný Václav, který k druhým promlouvá jak kazatel, je ve skutečnosti mnohem křehčí, úzkostlivější a zranitelnější člověk, než se zdálo a že ta dusivě starostlivá poloha, s kterou k němu i dětem jeho žena přistupovala, je spíš poznaná nutnost a praktičnost, s níž zvládá chod domácnosti i manželovy propady.
Velké dějiny kladou pasti těm malým rodinným
Jejich vztah je podroben náročné zkoušce, jež má přímou souvislost s tím, zda se Václav podrobí nebo si uchová svou morální integritu. Pokud vám tato nastíněná rodinná situace po srpnu 1868 připomíná tu z Báječných let pod psa, kde po zhroucení otce po tlaku Státní bezpečnosti převzala vládu nad domácností i starost o její praktický chod jeho žena, nejste daleko od pravdy.
Slovo, podobně jako Pelíšky nebo ona zmíněná adaptace Michala Viewegha, pracuje s podobným modelem vyprávění, kdy se velké dějiny odráží na osudech jedné nebo více rodin, které ukazují, jak v nich obstály. Režisérka jen volí méně zábavnou a více artistní formu pozorování dilemat ústředního manželského páru.
Už ve Chvilkách prokázala, že má cit pro postižení drobných vztahových nuancí v rámci rodinných nebo partnerských vztahů. A i tady se jí daří dobře pracovat s odhalováním slabostí i silných stránek jednajících postav.
Děje se tak na pozadí všednodenních civilních výjevů u jídla a pití, s debatami o tom, jakou si kdo dá zmrzlinu nebo panáka rumu. Odtud i jedna z nejlepších scén matky Anny (Taťjana Medvecká) s jejími dcerami Věrou a Zuzanou (Jenovéfa Boková) při zdobení dortu.
Fotky jako rytmizující prvek
Někdo může brát tyto scény rodinné důvěrnosti jako dějové vycpávky, podobně jako v případě analogových fotek, které z jiného úhlu pohledu předkládají momenty z předchozích scén. Působí tak jako obrazy, které zůstávají člověku v paměti, když si vybavuje dávné události. Ony fotky se prolínají celým vyprávěním jako jeho jistý rytmizující prvek, který má evokovat vzpomínkové pohlednice z rodinného alba
Ambiciózní režie Beaty Parkanové se, ve spolupráci s kameramanem Tomášem Juríčekem, nebojí dlouhých nepřerušovaných záběrů, vesměs v interiérových prostorách bytu nebo notářské kanceláře, v nichž mají vyniknout vnitřní dramata, která se v postavách odehrávají. Stejně tak si neodpustí stylistické manýry jako je kompozice obrazu, z níž vypadávají ty postav, které právě promlouvají a pozornost se tak stáčí k jiným.
Problém tohoto jejího uchopení osmašedesátnického traumatu je, že k němu neříká nic nového nad rámec ústřední myšlenky filmu, že by měl člověk dostát morálním principům, které mu umožňují obstát především sám před sebou. A být připraven nést následky za to, když se jeho svědomí dostane do rozporu s ideologií, postavenou na lži a předstírání.
Slovo
- Žánr: drama
- www.bontonfilm.cz/slovo
- Česko, 2022
- Scénář: Beata Parkanová
- Režie: Beata Parkanová
- Hrají: Martin Finger, Gabriela Mikulková, Jenovéfa Boková, Boleslav Polívka, Vladimír Polívka, Ondřej Sokol, Petra Hřebíčková, Taťjana Medvecká
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 09. 2022